Online archiv

Jana Drtilová vystudovala psychiatrii a během své třicetileté praxe se velmi často věnuje dětem i dospělým, kteří se stali obětí násilí - a neustále se přesvědčuje, jak agresor svým dominantním postavením a suverénním jednáním snáze získává sympatie a zdání důvěryhodnosti. Je spoluautorkou známé knihy Vzpoura deprivantů a dalších titulů, v nichž společně s Františkem Koukolíkem hledají kořeny zla ve společnosti i způsoby, jak se mu bránit.

Anketa

Britské muzeum v Londýně bylo dějištěm výzkumu mapujícího vliv interaktivních exponátů na komunikaci rodičů s dětmi. Vycházel z předpokladu, že muzeum může sloužit jako bohatý zdroj vjemů a témat k hovoru - rodiče mají možnost s dětmi diskutovat o exponátech, vysvětlovat, vyslechnout si dětské připomínky a názory. Vědci z britského Leicestru se rozhodli zjistit, jestli interaktivní exponáty mají vliv na kvalitu a intenzitu takové rodinné komunikace. Rozdělili účastníky výzkumu do skupin k různým expozicím, jedné skupině přidělili „batoh aktivit“, tedy návod na aktivity u jednotlivých exponátů, druhá skupina rodičů s dětmi dostala letáčky a brožury týkající se expozice a třetí, kontrolní skupina, nedostala žádné pomůcky. Ze záznamů rozhovorů vyplynulo, že rodiče z obou skupin vybavených nějakými pomůckami komunikovali se svými dětmi výrazně častěji a kvalitněji. Dospělí kladli dětem více otázek, odpovídali na jejich zvídavé dotazy a rodinná interakce byla o poznání kvalitnější, než tomu bylo u rodin bez pomůcek, všichni zúčastnění měli i celkově větší prožitek z návštěvy. Výsledky studie (které mimo jiné ukázaly, že zdaleka všechny exponáty nemusejí být interaktivní, aby návštěvníka oslovily) ovšem neslouží jen jako návod pro práci muzeí. Potvrdily, že k bezprostřední komunikaci s dětmi mohou rodičům v mnoha situacích pomoci nejrůznější nápadníky, sborníky her, návody na společné tvoření apod.

Nová studie Americké psychologické asociace APA zjistila, že lidé, kteří žijí v nejistém vztahu, jsou více ohroženi na zdraví než lidé, kteří žijí ve vztahu stabilním. Nepevný a nestálý vztah může podle výzkumníků zvýšit riziko artritidy, chronických bolestí zad, častých a opakovaných bolestí hlavy, chronických bolestí, sezonní alergie, potíží se srdcem, vysokého krevního tlaku, astmatu, plicních problémů, diabetu, žaludečních vředů, epilepsie, záchvatovitých onemocnění, rakoviny a psychických potíží. Výzkum byl proveden na skupině čítající 5 645 lidí ve věku 18-60 a zaměřoval se na to, zda lidé vznímají svůj vztah jako jistý a pevný, zda se v něm cítí bezpečně a zda se jedná o důvěrné pouto. Zkoumali i to, zda lidé necítí jistou vyhýbavost ze strany svého partnera, zda nepociťují v souvislosti se vztahem úzkost nebo obavy z odmítnutí. Závěry výzkumu ukázaly, že lidé, kteří o svém vztahu mluvili jako o pevném a důvěrném poutu, jsou zdravější než ti, kteří mají ve vztahu problémy. Lidé, kteří pociťují v souvislosti se svým vztahem úzkost, jsou více ohroženi chronickou bolestí, vředy, srdečním kolapsem a vysokým krevním tlakem. Psycholog Lachlan A. McWilliams z filadelfské Acadia University konstatoval: „Tyto poznatky ukazují, že nejistý vztah je rizikový faktor pro vznik kardiovaskulárních problémů.“

