Online archiv

Vydání: 4/2007

PROČ DĚTI LŽOU

Zdeňka Michalová, 4/2007
Proč děti lžou? Jak se postavit k situaci, když zjistíme, že nám dítě lhalo?

NÁPADY PRO AKTIVNÍ VÝUKU

Karla Přečková, Markéta Fingerová, 4/2007
Návštěvu muzea, multikulturní nebo sexuální výchovu lze podat pomocí zážitkové pedagogiky tak, že si žáci poznatky prožijí na vlastní kůži. Přinášíme inspiraci z našich workshopů, které se těmito tématy zabývaly.

MUSÍ LÉKAŘ NAPSAT OMLUVENKU?

4/2007
Chtěla jsem se zeptat, jak je to s omluvenkami od lékaře. Může škola požadovat, aby veškeré omluvenky pocházely od lékaře? Proč omluvenka od rodičů nestačí? Vanda Novotná, Praha

PRYČ DO SVOBODY

Barbara Čechová, 4/2007
JAROSLAV DUŠEK

PRIORITY ODBORNÉHO ŠKOLSTVÍ

4/2007
Rubriku Pro a proti v tomto čísle nevěnujeme otázce, na kterou se dá odpovědět „pro“ či „proti“, případně „ano“ nebo „ne“. Porovnáme pohled dvou lidí z praxe na střední odborné školství: ředitelky SOU gastronomie v Praze Mgr. Hany Líbalové, zástupce ředitele na SOU gastronomie Hamlet v Dánsku Franka Nillsona a zástupkyně z Národního ústavu odborného vzdělávání Zoji Franklové. V době, kdy se připravují RVP pro střední odborné školství, je toto téma více než aktulání.

SLOVNÍ HODNOCENÍ? UŽITEČNÉ, ALE NADSTANDARDNÍ!

Zuzana Simonová, 4/2007
Podle mého názoru je slovní hodnocení výborná věc; já sama jsem ho kromě klasické známky používala u velkých čtvrtletních a pololetních písemek u třěťáků. Na vysvědčení se psalo jen žákům, kteří o to požádali (respektive žádali rodiče). Rodiče by si však měli uvědomit, kolik práce je to navíc a aspoň za to být trochu vděční. Myslím, že to většina z nich bere jako samozřejmost. Přitom vypracování jednoho hodnocení trvá nesrovnatelně déle, než uvážení známky. Bohužel jsem se ve škole často setkala s tím, že žáci nebyli téměř ochotni něco dělat, když za to nebyla známka (typická otázka: A bude to na jedničky nebo na známky?). Ve své třídě se mi povedlo děti v tomto směru vychovat -např. za slohová cvičení nazvaná volná psaní děti dostávaly místo známek do sešitu samolepku. Časem už děti samy dokázaly ohodnotit, co se jim povedlo, na co se vykašlaly apod. Známka nebyla to nejdůležitější. U ostatních tříd jsem ale příliš úspěšná nebyla. Dodnes nechápu, jakým způsobem mám hodnotit výchovy, když tam jde obvykle hlavně o prožitky. A ještě poznámka k pochvalám, podle mě jsou důležité. Kladné hodnocení je pro ně velmi motivující a z mého hlediska je nezastupitelné v utváření osobnosti. Sama jsem, ač dobrá žačka a vcelku bezproblémové dítě, nikdy od rodičů pořádnou pochvalu neslyšela a dodnes je mi to líto, řekla bych, že to hodně ovlivnilo moje sebehodnocení. U svého dítěte pochvalu používám často i za snahu, která je pro mě důležitější než samotný výsledek. Ale hodnocení by nemělo být jen pozitivní. Ve slovním hodnocení přetrvává trend hodnotit pozitivně (což je relativně snadné), ale negativní hodnocení je velice často obaleno do nejrůznějších eufemismů a nicneříkajících vět.

