Máme to v genech?
Daniela Kramulová, 3/2016Je nám škodolibost vrozená? Richard Smith mluví přinejmenším o „přirozeném sklonu, který se za určitých podmínek projeví“. Hovoří pro to i fakt, že škodolibost se objevuje ve všech kulturách, ve kterých se až dosud zkoumala. V jedné aktuální studii se například ukázalo, že Číňané byli dokonce značně škodolibí, když konkurenční velmoc Japonsko v roce 2011 zasáhla vlna tsunami, která vyvolala zkázu jaderné elektrárny ve Fukušimě. Další indicie: škodolibost můžeme pozorovat už u dětí mladších dvou let. Simone Shamay-Tsoory z University Haifa ukázala dětem, jak jejich matka čte jiným dětem z knížky. Ale nějaká nehoda knihu poničila tak, že byla nepoužitelná. Malé děti tohle „neštěstí“ očividně velmi potěšilo. Patrně proto, že předtím na cizí děti žárlily. Ale když Shamay-Tsoory dětem ukázala video s matkou, které se stala stejná nehoda, když z knihy četla jen sama pro sebe, byly děti daleko méně škodolibé. Nikolaus Steinbeis z Lipského Institutu Maxe Plancka naproti tomu považuje za spíš nepravděpodobné, že by škodolibost byla vrozená. Díky řadě studií zjistil, že děti v prvních letech života zažívají podstatně víc pocitů škodolibosti, s vrcholem v šesti až osmi letech. Tento vývoj neprobíhá náhodně. Ve věku kolem čtyř až pěti let děti začínají srovnávat svůj výkon s ostatními. Cítí-li se být slabší než ostatní anebo na nižším stupni sociálního žebříčku, závist a škodolibost se vyvalí téměř bez zábran. Bez zábran proto, že oblasti mozku zodpovědné za sebekontrolu vyzrávají později. Tato centra sebekontroly později sklon ke škodolibosti alespoň brzdí, aniž by ji ovšem u většiny lidí dokázala vymazat úplně. „Ve věku kolem 7–12 let,“ shrnuje Steinbeis své výzkumy s více než 180 dětmi, „se sklony ke škodolibosti postupně ztrácejí.“ Před dvěma lety uveřejnil výzkumný tým princetonské univerzity vedený sociální psycholožkou Susane Tufts Fiskeovou studii věnovanou škodolibým reakcím lidí na neštěstí druhých. Testovaným dobrovolníkům nejprve ukázali série fotografií, které si obvykle spojujeme se stereotypy, jež v nás vyvolávají určité emoce, například: starý člověk – lítost, student – obdiv, narkoman – pohrdání a hnus, bohatý jedinec – závist. Následně pak výzkumníci fotografie spojili s různými situacemi běžného života, které vyvolávaly emoce pozitivní (výhra v loterii), negativní (být postříkán kolemjedoucím autem) i ty, které byly emočně neutrální, třeba chůze do koupelny. Probandům pak pomocí elektromyogramu měřili pohyby obličejového svalstva. Ukázalo se, že se nejvíce usmívali v situacích „cizího neštěstí“ v případě osob, jimž nejvíc záviděli, standardně tedy bohatě a úspěšně vyhlížejícím jedincům. V následujících výpovědích pak testovaní potvrdili, že se cítili nejlépe při pohledu na luxusně oblečeného člověka, kterého „ohodí“ projíždějící auto. „Zjistili jsme, že když se lidem daří, lépe se srovnávají s těmi, jimž závidějí. V těžkých dobách se však skupiny těch úspěšných stávají skutečným terčem škodolibosti,“ komentovala experiment vedoucí týmu Susan Fiskeová.
