Online archiv

Implicitní náboženství: Má své posvátné knihy (klasická díla Marxe, Engelse, Lenina a Stalina), svá dogmata, o nichž se nesmí pochybovat, svůj pantheon, své modlitby a litanie, své ,rituály', vlastní kodex morálky novéhočlověka, který vychází z toho, že mravné je to, co prospívá dělnické třídě. Má i eschatologii s beztřídní společností a disponuje instancí exkomunikace s tresty pro heretiky. To vše uspokojuje potřebu religiozity; že tatopotřeba skutečně existuje, dokládá religionistika - lidstvo vždy mělo nějaké náboženství. To komunistické bylo strženo z nebe na zem anebo spíše do podsvětí.Utopismus: Utopická jsou už východiska (základní hybnou silou dějin jsou vlastnické vztahy a boj mezi třídami), utopickou vizí je beztřídní společnost, v níž je každému přidělováno podle jeho potřeb, a utopismem bylaprosáklá propaganda a celá mocenská praxe. Utopie bývá věru ďábelské znetvoření filozofie.Hra se slovy: Slova dostávají nový, ,pokrokový' význam, často opačný k původnímu (diktatura = demokracie, násilná zvůle = svoboda, tolerance = nekompromisní boj s nepřáteli pokroku).Sázka na represi: Vždy se vyplatila, podle proklamací při náboženských rituálech vychovává strana ,nového socialistického člověka', výchova se vyčerpává dogmatismem, bezvýjimečnou direktivou a agresivitou, hrozbami astrachem. Étos vázne v nízkých animálních hodnotách.Psychopatologický syndrom: Příznaky bludů, egocentrismus, utopie, hyperimpulzivní myšlení, mravní vakuum. Syndrom je mimo normalitu, ač se komunisté považují za normální, ba nejnormálnější.Klasici marxismu-leninismu byli špatnými psychology - člověka v jeho podstatě neznali, uchylovali se k mýtům. To už na počátku minulého století postřehl Masaryk ve své Otázce sociální, která je dosud aktuální kritikoumarxismu. Pokud však jde o komunisty jako praktické psychology zneužívající poznatků psychologie v každodennosti, pak byli na výši. Sázeli i na psychologické metody (propaganda, masové, davové fenomény, na to, co národ chtělslyšet, na sliby a hlavně na zamoření země strachem). Zdá se, že tyto prostředky pro ně v praxi byly a jsou důležitější než vliv materiální základny, jejímž odrazem je nadstavba, jak učí jejich doktrína. Jsou mistry vevyvolávání zlých duchů, animálních archetypů, v manipulaci s lidmi a skupinami; je to psychologie jaksi naruby, ale pro jejich účely - bohužel - účelná.

Vladimír Michal, psycholog

"Jak to, že komunismus nezanikl?"ptají se středoškoláci v listopadovém programu nadace Člověk v tísni, ve kterém se dovídají o zločinech komunismu. Podíváme- -li se na preference, které dnes z KSČM činí třetínejsilnější stranu, zní tato otázka ještě naléhavěji....ale srp a kladivo mají v trezoru.

Psychologové se ocitají v podobné roli jako v minulém století nukleární fyzikové. Vyvinuli nástroje, které mohou lidstvu pomoci, ale mohou být také zneužity. Martina Klicperová-Baker rozmlouvá o etice v psychologii s americkýmpsychologem Philipem Zimbardem.