V USA se každý rok narodí přibližně pět tisíc dětí s Downovým syndromem a panenky zpodobňující tyto typické rysy mohou pomoci podpořit rodinu, kde právě takové dítě mají, či organizace a zdravotnická zařízení, která s chlapci a děvčátky s Downovým syndromem pracují. Tak na svých webových stránkách vysvětluje americký výrobce smysl hračky, kterou uvedl na trh. O panenky s Downovým syndromem je zájem i v Evropě. Po-dle mnohých rodičů, učitelů i lékařů mohou tyto panenky, které po starších sourozencích běžně dostávají ti mladší nebo putují do rodin kamarádů s menšími potomky, dětem pomoci lépe pochopit lidské tělo a péči o osoby se speciálními potřebami. Panenky tradičně patří k nejoblíbenějším hračkám. Každá holčička jich má několik, s panenkou si rádi pohrají i kluci. Pokud panenka vypadá jako miminko, učí se díky ní vzorcům pečujícího chování - zvlášť když se maminka stará o malého sourozence, připadá si holčička s vlastním miminkem stejně velká a důležitá. S panenkami si děti trénují nejrůznější sociální role, tím, že panence občas pořádně vynadají nebo dají na zadek, si při hře odžívají prožité napětí. Terapeuti považují panenku za důležitého pomocníka při navazování kontaktu s malým klientem, týrané či sexuálně zneužívané děti prostřednictvím panenky snáze vyjádří, co se jim stalo. Panenky mohou podporovat identifikaci dítěte se svou sociální či etnickou skupinou, ale i přispívat k poznání přirozené jinakosti a k toleranci. Proto existují panenky s nejrůznější barvou vlasů, černošky i Asiatky, panenky, které nosí brýle ale i panenky, které mají, podobně jako některé děti různé handicapy. Kromě panenky s Downovým syndromem lze koupit i panenku s protézou místo nohy či ruky, panenku nosící sluchadlo, panenku bez vlásků jako děti po chemoterapii… I firma Mattel nabízí panenku Becky, kamarádku Barbie, která je na vozíku.

/ Sloupek Daniela Deyla /

(PD 6/2010)

(PD 7-8/2010)

„Kamaráde, co jsi to udělal?“ „Navždy budeš v našich srdíčkách, nikdy, opravdu nikdy na tebe nezapomeneme.“ V hlavě mi pořád proudí neuvěřitelné množství myšlenek. Všude okolo sebe slyším pořád jedny a ty samé věty. Nikdo stále nemůže uvěřit tomu, že našeho kamaráda, s nímž jsme vyrůstali od malička, už nikdy neuvidíme, teď si ho budeme vybavovat opravdu jen ve vzpomínkách. Facebook je nyní plný fotografií s kamarádem, objevuje se nejedno vzpomínkové video a statusy se neustále točí kolem jednoho jediného tématu: „Náš kamarád už tu s námi není, jak mi to jen mohl udělat?“ Cítím zvláštní pocit neklidu a smutku zároveň. Z těch všech statusů kupodivu nemám zvláště dobrý pocit. Nemohu se vzdát myšlenky, že i když všichni autoři bezesporu cítí upřímný hluboký smutek, ti nejbližší snad i zoufalství, přesto zde vyzařuje jakési lidské sobectví. „Jak jsi mi to mohl udělat?“ V této otázce - jako by se kamarádovi něco vyčítalo. Vyčítáme čin, ale nezeptáme se na daleko důležitější věc - „Co tě k tomu dovedlo? Copak tě trápilo? Proč jsme vlastně nebyli citlivější vůči pocitům, které jsi prožíval?“ Co naplat, že teď všichni na Facebooku píšeme, jak jsme Pepu měli rádi, jaký byl fajnový kamarád, jak na něho nikdy nezapomeneme a napořád bude ve vesnici chybět. Napadá mě, jaké by vše bylo, kdybychom mu (nebo alespoň jeden z nás všech) toto pravidelně říkali? Teď už je však pozdě. Pepa to potřeboval slyšet před tím, než se rozhodl zbavit života. Ani si nedovedu představit, jak mu vlastně bylo. Kam se poděl přirozený pud sebezáchovy? Člověk jej od přírody přece dostal, aby byl před takovým činem uchráněn. Stále jsem přesvědčená, že tento dar, který si na svět přináší opravdu každý zdravý jedinec, je natolik silný, že jen tak někomu nedovolí spáchat sebevraždu. Nebo to, co se stalo, nebyl dobrovolný čin? Tím mám na mysli, že byl kamarád k takovému činu donucen pod tlakem stávkující a vzpouzející se triády neurotransmiterů v mozku. Přece jen, když je serotonin, noradrenalin či dopamin během svého působení a „pobíhání“ v nejstarších strukturách mozku v nerovnováze, bohužel už nemůžeme s oním darem pudu sebezáchovy počítat. Kdo ví! V každém případě si uvědomuji, že si v současné době navzájem málo říkáme, jak se máme rádi a jak jsme si navzájem cenní. Přitom taková v podstatě obyčejná věta by mohla zachránit nejeden život. Jistě nejsem první ani poslední, koho takové myšlenky napadají, asi právě proto „na nich něco bude“… Právě proto by nás stále měly podněcovat nejen k tomu, abychom se neostýchali druhému říci něco hezkého, něco, díky čemu mu bude na světě plném každodenních starostí lépe. co mu pomůže zvýšit a urovnat hladinu neurotransmiterů v mozku, které jsou zodpovědné - troufnu si říci - za pocit štěstí, nebo obecněji řečeno, za správné a situaci úměrné emoční vyladění, ale i k tomu, abychom citlivěji vnímali signály, které jsou od okolí vyzařovány. Jaro Křivohlavý o takových situacích hezky píše ve své publikaci „Povídej - naslouchám“.