Online archiv

V březnovém čísle Psychologie dnes jsme slibovali román slavného amerického psychoterapeuta Irvina D. Yaloma Máma a smysl života tomu z Vás, jehož dopis nás nejvíce zaujme. S potěšením jej zasíláme Adamu Suchému za tečku nad diskusí o konstruktivní nevěře. Máme velkou radost, kolik z Vás téma oslovilo a podnítilo k reakci. Diskusi nad touto problematikou tímto končíme a těšíme se na Vaše názory k dalším článkům, otázkám a tématům.

V našem výzkumu jsme se zaměřili na psychologickou přípravu slovenských sportovních gymnastek. Vyhodnocení odpovědí anonymního standardizovaného dotazníku přineslo překvapivé poznatky. Výzkumný soubor tvořily gymnastky ve věku 18 - 27 let, které už ukončily sportovní kariéru. Všechny byly účastnicemi mistrovství Slovenska, mezinárodních soutěží, mistrovství Evropy, mistrovství světa a jedna z nich vybojovala místenku na OH Athény 2004. I když soutěžily v různých letech a v různých městech, všechny odpověděly, že psychologická příprava nebyla nikdy součástí jejich sportovní kariéry. Předstartovní stavy, kdy potřebovaly povzbudit, neřešily s kvalifikovaným psychologem, ale s podporou ostatních gymnastek v družstvu, případně s trenérem. Potěšitelné bylo vyjádření sportovních gymnastek k osobnosti trenéra či trenérky. Vycházely s nimi velmi dobře - respondentky neuvedly žádné negativní vlastnosti trenérů a trenérek, jako špatná komunikace, neodbornost, vulgarizmus, alkohol, velká kritičnost, fyzické tresty atd. Dále jsme zjišťovali, jestli trenér zvládal i roli psychologa. Všechny gymnastky odpověděly, že uměl povzbudit na tréninku i v soutěži, uvolnit napjatou atmosféru. Jenomže až 50 % gymnastek uvedlo, že je trenér neuměl k tréninku motivovat, ojedinělá byla odpověď, že trenér neuměl pochválit. Většina probandek považuje za optimální, když je trénuje muž i žena. Důvodem k ukončení sportovní kariéry, v průměru po 15 - 17 letech, byla v 62,5 % opakovaná zranění, dále neperspektivní sportovní růst, ojediněle ztráta vnitřní motivace. Sportovním gymnastkám však zcela chyběla podpora Slovenského gymnastického svazu, jehož funkcionáři by měli mimo jiné právě zabezpečovat kompletní regenerační i relaxační servis, pravidelnou práci se sportovním psychologem nevyjímaje.

Dovolená lovce

Je zajímavé, kolik potrefených odborníků (a rádobyodborníků) se ozvalo a pod praporem všeobjímající morálky odsoudilo názor doktorky Douchové. Připadal jsem si jako při čtení školních slohových prací na téma „nevěra je špatná“ - pojďme ji, hoši a dívky, odsoudit. Výsledkem byla povedená verbální exhibice od latinských citátů až po výkřiky o perverzi, která jaksi pominula prostý fakt, že i ve fungujících partnerských a manželských svazcích nevěra jednoduše existuje. Ať již ji nazveme rekreační, konstruktivní nebo se vzdáme všech přívlastků, platí pro ni to, co pro nevěru obecně: zdaleka ne ve všech případech musí být devastující či rozvracející. Tvářit se charakterně a strkat hlavu do písku je stejně efektivní, jako když v rámci protidrogové prevence dětem nesdělíme, že drogy nejsou jen špatné, ale mohou na začátku užívání přinášet i výrazně příjemné a zajímavé zážitky. Jsem rád, že alespoň někdo pojmenovává věci pravým jménem a je schopen překročit svůj vlastní stín (o to víc mě překvapuje, kolik renomovaných či alespoň mediálně známých psychologů toho není schopno). Pro řešení vlastních manželských starostí bych si proto vybral jako poradkyni doktorku Douchovou, neb o tom, že nemám smilnit, si můžu sám přečíst v bibli.

Jaký máte recept na vydatný letní odpočinek?

