Online archiv

Na našich školách hraje stále velkou roli individualismus. Na denním pořádku je zkoušení, písemky, takže jedinou formou žákovské spolupráce jsou napovídání a opisování, které jsou po zásluze trestány. Není ovšem divu, že jekladen větší důraz na individualismus než na kooperaci - učitelé přece nemohou učit to, co sami neumějí, zaznělo na březnovém kulatém stole, který na téma spolupráce ve škole uspořádala Stálá konference asociací ve vzdělávání(SKAV).Na kulatý stůl SKAV se tentokrát přišlo podívat méně zájemců z řad pedagogů než obvykle. Ukazuje to na fakt, že spolupráce a kooperativní formy výuky nejsou nijak výbušnými tématy a učitele aktuálně trápí jiné problémy.Mnohde se finišuje s tvorbou školních vzdělávacích programů a na termín klíčové kompetence jsou podle předsedy SKAV Jindřicha Kitzbergera učitelé už téměř alergičtí. „Napřed napíšeme osnovy a pak dáme do úvodu něco k těmkompetencím.“ S podobným názorem se poměrně často setkává Jan Korda, ředitel pražské ZŠ na Lyčkově náměstí. Sám má zkušenosti jak s tvorbou školního vzdělávacího programu, tak s kooperativním učením a společně s dalšímidiskutujícími potvrdil, že pokud se učitelé sami nenaučí spolupracovat a nepoznají výhody kooperace, nebudou tyto kompetence schopni rozvíjet ani u svých žáků.

Mediální výchova je téma v rámci našich kurikulárních dokumentů poměrně nové. Minimálně je nový důraz, který je na tuto oblast položen. Obsah mediální výchovy je přitom v podstatě jen souhrnem schopností, které žák v průběhu svévzdělávací kariéry kontinuálně získává; specifikum průřezového tématu spočívá v tom naučit děti tuto výbavu používat právě ve styku s médii.Jsou to v první řadě principy věcné argumentace a jistá poctivost v myšlení nacházející prostor v základech takových oborů, jako jsou mateřský jazyk (Jazyk a jazyková komunikace) a OV/ZSV (Člověk a společnost). Neméněvýznamná je i schopnost analýzy a syntézy, induktivní myšlení či preciznost v nakládání s daty, na mnoze rozvíjené v exaktních oborech (Člověk a příroda). Tyto obory mají přirozený vnitřní potenciál k tomu vybavit dětidovednostmi, schopnostmi a motivací, které jim pomohou hodnotit mediální sdělení racionálně a kriticky. Naopak křečovitá snaha provázat ve školním vzdělávacím programu tematické okruhy mediální výchovy s maximem vzdělávacíhoobsahu všech předmětů vede nutně k úžasnému formalismu. Ten bohužel diskredituje smysluplnost mediální výchovy jako celku.V souvislosti s mediální výchovou by ale především měla zaznít myšlenka, kterou nedávno formulovala ředitelka Pedagogického muzea J. A. Komenského v Praze Markéta Pánková, totiž že nejlepší prevencí mediální manipulacejsou kvalitní znalosti: „Lidem samo o sobě nepomůže, že budou umět najít v mediálním projevu jádro sdělení a pak o něm diskutovat. Hlavně musejí na základě svých znalostí poznat, že se jim v tom článku lže.“

Média se prolínají všemi sférami lidského života, od oblastí navýsost intimních až po ty nejveřejnější. S médii vstáváme i uléháme. Doprovázejí nás na cestách do práce i na dovolenou. Odpočíváme s nimi… Ještě před nedávnou doboubyl ve výhodě ten, kdo dokázal získat informace. Dnes je to ten, kdo se dokáže v jejich záplavě vyznat.Často si ani neuvědomujeme, kolik času děti stráví ve společnosti médií.

Začátkem března zahájilo občanské sdružení Fokus Praha školský projekt zaměřený na primární prevenci v oblasti duševního zdraví a na destigmatizaci lidí s duševním onemocněním. Program „Blázníš? No a!“ je určen mládeži od 15 do20 let. Odehrává se většinou ve škole v průběhu jednoho „vyučovacího“ dne.

Podle studie Světové zdravotnické organizace (WHO) Mládež a zdraví u nás v roce 2002 pravidelně kouřilo zhruba 30 % patnáctiletých a 10 % třináctiletých dětí (pravidelným kuřákem je míněn ten, kdo vykouří aspoň jednu cigaretutýdně). Zatímco podle jiných studií počet kuřáků v dospělé populaci klesá, počet kouřících dětí se naopak zvyšuje (měření WHO probíhá každé čtyři roky, znovu se tedy uskuteční v letošním roce). Ještě v roce 1994 totižpravidelnými kuřáky bylo jen 14 % patnáctiletých teenagerů. Nejvíc kouří mladí lidé z restrukturovaných rodin (mají obvykle vlastní matku a nevlastního otce), nejméně z rodin úplných. Rovněž tak víc kouří děti z rodin s nízkýmipříjmy. Kouřit také častěji začínají děti z rodin kuřáků a ti, jejichž kamarád je každodenním kuřákem.

