Online archiv

Vydání: 2/2012

Jedna plus jedna jsou dvě. Holub to umí taky

2/2012
Jak se ukazuje, schopnost počítat a aplikovat základní matematické operace není jen doménou primátů. V průběhu let prokázaly některé studie, že se různá zvířata mohou naučit počítat na základě tréninku, při kterém dostávají odměny za správnou odpověď. V roce 1998 výzkumníci objevili, že opice Makak rhesus dokáže počítat do čtyř, pochopit a použít základní matematické operace – a díky nim se naučit počítat až do devíti. Psychologové z University of Otago na Novém Zélandu se rozhodli prověřit, jestli má podobné schopnosti i holub. „Holubi výborně zvládají vizuální úlohy. Dokážou obraz skvěle zpracovat a je možné je trénovat – a to téměř stejně tak dobře jako opice,“ uvádí psycholog Damian Scarf, autor nové studie. Scarf se svými kolegy nejdřív učil holuby počítat do tří. Na dotykové obrazovce jim v rámci výzkumu zobrazil skupiny objektů různých velikostí, tvarů a barev – například jeden žlutý obdélník, dva bílé kruhy a tři červené trojúhelníky. Když holubi klovnutím dokázali označit skupiny objektů ve správném pořadí (např. skupina s jedním, dvěma, třemi tvary), dostali odměnu. Jakmile se ptáci naučili počítat do tří, dostávali úkoly, ve kterých se vyskytovaly skupiny až devíti objektů. I bez delšího soustavného tréninku holubi dokázali v sedmdesáti procentech správně seřadit skupiny objektů. Bylo pro ně přitom jednodušší rozeznat čísla, pokud byly skupiny výrazně odlišné nebo dál od sebe. „Jakmile bylo objektů sedm až devět, bylo pro holuby velmi obtížné rozeznat, ve které skupině je objektů víc,“ říká Scarf. Výsledky studie tak ukazují, že mozek holubů si dokáže s matematikou poradit stejně dobře jako mozek Makaka rhesus – i když trénink holubů trval o něco málo déle než trénink opic. William Roberts, psycholog z kanadské University of Western Ontario, byl výsledkem studie překvapen. „Nepředpokládal bych, že by se takové schopnosti mohly najít právě u holubů,“ prohlásil specialista na kognitivní schopnosti zvířat. „Bylo by potřeba zjistit, jestli by něco podobného dokázali i jiní příslušníci ptačí říše. Rád bych také věděl, jestli by podobné schopnosti prokázaly i včely,“ dodal.

Omluva

2/2012

Internetová poradna: Vedou vztahové problémy a exekuce

2/2012

Psychologie vítěze

MICHALA JOSEPHYHO, 2/2012
SLOUPEK

Mateřství mění ženský mozek

2/2012

Co (ne)dělat v krizi

2/2012
(Pd 1/2012) Když rodičům postiženého dítěte seberou pod záminkou krize a nutnosti šetřit tu trochu peněz na léky, pomůcky, benzín pro odvoz na rehabilitace, co doteď dostávali, a místo toho jim doporučí, aby chápali krizi jako cestu k duchovnímu obohacení, budou jistě celí šťastní. Markéta Omlouvám se všem, kteří opravdu bojují o každou korunu. Vím, že je spousta takových lidí, také jsem to zažila. Ale všeobecně bych o krizi nemluvila. Ta teprve přijde, až budeme všichni poctivě dojídat chleba do poslední kůrky a ne ho házet do popelnice. Až na tom chlebu nebude salám a sýr v několika vrstvách, ale jenom trochu másla nebo marmelády. Až budou lidé nakupovat základní věci a ne plné vozíky. Až se před školní jídelnou nebudou povalovat na zemi pomeranče. Až se lidé nebudou vozit autem pár metrů tam, kam v pohodě dojdou pěšky.

I příručky o sexu hodnoťme reálně

Tomáš Novák, 2/2012
Jeroným Klimeš v článku Co chybí v příručkách o sexu (PD 1/2O12) pláče na nesprávném hrobě. Uvádí řadu dobrých otázek souvisejících se sexualitou. Na žádnou z nich údajně nenašel odpovědi „v příručkách o sexu“, které četl. Na velkou většinu v textu předložených otázek odpovídá patřičná odborná literatura dostupná v češtině. Výjimečně jde o záležitosti týkající se spíše psychologie výchovy, konkrétně jednání s dítětem. Odpověď vyžaduje empatii a individuální přístup přizpůsobený konkrétním podmínkám. Těžko odpovídat „po lopatě“. O tom, že autor zřejmě nezná aktuální situaci, vypovídá závěr textu. Bere si na mušku podávání ruky v prezervativu dětem. K tomu dvě zprávy. Dobrou: Osud zmíněné příručky je již mezi odborníky znám. Špatnou: Ojojoj, navléci celou ruku do prezervativu je úkol hodný špičkového sex trenéra či, jak se ještě moderněji říká, „sex kouče“. Pokud by to snad dokázal autor článku, má buď maličkou ručičku nebo vskutku gigantické (jak vtipně uvádí) šprcky. Není problém napsat příručku sexuální výchovy: „Na co jste se báli zeptat o sexu“, a to jak pro mládež, tak v rozšířené verzi pro starší a pokročilé. V sexuální výchově však není ten, jehož názory by byly přijatelné lidem všem. Odpovědi by budily polemiky připomínající bouři ve sklenici vody. Respektuji právo rodičů rozhodnout co, kdy a jak by se jejich děti měly dozvědět o sexu. Jen bych si přál, aby rodiče četli či naslouchali i hlubším informacím, než jsou obsaženy v příručkách přečtených dr. Klimešem.