Online archiv

Vydání: 4/2009

Útěk do Evropy z USA byl mým snem

Lucie Hrdličková, 4/2009
O tom, co obnáší rozhodnutí odejít natrvalo ze své rodné vlasti a vyměnit ji za “starý kontinent“, jsem si nad šálkem čaje povídala s Howiem Rokofskym, Newyorčanem, který do Evropy přesídlil před 20 lety a tvrdí, že ho zpět do konzumní Ameriky nic netáhne.

O čem ženy sní...

mar, 4/2009

Tóny za volantem

Pavel Mužík, 4/2009
Posloucháte za volantem raději Beethovena nebo Beatles? Anebo se snažíte vyjít vstříc spolujezdcům a řídíte za zvuků hudby, která vás bytostně dráždí? Účinky zvukové kulisy na řidičovu psychiku a výkonnost mohou být hlubší, než se na první pohled zdá.

Má třetina nejmenších dětí vyrůstat v jeslích, jak navrhuje EU?

4/2009
Barcelonské cíle ukládají, aby v roce 2010 mělo 33 % dětí do tří let přístup k jakékoli formě péče o děti, aby se odstranily překážky účasti žen na trhu práce a s přihlédnutím k poptávce po zařízeních péče o děti. Je kolektivní zařízení pro děti raného věku stejně vhodné jako péče stálé osoby v rodině?

Psi nás mají přečtené

Jaroslav Petr, 4/2009
Soužití člověka a psa trvá už nejméně 10 000 roků. Psi jsou schopni porozumět člověku jako žádné jiné zvíře, někteří odborníci dokonce tvrdí, že ve schopnosti abstrakce a sociální komunikace se jejich schopnosti blíží úrovni předškolního dítěte.

Síla vtisku

Stanislav Komárek, 4/2009
Je relativně banální pravdou, že pevnost a trvanlivost čehokoli je nepřímo úměrná odporu materiálu - zápis vyrytý do aspiku je sice hotov za moment, ale jemu podobný v žule vydrží déle, zhruba úměrně obtížím při tesání. Tyto „mechanické“ pravdy kupodivu platí i o živých systémech včetně třeba lidských duší. Je obecně známo, že proces integrace archetypů, tj. dospívání a „zaokrouhlování“ lidské psýchy, jak o něm mluví Jung, probíhá nejsnáze u osob s malými duševními potencialitami a relativně všedních. Tam, kde je energie a invence více, se celá procedura táhne dlouho a probíhá obtížně, pokud vůbec; takový člověk klade svému okolí „odpor“. Indičtí krotitelé slonů pokládali za obzvlášť zlé znamení, pokud některý z jejich chovanců po chycení neprojevoval téměř žádný vzdor a víceméně ihned začal poslouchat - okamžitě jej hluboko pod cenou prodali z obavy, že se jednoho dne pomstí, či dokonce uteče - správný pracovní slon se hrdinně brání a teprve poté, co je rozmanitým týráním fyzicky i duševně zlomen, stává se zcela spolehlivým (na obdobném principu funguje i armáda). Misionáři dobře věděli, že národy, které se christianizaci či islamizaci nejvíce vzpouzely, se pak staly největšími sloupy pravověří a kladivy na nepřátele Páně. Je mnoho lidí (ne všichni), u nichž je rychlost chápání a zapomínání čehokoli přímo úměrná - jistá „natvrdlost“ (granit je taky „natvrdlý“) je tím, co poznatky nejlépe fixuje (pracně osvojená Pythagorova věta je statkem, kterým se zdá vhodné intelektuálně oslňovat i po letech). Nejhlubší porozumění ve zlomku vteřiny a úplné neporozumění leží kupodivu téměř vedle sebe.

