Online archiv

Dne 7. října byla na galakoncertě dětských zpěváků lidových písní Zpěváček-Slávik v Národním domě v Praze na slavnostně odstartován již 14. ročník ankety Zlatý Ámos. Jeho vyvrcholení se jako vždy odehraje 28. března, v den výročí narození J. A. Komenského. Už počtrnácté dostanou žáci základních a středních škol možnost navrhnout pro své oblíbené pedagogy titul Zlatý Ámos. Pravidla ankety jsou stále stejná. Přihláška musí obsahovat: 1. stručnou charakteristiku navrhovaného kandidáta a jeho fotografii 2. popis jedné příhody s ním prožité 3. podpisy 100 osob, které s návrhem souhlasí (ve školách do 150 žáků stačí polovina) 4. podpis navrhovaného kandidáta, případně i ředitele školy a starosty obce (ti přihlášku neschvalují, pouze stvrzují podpisem, že jsou o ní informováni)

Dokážete si představit, že ve společenské místnosti školy potkáte domorodé kmeny, jak tančí rituální tanec okolo ohně? Nebo stroj „Robotron“ plný živých součástek nebo snad vichřici a průtrž mračen? Těžko, že… Věřte nebo ne, mluvím pravdu pravdoucí. To vše a mnohé jiné se odehrává každou středu na kroužku dramatické výchovy na ZŠ Mohylová v Praze.

Už Jára Cimrman věděl, že chce-li sdělit „podstatnou“ informaci, musí nejprve získat pozornost studentů. Proto razil termín „názorová a úleková fixace“ - ve chvíli, kdy chtěl sdělit něco důležitého, si například sundal paruku. Takový malý „úlek“ možná mohli zažít žáci prvního stupně Základní školy náměstí Mikuláše z Husi v Táboře v pátek 29. září. Ve třídách na ně totiž čekali podivní cizinci z různých zemí Evropy.

Když jsem nedávno přišla na první rodičovské sdružení, byla jsem mírně šokována chováním paní učitelky - a nebyla jsem sama. Je mladá a vypadá to, že se se studenty identifikuje víc, než je zdrávo. Chápu, že se jí nemusí líbit některé pasáže školního řádu (ten je totiž na této škole celkem přísný). Ale mluvit o svém řediteli jako o „dinosaurovi“, který nerozumí studentům, mi přišlo jako silné kafe. Dokonce řekla, že své studenty bude nabádat, aby některá ustanovení školního řádu porušovali. Nevím, kdo má pravdu, co se řádu týče. Ale zdá se mi, že je to určité přenesení odpovědnosti na rodiče, protože ředitel pak bude přestupky řešit s námi, nikoli s ní. Jak se k tomu postavit, když nechci řediteli „bonzovat“? Marie Chmelařová Situace popsaná maminkou středoškoláka(čky) nutně musí většinu rodičů zneklidnit. A oprávněně. Můžeme dokonce říci, že takto by se žádný učitel chovat neměl, ať již jsou jeho pohnutky jakékoliv. Nezdvořilost však není to nejpodstatnější. Výše zmíněný přístup ke školním pravidlům je totiž především nevýhodný pro všechny zúčastněné: děti, rodiče, vedení i učitele.

Tak zní název analýzy, která byla nedávno zveřejněna. Za pomoci statistik se zamýšlí nad podmínkami vzdělávání romských dětí. Klíčovou roli zde hrají okolnosti získávání základního vzdělání, dále možnosti a postoje dospívajících k pracovní a odborné přípravě a konečně případná ochota dospělých k dalšímu vzdělávání a rekvalifikacím. Navržené reformy vzdělávání by pak měly sledovat systematický model, který by podporoval celý proces od začlenění Romů do vzdělávacího procesu až po podporu jejich zaměstnanosti.

Když se objevily reality show, reakce části veřejnosti byly vzrušené. Copak s tím stát nemůže něco udělat? Ozvalo se volání po cenzuře, po zákazu vysílání. Může, nebo nemůže stát v takových případech zakázat vysílání? Odpověď je relativně prostá: v České republice, stejně jako v řadě vyspělých demokratických zemí, nemůže.

Martina Cichá si ve svém článku klade otázku, zda by učitelé s žáky měli diskutovat například o reality show. V této souvislosti jsme položili pár otázek 26leté Terezii Olivové, účastnici pořadu Big Brother TV Nova.

Dalajlámy se kdysi novináři ptali, jak dlouho se denně modlí. Odpověděl, že asi čtyři hodiny. A když viděl jejich pozdvižená obočí, dodal: Myslím si, že to rozhodně není hodně, protože existuje spousta lidí, kteří stejnou a někdy i delší dobu vzývají své „televizní božstvo“. Jak se ale před jeho všudypřítomným „modrým okem“ bránit?

Ani po dlouhých desetiletích odborných výzkumů se diskuse o negativních účincích médií a především televize nepřestaly pohybovat na příliš širokém názorovém spektru s tendencí k extrémním postojům. Hysterické skandalizování a moralizování na jedné straně a přehlíživé bagatelizování na straně druhé k pochopení celé problematiky zcela jistě nepřispívají.