Debatu o tom, zda zrušení zvláštních škol pomáhá zmírnit selekci dětí, vedli v polovině března na stránkách Literárních novin poradce ministryně školství Martin Profant a koordinátorka pro romské záležitosti Moravskoslezskéhokraje Helena Balabánová. Oba nakonec došli k závěru, že zánikem zvláštních škol se otevřel prostor pro vytváření širšího komplexu strategií integrace dětí ze sociálně znevýhodňujícího prostředí a že nyní záleží na tom, jak jejdokážeme využít.M. Profant v předchozí diskusi uvedl, že školy často selhávají v případech dětí, které doma nenacházejí dostatečnou podporu a motivaci k učení. „Nejde jen o to, že tyto děti berou nezřídka tužku poprvé do ruky při zápisudo školy, ale ony si často neumějí hrát, neumějí používat jazyk na úrovni svých vrstevníků (jakýkoliv jazyk, nejen češtinu) - prostředí ,zbídačené‘ rodiny jim prostě neposkytlo dost podnětů k rozvoji.“ Školy v těchto případechčasto selhávají. „To je základ toho, co nazýváme sociální selektivitou našeho vzdělávání. Ve výzkumech PISA se rýsuje taková závislost na situaci výchozí rodiny zcela nemilosrdně.“ Zvláštní školy měly podle M. Profantaambivalentní pozici. Nabízely vhodnější zacházení dítěti, které bylo akutně ohroženo v normální škole. Na učitele zde připadlo méně dětí a tito pedagogové patřili k nejkvalitnější části českého učitelstva. Programy bylypropracované a pestré a důsledně učily děti základním dovednostem. Zároveň ovšem dávala zvláštní škola určitý cejch. „Z hlediska integrace dětí přineslo zrušení jedné z forem organizace speciálního školství aktuálně o něco vícerizik než výhod,“ uvedl M. Profant s tím, že ovšem zároveň jde o příležitost pro efektivnější integraci dětí ze sociálně znevýhodňujícího prostředí.Podle H. Balabánové nemůžeme nepřipravenost dětí na školní prostředí klást za vinu jen jejich rodinám. Zvláštní školy podporovaly selektivní přístup k romským dětem, který vyplývá i „z přežívajícího společenskéhopředsudku, že tyto děti nic neumějí, stejně se nic nenaučí a věnovat se jim v normální škole nemá valného smyslu, protože míra vydaného kantorského úsilí je v hrubém nepoměru k výsledku.“ Při umísťování romských dětí dozvláštních škol hrál také důležitou roli zvyk rodičů. „Za své praxe ve zvláštní škole jsem se setkala s romskými rodiči, kteří přivedli v září své děti přímo do první třídy ne proto, že by předpokládali ,benevolenci‘ ke svýmprohřeškům ve výchově, ale proto, že oni sami už byli absolventy této školy, znali místní učitele a měli konkrétní představu o tom, co jejich děti může ve škole potkat.“ Romští rodiče usilovali o přeřazení dítěte do zvláštníškoly také kvůli prvotním školním neúspěchům svých dětí v základní škole či kvůli necitlivým řešením mezietnických konfliktů mezi dětmi i mezi učiteli a žáky. Podle H. Balabánové žádný zákon sám o sobě nepřinutí učiteleoprostit se od předsudků, překlenout špatné osobní zkušenosti s romskými dětmi či dokonce změnit myšlení. „Nastavuje však konkrétní podmínky, které výrazně pomohou romským dětem zvládat školní docházku v hlavním vzdělávacímproudu.“

Američtí vědci z amerického lékařského institutu Mayo Clinic zřídili experimentální „třídu budoucnosti“, v níž nejsou žádné lavice. Místo nich mají děti k dispozici pouze stojany s bílou tabulí, na kterou lze psát fixem.Informoval o tom časopis Týden. U stojanů dětí stojí nebo klečí, mohou si sednout i na polštáře. Každé dítě má svůj notebook, který si může odnést, kam se mu zrovna chce. Vše je podřízeno jednomu cíli: aby si děti pokud možnonesedaly. Hlavním důvodem všech těchto opatření je fakt, že děti jsou čím dál obéznější a chybí jim pohyb. „Přichází generace, která je stále méně aktivní a má sklony ke stálému sezení,“ uvedl Greg Lappin z atletického klubu vRochesteru, kde je experimentální třída zřízena. Žáci účastnící se experimentu budou neustále měřeni: čidla budou monitorovat jejich pohyb i spotřebu kalorií. Vědci zjistí, zda je nová třída donutí více skotačit a hubnout.