Jak Češi vnímají bohatství

Jaroslav Huk (1958), 4/2009
Znáte Stroupežnického Naše furianty? Děj hry se odehrává na české vsi kolem roku 1870 a autor jako vnímavý pozorovatel věrně zaznamenal, jak Češi před sto lety žili. Ukazuje, že se netajili, ba někteří se pyšnili svým poctivě nabytým majetkem. I ten obyčejný žižkovský frajer ve světlých okamžicích, kdy si vydělal nějakou tu zlatku, se jí chlubil na celou hospodu. Češi, kteří se nestyděli za svůj majetek, i ti, kteří je nepovažovali za šmelináře a podvodníky, opravdu žili. Až v posledních dvou, třech generacích vymřeli. Proč? Padesát let je příliš dlouhá doba. Padesát let, v nichž bylo zapovězeno vyčnívat z řady, kdy si všichni byli oficiálně rovni a kdy slova jako kapitalista, burzián, statkář nebo rentiér měla příchuť kriminálu. Dvacet let se však už snažíme o návrat normálního světa. Toho světa, kde majetek už není ničím trestuhodným. Anebo si to o něm stále myslíme? Stále se nechceme hlásit k tomu, že patříme mezi bohaté? Tvrzení, že lidé ve střední Evropě mají silné sociální cítění, je i podle průzkumů veřejného mínění stále pravdivé. Kdykoli v agentuře STEM vydáme informaci o tom, kolik Čechů se domnívá, že „politické vedení podceňuje zabezpečení sociálních jistot obyvatelstva“, obáváme se, že naše zpráva způsobí strach a paniku. Podíl lidí, podle nichž vedení země zanedbává zabezpečení sociálních jistot, se totiž pohybuje kolem 70 %. Pokud by taková zpráva byla podána bez náležitého vysvětlení, určitě by se objevila na prvních stránkách novin. Ale pohled na dlouhodobou časovou řadu od roku 1993 dokazuje, že těch 70 % žádnou senzací není. Tak silný - a téměř bez ohledu na to, zda vládne pravicová nebo levicová vláda - je sociální cit české veřejnosti. Názor českých občanů na výši majetku jednotlivce ilustrují výstižněji dvě jiné otázky, rovněž pokládané v mnohaleté časové řadě. Dvě třetiny Čechů souhlasí s tím, aby „skutečně schopní lidé měli mnoho peněz, třeba i milióny“. Podíl souhlasících býval v první polovině 90. let hodně přes 70 %, v posledních několika letech se však postupně snižuje. Připočtemeli k tomu „inflační znehodnocení otázky“ (v milionech dnes běžně uvažujeme při pořízení domu či bytu), je vidět, že odpor vůči tomu, aby si i opravdu schopný člověk vydělal větší množství peněz, sílí. Ruku v ruce s tím jde i další tendence - přibývají hlasy, které souhlasí s tvrzením, že by se „rozdíly v příjmech měly zmenšit“. To požadují v současnosti téměř tři čtvrtiny dospělé české populace. Je pochopitelné, že uvnitř populace existují významné rozdíly. Obecně platí, že lidé s lepším majetkovým zajištěním, vyššími příjmy, kvalitnějším vzděláním a mladšího věku, a tudíž - aspoň papírově - lepšími předpoklady pro uplatnění ve společnosti a s větším „přístupem k bohatství“, jsou vůči majetku jednotlivce vstřícnější a logicky ani v tak velké míře nepožadují nivelizaci příjmů. Sumární čísla se však oklamat nedají a opakovaně se přesvědčujeme i o tom, jak velkou a pozitivní odezvu stále mají populistické hlasy pro „milionářskou daň“, pro zostření daňové progrese pro zámožnější občany, volání po dani z luxusního zboží. Kolik nenávisti téměř kdykoli vyvolají diskuse o příjmech špičkových sportovců, manažerů nebo, nedej bože, jejich chudých příbuzných, totiž poslanců nebo ministrů.

Umíme být bohatí?

Barbara Hansen Čechová, 4/2009
Bohatým lidem často závidíme. Víme skutečně, co bohatství člověku přináší? Nejsme jednostranně připraveni vidět jen jednu stranu mince? Samotné bohatství totiž s sebou nese několik nepříjemných aspektů. Jedním z nich je takzvaný decelerační účinek - když má člověk vše, nač si pomyslí, nemá po čem toužit.

Dala nedala. Má dáti?

Petr Weiss, 4/2009
Málokdy se v páru sejdou dva lidé s úplně stejnou potřebou sexuálního vybití. Rozdíly obvykle nejsou tak velké, aby ve vztahu způsobovaly závažnější problémy. Nicméně v posledních letech výrazně přibývá partnerů, kteří chtějí rozdíl svých sexuálních temperamentů řešit.

PARTNERSKÁ ABECEDA

4/2009
seriál o partnerských vztazích

Červená nebo modrá?

mar, 4/2009

Hádáte se o peníze?

nat, 4/2009
stručně