Výzkum ukázal, že pokud se lidé trpící hraniční poruchou osobnosti dívají na tváře lidí s neutrálním výrazem, často jim připisují negativní emoce. Jiné studie zase ukázaly, že tito pacienti vykazují zvýšenou aktivitu amygdaly,primitivní mozkové struktury, která je spojena s prožíváním strachu.Na nedávném výročním zasedání Americké psychologické asociace prezentoval profesor Bernard D. Beitman novou výzkumnou oblast, která mapuje základní psychoterapeutické procesy a neurobiologické mechanismy, které jsou jejichpodkladem. Podle Beitmana by je měli brát v úvahu i psychoterapeuti v praxi. Výzkumná data totiž naznačují, že pouze asi 15 % úspěchu v psychoterapii jde na vrub specifičnosti konkrétního terapeutického přístupu. Zásadnějšíroli hrají společné faktory, jako je terapeutická aliance, faktory prostředí, placebo efekt apod.Pro Beitmana to znamená následující: Najděme společného jmenovatele efektivní psychoterapie - co se děje při terapii v mozku pacienta a psychoterapeuta - a přestaňme vést nekonečné spory o to, zda jekognitivně-behaviorální terapie lepší než psychoanalýza.Jednou budou podle Beitmana i běžní praktici schopni těchto informací využívat, a budou tak moci u každého pacienta ovlivňovat příslušnou část jeho mozku nejúčinnějším způsobem - ať již psychoterapií, léky, meditací, čijinou formou intervence.

Problémům působeným alkoholem u dětí a dospívajících bylo věnováno poslední číslo časopisu Alcohol Research&Health, který vydává NIAAA, což je nejvýznamnější americká výzkumná instituce zaměřená na zneužívání alkoholu.Cílem tohoto přehledu je uvést nejzávažnější důsledky zneužívání alkoholu u dětí a dospívajících a zmínit i způsoby, jak předcházet škodám, které alkohol působí v této populaci.

O tom ví své jistý Jim Malone z Kalifornie, který takovou situaci zažil na vlastní kůži. Podle časopisu Psychology Today několik let věřil, že má AIDS a že umírá.V roce 1996 vyšel Malonemu pozitivní test na HIV. Opakovaný test tuto diagnózu nepotvrdil, ale administrativní chybou se k němu tato radostná zpráva nedostala. Malone měl za to, že je HIV pozitivní, a dokázal sipředstavit, jaký osud ho čeká. Sám se totiž staral o dva partnery, kteří zemřeli na AIDS. Věřil, že umírá, a postupem času se u něj začaly projevovat symptomy, které postihují lidi nemocné AIDS. Měl vážné zažívací obtíže aprůjem. Začal scházet. V očekávání blízké smrti se izoloval od okolí.V srpnu 2004 byl ve zdravotnictví zaveden nový počítačový systém, který upozornil na nesrovnalosti v jeho lékařských záznamech. Následoval další test na HIV, který potvrdil dřívější negativní nález - Malone HIV nikdyneonemocněl. Když se to Malone dozvěděl, byl nejdříve ohromený, potom nadšený, a nakonec se rozzlobil. Ztracený čas mu nikdo nevrátí. Nakonec podal žalobu na zařízení, ve kterém k omylu došlo."Měl jsem symptomy. Některé z problémů byly přesně stejné, jako měli mí přátelé. Ztráta chuti k jídlu a ostatní věci byly přesně takové. Bude-li vám někdo opakovat, že má rakovinu nebo nádor na mozku, a bude to dělatdostatečně často, začnete tomu věřit. Spousta lidí se mě ptala, jak se teď cítím. To je strašně těžká otázka. Jsem prostě šťastný, když cítím, že nemám virus, který by mě zabíjel. Asi měsíc poté, co mi řekli, že nejsem HIVpozitivní, se mé zdraví začalo obracet. Od srpna jsem přibral přes 20 kg. Fyzicky se cítím velmi dobře. Emocionálně se cítím velmi dobře. Mám teď normální obtíže a bolesti jako každý, kdo se blíží k šedesátce. Přijímám je -nerad. Dalo mi to víc pochopení toho, co prožívají lidé, kteří jsou skutečně nemocní."