DĚTI MAJÍ NEROVNÉ ŠANCE

Zuzana Bárová, 4/2007
Na otázku „Mají děti nerovné šance?“ v rubrice Pro a proti v březnové Rodině a škole odpovídám ANO. Jednoznačně souhlasím s prof. Petrem Marešem a tento názor mohu také doložit vlastním životem. Narodila jsem se začátkem sedmdesátých let v dělnické rodině. Kolem roku 1980 začali naši rodiče stavět rodinný domek a neměli příliš peněz nazbyt. Základní vzdělání jsem ukončila s průměrnými výsledky. Hlásila jsem se na střední ekonomickou školu, ale po nepřijetí jsem nakonec pokračovala na gymnáziu. V roce 1990 jsem - částečně pro své podprůměrné výsledky ve studiu a také na popud rodičů, kteří už neměli dostatek financí, aby mě déle podporovali - nastoupila do zaměstnání v automobilovém podniku. Dvanáct let jsem tam velice ráda pracovala ve skladu s nářadím a výrobními pomůckami. Když přišla restrukturalizace, bylo nutné najít jiné vhodné zaměstnání. Kde se uplatnit s úplným středním vzděláním s maturitou? Moje zprostředkovatelka na úřadě práce mi jasně řekla, že nové zaměstnání budu hledat jen těžce. Po rekvalifikačním kurzu na ošetřovatelku jsem nastoupila u organizace, která zprostředkovává asistenční službu postiženým a seniorům. Při částečném úvazku jsou mi vypláceny sociální dávky do životního minima. Už třetím rokem „doháním“ tolik potřebné vzdělání na Vyšší odborné škole sociální, abych se jednou mohla živit alespoň jako sociální pracovnice. Situaci sociálně slabých rodin znám také ze svého okolí. Rodiče tyto děti vedou k tomu, aby se rychle vyučily a šly vydělávat peníze, a pokud možno se osamostatnily. Když už se někteří pokusí poslat své děti studovat na střední školu s maturitou do vzdálenějšího města, většinou si po čase uvědomí, že jsou pro ně náklady na studium příliš vysoké. Každý rodič vzdělávajícího se dítka nebo samostatný student ví, kolik stojí dojíždění, internát nebo soukromé ubytování. Jsem vděčná svým rodičům, že mě stále podporují při studiu ve 40 km vzdáleném městě, protože sama bych to ze sociálních dávek rozhodně nezvládla! Věřím tomu, že kdyby byli mí rodiče v době mého dospívání bohatší a vzdělanější, motivovali by mě už tehdy k pokračování ve studiu na vysoké škole. Doma mi chyběla široká knihovna, kterou jsem vídala u některých spolužáků z gymnázia. Měli vzdělané rodiče, kteří podporovali své děti, aby šly stejnou cestou. O zajímavých rozhovorech s vlastními rodiči na různorodá témata o přírodě, vědě, technice a společnosti jsem si mohla nechat jen zdát. Přesto jim patří obrovský dík za lásku a péči, kterou mi projevovali a projevují.

MATURITA BEZ MATEMATIKY NENÍ ATRAPA

Vlastimil Sekyrka, 4/2007
Byť si nesmírně vážím lidských i profesních kvalit dr. Grygara, nemohu souhlasit s ním a se všemi sympatizujícími (č. 2/2007), kteří obhajují názor, že maturita bez matematiky by byla pouhou atrapou. Tím nepopírám její pozitivní vliv na rozvoj logického myšlení. Bohužel však pozoruji již několik let zajímavý jev, že matematiku tvrdě prosazují za povinnou zejména ti, kterým jde, šla a mají pro ni vlohy. Znám nemalé množství lidí, kteří propadli z matematiky a dnes patří mezi vynikající odborníky ve svých oborech a jsou i kvalitními univerzitními pedagogy. Nezapomínejme na to, že jsou jedinci s dyskalkulickou poruchou, a my bychom jim rozhodně neměli až totalitně bránit v rozkvětu právě skrze matematiku.

ENTENTÝKY, DVA ŠPALÍKY, 20 000 UČITELŮ VEN

Barbara Čechová, 4/2007
Dětskou hru připomíná seškrtávání rozpočtu Miroslava Kalouska. Naštěstí jeho návrh o propuštění 20 000 učitelů nebylo možné brát příliš vážně. Myšlenka redukce učitelů nebyla zřejmě promyšlena dále, než že je potřeba celoplošně krátit rozpočet o 12 procent, a učitelé do toho šmahem spadli také. Možná se k argumentaci nachomýtl názor, že žáků ubývá, a učitelé můžeme proto propustit. Tomuto návrhu lze velmi jednoduše vytknout tyto dvě vady: 1. Učitelé nejsou státní zaměstnanci, a ministerstvo tedy nemá co mluvit do jejich najímání či propouštění. Každá škola je dnes samostatným právním subjektem, který zřizuje buď obec, kraj, církev, nebo soukromá osoba. Jestliže v přímo řízených státních organizacích mohou ministři propouštět více méně libovolně, obcím a krajům a hlavně školám samotným nic přímo nařizovat nemohou. Zřizovatelé škol nedostávají od Ministerstva financí peníze podle počtu zaměstnaných učitelů, ale podle počtu žáků. Tedy v zásadě platí, že čím víc žáků škola má, tím má více peněz a může i lépe zaplatit své učitele. Je tedy na škole samotné, kolik učitelů zaměstná. 2. Jak podotkla ministryně Kuchtová, „není možné, aby se na jedné straně zahájila reforma, zvyšoval počet hodin, nenavyšovaly se náklady a na druhé straně se drasticky snižovaly počty učitelů“. Stav učitelů nelze dále snižovat také proto, že počet míst ve školství se kvůli vládnímu nařízení omezoval už v minulých letech a další úspory nejsou možné.

OTÁZKA PRO

4/2007
MGR. IVU KABELÁČOVOU, novou ředitelku CERMATu (Centra pro reformovanou maturitu)

CO JSTE SE TO NAUČIL, PANE ŘEDITELI?

4/2007

UČITELÉ JSOU NEDOCENĚNÍ

Barbara Čechová, 4/2007
RADEK SÁRKÖZI Předseda Učitelského odborového klubu Radek Sárközi si váží všech učitelů, kteří za současné situace ještě pracují ve školství. Vzhledem k platovým podmínkám jsou to podle jeho slov vlastně charitativní pracovníci.