Zachovat se „jako člověk“ a nevyužít situace ve svůj prospěch, nechat uniknout šanci, která by ale byla vykoupena tím, že někomu ublížíme, je někdy možná docela těžké. I ten sebedokonalejší humanista může být někdy „v pokušení“; jak je lákavé zapomenout na přátele a nechat si výhodu jen pro sebe, „přeskočit“ kolegu a ukrást mu jeho nápad, rozbít dobré vztahy pomluvou… Nikdo z nás nejspíš nevraždí, ale ubližovat dokážeme i bez toho. To všechno se mi honilo hlavou, když jsem zhlédla nový český film Karamazovi. Příběh o závisti a chtivosti je starý, Dostojevskij jej napsal na konci 19. století. Jeho děj je ale stále aktuální - otec, který syny provokuje svým způsobem života, a synové, kteří se za něj stydí, smějí se mu nebo touží po jeho penězích. Aljoša, který se za otce očividně stydí, ale rád by ho přivedl ke spasení, sobec Dmitrij, který se stejně jako otec zamiluje do Grušenky, dívky toužící po penězích víc než po lásce, a Ivan, „neznaboh“ hledající svou pravou cestu. A navíc Smerďakov, Karamazovův nevlastní syn a vrah v jedné osobě. Každý v sobě máme alespoň kousek jednoho z nich. Uchvátilo mě, jak byl příběh, jež jsem znala ze školy, převeden na filmové plátno. Petr Zelenka zavedl otce a jeho syny do prostředí polské fabriky, kde se má odehrát divadelní přehlídka. Banda herců z Prahy, podivných a vulgárních existencí (oplzlý a uprděný Ivan Trojan, který se snaží sbalit polskou průvodkyni) má nazkoušet Karamazovy na jevišti plném strojů a před zraky dělníků. Jeviště i hlediště splývají v jedno, chvílemi nevíte, jestli sledujete „opravdový“ děj, nebo jen zákulisní reje. V jednu chvíli se navíc zdá, že hra přijde o jednoho z hrdinů - představitel Dmitrije David totiž nutně musí zpátky do Prahy, aby nepřišel o velké peníze za natáčení, a tak se děj hry prolíná se scénami, kdy vzteklý David hledá pas a nakonec ujíždí bez dokladů. Neujede; polonahý režisér, který za ním vyběhne ze sprchy, ho donutí k návratu. Sobectví herce, který by obětoval práci svých kolegů kvůli „mamonu“, není daleko od „pravého“ příběhu. Na obou scénách probíhá velké drama; herce předvádějící příběh starého Karamazova sleduje dělník, jehož syn se ve fabrice zranil a bojuje o život. Příběh života a smrti, touhy po penězích, která člověka může dovést až k vraždě někoho blízkého… V jednu chvíli jsem měla dojem, že dějová linka smutného dělníka, jemuž v nemocnici umírá syn, je ještě temnější - moji úvahu o tom, že svého syna zranil sám, aby od továrny získal odškodnění, mi ale všichni vymluvili. Pocit viny z toho, že nějak přispěl k tragédii, nakonec muž neunese - na jednom jevišti „umírá“ Ivan Trojan coby otec Karamazov a na druhém řeší své trápení smutný otec, který přišel o syna. Ani vlastně nevím, co mě na filmu Petra Zelenky zaujalo víc. Vážím si hereckých výkonů; vždycky jsem si myslela, že by Karamazovy mohl dokázat zfilmovat jen Andrej Tarkovskij, ale Zelenkův film mě přesvědčil o omylu. Svoji roli ale jistě hrálo i filmové prostředí; Karamazovi jsou natolik nadčasoví a sví, že není třeba zasadit je pokaždé do „divadelního“ klimatu. Stará železárna jim sluší stejně jako „prkna, která znamenají svět“. Příběh o lásce k penězům a nenávisti až na smrt stojí za vidění nejen kvůli svým filmovým kvalitám. Dovede vás k zamyšlení nad touhami, které vás ovládají, uvědomíte si, jaké doopravdy jsou hnací síly, které vás ženou životem.