Online archiv

„Věci jsou dříve ve svých příčinách než v sobě samých. Kdo tedy vidí nějakou věc v její příčině, může předpovědět něco o věcech dříve, než se stanou,“ pravil středověký náboženský myslitel Mistr Eckhart, který žil v letech 1260–1328 a působil v Erfurtu, Kolíně nad Rýnem, Paříži a Štrasburgu. Od roku 2001 je soudobým vědcům, filozofům a myslitelům, kteří se zabývají otázkami vztahu jednotlivce, společnosti a spletitými interkulturními souvislostmi, v Německu udělovaná mezinárodní cena Mistra Eckharta. O tom, jak dnešní svět hladoví po interpretaci současné krize, dokazuje právě i letošní udělování cen za filozofii, Cena Mistra Eckharta. Získal ji americký sociolog Amitai Etzioni, který se především věnuje otázkám vlivu kapitalismu na lidskou psychiku. Podle něj vyzdvihování individuální identity vede ke ztrátě zájmu o společné zájmy nás všech. Etzioni se nebojí dokonce formulace, že kapitalismus může způsobovat potlačování lidství v nás. Jeho klíčová teze zní: Individuální úsilí a aspirace musí být v rovnovážné poloze s angažováním jedince pro společné blaho.

Mischa Nerad přišel do Holandska v osmdesátých letech minulého století. Od roku 1995 je vedoucím lékařem kliniky Centra ´45 v Oegstgeestu. Centrum ´45 je unikátním nizozemským zařízením pro léčbu obětí organizovaného násilí. „Terapeut musí vyzařovat naději, i když se klient pod tíhou válečných traumat doslova plazí po zemi,“ říká Misha Nerad.

Dovolte upřesnění k článku Když bolí celý člověk. Paracelsus nebyl starořecký lékař, jak zřejmě překlepem uteklo autorce Ivě Adlerové, ale středověký genius, vlastním jménem Philippus Aureolus Theophrastus Bombastus von Hohenheim. Byl alchymista, astrolog a lékař, který předznamenal vznik novodobého lékařství. Jméno Paracelsus přijal, aby vyjádřil, že má větší (para) schopnosti než uznávaný dávný římský lékař Celsus.

Sloupek terezy boehmové

Jednoho krásného pondělního rána jsem nastavoval rozeštelované dálkové ovládání tchánovy televize. Když tu zírám na scénu, jak jeden chlap chladnokrevně utopil druhého. Opravdu bylo vidět, jak ho zatlačil pod vodu, jak ten se zmítal a vypouštěl bublinky, až zůstal bezvládně ležet na hladině. Trochu fascinovaně jsem na to zůstal koukat, když jsem zjistil, že nejsem sám, kdo na to fascinovaně kouká. Tuto brutální scénu sledovala skrz prsty i má pětiletá dcera. Samozřejmě nevím, co té scéně předcházelo a co následovalo, protože jsem to hned přepnul na jiný kanál. Potom jsem si ale vzpomněl, jak často rodiče řeší otázku, zda mají vzít dítě na pohřeb dědečka, nebo zda mu dokonce mohou ukázat otevřenou rakev. Přitom jsou to často ti samí rodiče, kteří považují za normální, že doma běží televize jako kulisa. Dítě, které se nesmělo rozloučit s dědou, zhlédne pár brutálních vražd v televizi. A všichni se tváří, jako by televize byla pro dítě méně traumatizující než dědův pohřeb. To dosvědčuje i odpověď Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, které jsem se svěřil s tímto zážitkem. Napsali mi, že ten film je jakási scifi, že to nebyla vražda, ale prý dobrovolná eutanázie stoletého dědy a že na to nebudou reagovat. Takže je v pořádku, když děti v pondělí ráno, kromě Kouzelné školky, občas zhlédnou i nějakou tu eutanázii... Jednou jsem viděl disneyovskou pohádku, kde skupina hrdinů hledala telefonní číslo v seznamu, co visíval v budkách. Očekával jsem, že si nalezené číslo opíší a poběží dále. K mému překvapení tito goodmani jednoduše vytrhli ze seznamu celý list. Přímo pohádkový návod, jak naučit děti vandalismu. Blíží se Vánoce a televize budou bojovat o diváka. A tak je nasnadě si zopakovat pár pravidel zdravého sledování televize. 1) Žádná televize v dětském pokoji. 2) Televizi nepouštíme jako kulisu. 3) Díváme se na jeden pořad denně. (Ostatní hodnotné pořady si můžeme nahrát na video a pustit jindy.) 4) Scéna, která je nevhodná pro děti v realitě, zůstává pro ně nevhodná, i když ji přenáší televize. (Televize je něco jako okno do dvora – může škodlivost scény oslabit, ale nemůže ze škodlivé scény udělat scénu prospěšnou.) 5) Hovoříme s dětmi o tom, co jsme viděli. (Výzkumy potvrzují, že rodičovské okomentování nevhodné scény dokáže eliminovat její emocionální působení na děti.)