Online archiv

Nemyslím, si, že by umění dokázalo duševně nemocného umělce uzdravit, říká Pavel Machotka, profesor psychologie a malíř. Ale mohlo by to být horší, když by dotyčný umění neprovozoval. I částečná a dočasná pomoc má svůj smysl.

/ Sloupek Evy Hauserové /

Se zájmem a napětím sledujeme kauzu vyměněných holčiček. Velmi nás zaráží, že se doposud žádný z komentářů nepozastavil nad tím, proč byly vlastně děti od svých rodičů vůbec odděleny, zda kromě špatného poporodního označení neexistují i jiné příčiny problému. Podle svědectví mnoha rodičů i zdravotníků stále panuje v našich nemocnicích zastaralá rutinní praxe, kdy děti tráví sice většinu času v pokojích se svými matkami, na nejrůznější vyšetření a terapie jsou ale odnášeny personálem jinam. Leckde je dokonce doposud zvykem odnášet po porodu i zdravé, fyziologické novorozence do inkubátoru „zahřát“, a to i v případech, kdy matka je prokazatelně v pořádku a projevuje zájem mít dítě u sebe. Proč? A proč by to mělo být jinak? Otázka věru zapeklitá ve společnosti, kde je stále pohled na řady vánoček – zabalených dětí na novorozeneckých odděleních – obecně vnímán a přijímán jako samozřejmost, spíše pozitivně, jako romantický obraz mateřství. Výzkumy, které potvrzují, že matky a děti by měly trávit poporodní čas pokud možno společně a bez narušování, se přitom objevují už několik desítek let. Světová zdravotnická organizace (WHO) řadí omezování kontaktu matky a dítěte po porodu mezi praktiky, které jsou prokazatelně škodlivé a měly by se vyloučit. Dlouhodobá separace může velmi narušit nástup kojení a přijetí dítěte matkou, zejména období prvních hodin bezprostředně po porodu je velmi důležité. Existují závažné důvody i proti separacím krátkým (odnášení na různá vyšetření, koupání – proč bez matky?). Po narození je tělo dítěte osazováno bakteriemi okolí a pro novorozence je výhodné, když je v kontaktu zejména s bakteriemi své matky a když se na něm neusazují bakterie zdravotníků či nemocniční bakterie. Nebezpečí záměny je tedy jen jedním z řady dalších rizik. Útlou brožurku WHO Péče v průběhu normálního porodu, která z výše uvedených a mnoha jiných výzkumů vychází, vydalo v češtině Ministerstvo zdravotnictví v roce 2002. Doporučení v ní obsažená, která vedou k bezpečnější péči během porodu, dosud v plném rozsahu nerespektuje žádná z českých porodnic. Text dokumentu i s odkazy naleznete na internetových stránkách Hnutí za aktivní mateřství http://www.iham. cz/dokument_ostatni.php Vyzýváme tímto zástupce porodnic, aby kromě označování dětí přehodnotili i praxi zbytečného oddělování dětí od matek, respektive rodičů. A ujišťujeme rodiče – pokud jsou vaše děti zdravé, ve vaší náruči jim bude rozhodně nejlépe! I v případě, kdy potřebují speciální zdravotní péči, byste měli mít možnost trávit s nimi co nejvíce času.

Magdalena Frouzová, psycholožka a psychoterapeutka

V říjnovém čísle mne zaujal článek Veroniky Zehnalové (Pd 10/ 07). Uvedu několik svých poznámek a připomínek. – Věrohodnost vs. hodnověrnost. Abych se přiznal, rozdíl ve významu těchto dvou slov mi uniká. V oblasti forenzní psychologie používáme termín věrohodnost výpovědi. Věrohodná výpověď nemusí být nutně výpovědí pravdivou (jde o subjektivní pravdivost pro vypovídajícího). Při zkoumání věrohodnosti výpovědi rozlišujeme tzv. věrohodnost obecnou a věrohodnost specifickou. Obecnou věrohodností rozumíme, zda je daná osoba věrohodná, a věrohodností specifickou to, zda je daná výpověď či soubor výpovědí k dané kauze věrohodná. Může se tedy např. stát, že osoba obecně nevěrohodná (mentální retardace, závislost na alkoholu apod.) může poskytnout specificky věrohodnou výpověď a naopak (např. uznávaný soudce-obecně věrohodný, v daném případě poskytne specificky nevěrohodnou výpověď). K posouzení věrohodnosti obecné se používají psychodiagnostické metody, k posouzení specifické věrohodnosti např. SVA (Statement Validity Assesment) či CBCA (Critical- Based Content Analysis). – Lhaní ve výslechové situaci. Příznaky lhaní jsou individuální, stejně tak jako motivace k tomuto jednání. Návodné seznamy „příznaků“ mohou být velmi zavádějící. Naopak mohou vést k nežádoucí generalizaci („Kdo se dívá nahoru, lže, kdo se dívá dolů, lže, kdo se dívá do strany, lže…“). V určité situaci může být velmi těžké odlišit, zda pocení, nervozita apod. jsou známkou lhaní či projevem stresu z výslechové situace samotné. Jedinec může mít nedůvěru k policejním orgánům, může mít strach, pokud je to pro něj nová situace (je prvně u výslechu), často se dostavují projevy stresu. Dále to, že vypovídající zpochybňuje sám svou výpověď (resp. paměťovou stopu), může být naopak jedním ze znaků její věrohodnosti (viz systém SVA). – Vedení výslechu. Náležitosti výslechu určuje platná zákonná úprava (zejména § 92 a 102 TŘ). Výslech provádějí orgány činné v trestním řízení. Přítomnost psychologa u výslechu je možná, ovšem výslech vede vždy osoba k tomu kompetentní (v našem případě vyšetřovatel; ta je také odpovědná za všechny náležitosti výslechu tak, jak je upravuje zákon), která může konzultovat s psychologem taktiku výslechu a jeho průběh. Nikoliv naopak. – Co si pamatuje svědek dopravní nehody? To jsem se z článku moc nedozvěděl. Pokud jde o důvody, proč mohou být výpovědi účastníků dopravní nehody rozdílné, neúplné apod., lze se bavit zejména o vlivu této situace (dopravní nehody) na daného jedince (tedy primární a sekundární viktimizace). Mám tím na mysli např. vliv stresu, akutní reakci na stres, odloženou reakci na stres, posttraumatickou stresovou poruchu (PTSD), amnézii (zpravidla částečnou) apod. Co tedy v první řadě musíme zmínit, je, kdy, s jakým časovým odstupem výslech osoby probíhá. Pokud následuje velmi brzy (v řádu minut a hodin po události), lze kalkulovat zejména s akutní stresovou reakcí, pokud je naopak výslech z nějakého důvodu prováděn týdny či měsíce od události, mohou se objevit příznaky např. PTSD. Pro bližší informace doporučuji použitou literaturu u výše zmíněného článku.