Jako studenti psychologie vnímáme problematiku vztahů v současném světě jako velice aktuální téma, a proto jsme se rozhodli prohloubit zájem o náš společný svět a přispět k rozvoji vztahů v něm uspořádáním 20. jubilejníhoročníku mezinárodního kongresu Evropské federace studentů psychologie (EFPSA) s názvem"Sharing one world", který se bude konat ve dnech 30. 4.- 7. 5. 2006 v České republice.České republika je v posledních patnácti letech charakteristická přetvářením a utvářením nových vztahů. Nejen změna politického uspořádání, ale i postupná integrace do evropských a světových společenství činí z naší zeměvynikající místo pro pořádání kongresu. U nás se bude akce podobného typu konat poprvé, a představuje tedy výzvu a možnost prokázat profesionalitu jak nás studentů, kteří ji organizujeme, tak i profesionálů v oboru, kteří sebudou podílet na odborném programu. Ten bude rozdělen na sekce: partnerské a rodinné vztahy, vztahy v organizaci a vztahy v rámci civilizace.Mezinárodní kongres EFPSA je každoročně podnětnou a fascinující událostí pro zhruba 200 studentů psychologie z různých zemí Evropy. Pokud i vy máte zájem zhlédnout plno zajímavých přednášek, seminářů, dozvědět se informaceo nejnovějších výzkumech prováděných studenty a poznat nové přátele, máte jedinečnou možnost zúčastnit se této obrovské události v příštím roce, a to přímo v perle Krkonoš, Špindlerově Mlýně. Více informací naleznete na www.efpsa20c.org.Akce je podporována Akademickým centrem studentských aktivit, Univerzitou Palackého v Olomouci, BENEKOV term, s. r. o. a firmou Douwe Egberds. Věříme, že se do konce dubna připojí mnoho dalších subjektů.Doufáme, že i vy přispějete k rozvoji vztahů v okolním světě. Těšíme se na vaše připomínky, názory a účast.

Ve svém článku z roku 1951 uvedl psycholog Neal Miller, že přestože si lidé nepamatují na své rané dětství, to, co v této době prožili, ovlivňuje jejich život i o mnoho let později. Profesor psychologie Lynn Nadel se nyní navýroční konferenci Americké psychologické asociace vrátil k myšlenkám Neala Millera."Před padesáti lety jsme neměli žádné důkazy,"řekl Nadel. Nyní jsme však podle něj v situaci, kdy o tomto tématu můžeme hovořit svyužitím empirických dat.Důkazy začínají podle Nadela již s faktem, že ve skutečnosti máme dva druhy paměti: paměť pro události a fakta a paměť určenou pro dovednosti a návyky. První z těchto druhů paměti je vázán především na mozkovou strukturuzvanou hippocampus. Například v roce 2001 Nadel se svými spolupracovníky realizoval výzkumnou studii, při níž sledoval pomocí funkční magnetické rezonance mozkovou činnost sedmi starších dospělých osob, které měly za úkolvybavovat si vzpomínky z nedávné doby (např. referát z nedávné konference) a z dávné minulosti (např. když se před lety učily řídit auto). Vybavování všech těchto epizodických vzpomínek vedlo u lidí k aktivaci jejich hippocampu.Nicméně implicitní paměť - tedy dovednosti a návyky, které jsme si osvojili často bezděčně - zaměstnává řadu dalších struktur mozku. Jde např. o mozeček, bazální ganglia a amygdalu, která je důležitá mj. pro emoční paměť.Nadel se svými spolupracovníky zjistil, že zatímco amygdala je v mozku přítomna již od narození, hippocampus dozrává až během raného dětství. Takže události z našeho raného dětství se ukládají do paměti jako jakési emočnístopy, které ovlivňují naše návyky a implicitní paměť a učení, přestože v oblasti epizodické paměti žádné stopy nezůstávají (kvůli nevyvinutému hippocampu)."Toto poznání nám pomáhá pochopit, proč si nemůžeme vzpomenout,kde a jak jsme se něco naučili v raném dětství, i když to silně ovlivňuje naše chování,"dodává Nadel.Hippocampus má i další důležitou roli: pomáhá regulovat stresové reakce člověka. Hippocampus totiž obsahuje receptory stresových hormonů. Stresové hormony tak mohou ovlivňovat funkce hippocampu, včetně epizodické paměti.V roce 2002 byla např. provedena studie, v níž se zjistilo, že stres zvyšuje výskyt falešných vzpomínek. Nadel se svými spolupracovníky požádal každého z účastníků výzkumu, aby přednesl desetiminutovou řeč skupině posluchačů.Po této stresové situaci měli účastníci i kontrolní skupina za úkol vyslechnout si dlouhý seznam výrazů. Po určité době si měli účastníci vybavovat prezentované výrazy. Ukázalo se, že stresované osoby uváděly ve srovnání skontrolní skupinou významně více výrazů, které ale ve skutečnosti na seznamu nebyly.Nadel nicméně zjistil, že stres méně významně ovlivňuje typy paměti, kterých se účastní amygdala, a více ty s účastí hippocampu (emocionální paměť). V nejnovější dosud nepublikované studii měly například dvě skupiny lidí -stresovaná a bez stresu - za úkol sledovat diapozitivy popisující příběhy - jeden emočně nabitý a druhý neutrální. Po týdnu byly pokusné osoby požádány, aby příběhy reprodukovaly. Ukázalo se, že zvýšení stresu před emočněnabitým příběhem zlepšilo jeho zapamatování, avšak vystresování účastníků před prezentací neutrálního příběhu naopak jeho zapamatování oslabilo.Podle Nadela je však nejdůležitějším zjištěním uvedených výzkumů to, že negativní zážitky z raného dětství sice nezanechávají konkrétní vzpomínku na to, co, kde a jak se stalo, přesto však zanechávají v naší pamětiintenzivní stopu, která nás může v budoucím životě ovlivňovat. Podle Nadela to může být i vysvětlení silných fobií, které nemají známou příčinu, či dokonce posttraumatické stresové poruchy.