Děti bývají šťastnější v těch rodinách, kde mají prarodiče. Dokonce jim často dávají přednost před rodiči. Uvádí se to ve studii italských vědců, o níž informovala ČTK. Vědci studovali kvalitu citových vztahů na vzorku 431 rodinz celé Itálie, které mají alespoň jedno dítě ve věku od šesti do 14 let. Index pocitu štěstí u dětí roste, je-li v rodině dědeček nebo babička, případně oba. Děti sice v drtivé většině tvrdí, že rozhodující jsou jejich dobrévztahy s rodiči (68 % dětí), nepochybují ale, že jsou oblíbenými společníky pro prarodiče (88 %). Děti, které už nemají ani dědečka, ani babičku, touží po chůvě (60 %). Dvě třetiny dětí, které prarodiče nemají, závidíkamarádům, jimž se prarodiče mohou věnovat.

Studenti středních škol budou nově koncipovanou maturitu skládat už ve školním roce 2007/2008, jak to plánovalo ministerstvo školství. Poslanecká sněmovna totiž začátkem března odmítla návrh ODS, která chtěla nové maturityodsunout až na školní rok 2010/2011, neboť podle ní není vhodné měnit pravidla pro studenty během jejich studia. V nové maturitě budou studenti místo současných čtyř skládat zkoušek šest (tři budou společné pro všechnymaturanty - čeština, cizí jazyk a jeden předmět z následujících oblastí: matematika, občanský základ, přírodovědně technický základ a informačně technologický základ, obsah zbylých určí ředitel školy). ODS neprosadila vesněmovně ani další dva návrhy - chtěla odložit závaznost výstupních hodnocení na školní rok 2010/2011 a umožnit žákům základních škol podávat víc přihlášek na střední školy.

Titul Zlatý Ámos pro nejoblíbenějšího učitele získala koncem března Ivana Krumplová, učitelka ze Základní školy Krásovy domky v Pelhřimově. Na 13. kantorském bále, který se konal 25. března v Národním domě v Praze, ji korunovalaministryně školství Petra Buzková (na snímku vpravo). Tuto cenu zatím získávají především muži - za třináct let její existence bylo Zlatým Ámosem vyhlášeno deset mužů a tři ženy, poslední žena byla korunována před sedmi lety.I. Krumplová původně chtěla studovat práva, na školu se však nedostala. „Skončila jsem tak jako učitelka, ale dnes jsem strašně šťastná, protože je mi s dětmi nádherně,“ řekla po korunovaci. Nyní učí na prvním stupni a poznámkyprý dává jen tehdy, když si některý žák zapomene pomůcky - její svěřenci prý totiž nezlobí. „Měla jsem období, kdy jsem uvažovala, že odejdu, ale nebylo to kvůli penězům. Učila jsem na druhém stupni a nesedělo mi to. Teď ale oodchodu rozhodně neuvažuji, jsem šťastná a spokojená,“ řekla v rozhovoru pro deník Právo. Dětská porota, složená ze zástupců všech zúčastněných škol, zvolila Dětským Ámosem 2006 Miroslava Horáka z Humpolce. Poprvé volili svéhoÁmose i novináři, kteří nejvíc dali hlasů Lucii Šupíkové ze Stěbořic.

Orientovat protikuřácké programy jen na děti není příliš šťastné. Jenom to v nich totiž posiluje pocit, že kouření je znak dospělosti, který se nám snaží vnutit tabákový průmysl, říká lékařka EVA KRÁLÍKOVÁ z Centra léčbyzávislosti na tabáku Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. Několik otázek v tomto rozhovoru zodpověděla i medička Magdalena Kriegová, která realizuje preventivní školní programy centra.Eva Králíková: Na děti působí informace, že kouření způsobuje impotenci, vrásky či zápach z úst.

Chránit děti před možným sexuálním zneužitím dospělými z řad vychovatelů či učitelů tím, že se zavede takzvaná databáze pedofilů, by chtěla ředitelka Nadace Naše dítě Zuzana Baudyšová. „Funguje to v několika státech v Americenebo ve Velké Británii. V databázi by byl každý, kdo obtěžoval nebo zneužíval děti. Předešlo by se tomu, aby se tito lidé po nějaké době dostali do blízkosti dětí,“ řekla deníku Mladá fronta Dnes. Podle Z. Baudyšové by takébylo třeba, aby pravidelné psychotesty nedělali jen lidé pracující v dětských domovech či podobných ústavech, ale i učitelé základních škol. „Podle mě jsou nutné také u učitelů, ale i vedoucích dětských táborů. Měli by mítjednoznačně doloženo, že úspěšně složili příslušné psychotesty,“ uvedla. Psychotesty by se také měly dělat častěji než jednou za sedm let, jak je tomu nyní u vychovatelů.