Od října 2005 funguje nová krizová telefonní linka specializovaná na problematiku závislostí. Jedná se o první linku tohoto typu v Česku. Zřizovatelem je Městská část Praha 17, nicméně působnost linky je celorepubliková.Telefonní krizová linka s touto oblastí působnosti dosud významně chyběla na poli krizových linek. Počet lidí experimentujících, závislých a jejich blízkých se zvyšuje. Pro mnoho z nich je však velmi těžké obrátit se sžádostí o pomoc osobně na odborníka. Mnohem snazší - zejména zpočátku, kdy se člověk za svůj problém stydí a neumí si s ním poradit - je anonymní telefonická pomoc. Nyní je k dispozici. Vedoucím terapeutem linky je AliceHerešová, dlouhodobá terapeutka oddělení AT Psychiatrické léčebny Bohnice a terapeutka AT poradny Prahy 17. Odborným garantem linky je MUDr. Pekárková, vedoucí lékařka AT oddělení Psychiatrické léčebny Bohnice.AT linka funguje ve čtvrtek od 8 do 22 hodin a mohou se na ni obracet lidé řešící jakýkoli problém související s návykovými látkami. Mohou to být lidé experimentující, závislí, rodiče, manželé, děti, další příbuzní, aletaké lidé pracující například ve školství či sociálních oblastech.Čísla linky: 235 311 793, 235 311 791, 724 307 775"

Reality show VyVolení a Big Brother na stanicích Prima a Nova již vyvolaly bouři nevole. Obě zmíněné"reality show"znamenají další krok ke zhrubnutí chování v médiích a ke zprimitivnění řeči, neuznávají hranicemravnosti a ignorují základní lidskou slušnost. Ze svých rodičovských a profesních zkušeností víme, že myšlení mladých lidí je tvárné, často rozporuplné, nezralé a velmi záleží na tom, s kým a s čím se v tomto období životasetkají. To ovlivní, jaké chování přijmou za svůj standard. Ve VyVolených a"Velkém bratrovi"se mohou přiučit:*sledovat soukromou a nedotknutelnou zónu druhého neznámého člověka,*zdání všemocnosti toho, kdo může rozhodovat o osudu druhých lidí,*virtuálně zažívat emoce jiných na úkor vlastního citového života,*využívat nejvnitřnějších a nejzákladnějších potřeb člověka pro své pobavení,*manipulovat, ovládat lidi, kupovat si je, degradovat jejich důstojnost,*fyzické i duševní pornografii, která odhaluje sebe druhému ne pro porozumění, souznění, příp. pro řešení problému, ale pro peníze,*vyhledávat a pozorovat erotické a pohlavní úkony neznámých lidí on-line, a tím se nebezpečně přibližovat k hranici sexuální abnormality,*že za peníze je možné si koupit i svobodu a důstojnost člověka.Z těchto důvodů považujeme tyto pořady za společensky nebezpečné a jejich veřejnou prezentaci a propagaci za nepřípustnou. Jsme přesvědčeni, že právě podobný typ pořadů může přispět k tomu, že z jejich mladých diváků vyrostouosoby, jaké bychom jednou nechtěli mít za kolegy, nadřízené či podřízené v zaměstnání.

"Vyvolení"se sice mezi sebou dohadují, jak je asi vidí lidé"v reálu", a staví se tak do pozice virtuality, neskutečného života, přesto poměrně zdravá logika říká, že je to přesně naopak. Ve společnostičlověk stále nosí masky, hraje role, které mu přináší život. Teprve když zmizí z veřejného prostoru a ocitne se sám, zábrany pominou, stává se sám sebou a na nic si nehraje. Také se tomu říká individualismus technickécivilizace, individualismus, který spočívá v zapírání jedinečného já, individualismus masky, postavy, ale nikdy osoby. Z pohledu této logiky ukazuje vila vyvolených skutečnější svět, než je ten, který vidíme běžně kolem sebe.Vyvolení jsou přirozenější než lidé na veřejnosti, neboť i kdyby nebyli zbaveni všech funkcí a rolí, kterými byli před vstupem do vily zotročeni, anebo stihli přijmout role nové, nebudou s to udržet je pod nepřetržitýmněkolikaměsíčním dohledem kamer.Jenže ani tato logika není bez závad. Z jiného úhlu pohledu lze - navzdory tvrzením samotných aktérů ve vile a těch, kdo se kolem nich točí - tvrdit, že ve vile o nic takového jako"životní zkušenost"či poznánísebe samého nejde. Vilu charakterizuje uzavřenost vůči světu, kdežto porozumět sobě znamenalo vždy právě porozumět světu kolem sebe, otevřít se celkovým kontextům, a ne naopak.Dejme tomu, že si ve vile nikdo nehraje na žádného mudrce, ale jen se hovoří o životní zkušenosti či o odhalení tajemství toho či onoho aktéra. Jenže opravdové tajemství"má zůstat tajemným a můžeme se k němupřibližovat pouze tak, že je ponecháme být tím, čím vpravdě jest: něčím zahaleným, ustupujícím, tajemným. Násilí odhalování neautenticky zakrývá autentickou skrytost". Je rozdíl mezi neautentickým zakrýváním (role, funkceobyvatele vily) a zakrýváním, kterým se právě chrání tajemství. První typ zakrývání vede nejvýše k poznání ze zvědavosti, k poznání, které trvá chvilku, nic nestojí, není spojeno s přemýšlením (zapnu televizi a vidím), a takkoneckonců vede k nudě - pokud ho nevystřídá zase nějaké podobné chvilkové vzrušení.Neopravdovost tohoto poznání je vidět na jeho struktuře: cosi zakrývá tak, že to vystavuje pohledu. Cílem je vystavit nevystavitelné: máme tu poznání, které nerespektuje skutečnost, kterou si vymiňuje poznat. Sebevíc kamerneodhalí to, co je zásadně spjaté se skrytostí - tajemství jedinečné osoby.