Online archiv

Vydání: 1/2015

MAREČKU, HOĎTE MI PERO!

Ervín Bedrníček, 1/2015
První, co mě na té škole upoutalo, byly růže na záhonu před vchodem. Když jsem si chtěl k jednomu květu přivonět, zjistil jsem, že je v něm típnutý vajgl. Po vstupu do budovy mi rozjasnila mysl nástěnka s portrétem Jaroslava Vrchlického, mého oblíbeného autora. Když jsem však přišel blíž, spatřil jsem v obličeji básníkově desítky drobných vpichů špendlíkem… Marně pátrám v paměti, proč jsem se vůbec hlásil na pedagogickou fakultu. Číšník, listonoš nebo veterinář jsou přece také atraktivní povolání. A na tuzérech či stříháním pudlíků bych si jistě přišel na lepší peníze. Zvoní. Spěchám na první hodinu do deváté bé. Houf vousatých adolescentů se neochotně vztyčí v lavicích. „Dobrý den, posaďte se, děti,“ uvítám opatrně své žáky. Když chci zapsat do třídnice, dojde mi, že jsem si klasicky zapomněl pero. „Chytejte!“ ozve se ze třetí lavice a vzápětí na mě letí propiska. Nejmenoval se náhodou ten legrační film Marečku, podejte mi pero? No nic. „Kdo chybí?“ pokračuji v úředničině. „Já!“ zaculí se na mě uhrovatý žák v první lavici, který má do uší zastrčeny šňůrky od mikiny. Dívenka vedle něj si piluje nehty. Když se na ni přísně podívám, zabodne pilník do lavice a rozvibruje ho. Nevzdávám se. „Kdo to byl Jaroslav Vrchlický?“ vypouštím do éteru první pokusný balónek. „To nikdo neví,“ sykne zachmuřený flegmatik, který si za penálem ťuká cosi do mobilu. Sahám do batohu pro svůj trumf. Jasnozřivě jsem si s sebou vzal Vrchlického sbírku Okna v bouři, první vydání z přelomu století. „Opatrně,“ nabádám žákyni, jíž svěřuji klenot do rukou. Dívka, co si před chvílí pilovala nehty, k vzácnému svazku přičichne, načež pronese: „To smrdí jak moje babička!“ Jiný žák vstane, bez dovolení jde k zásobníku papírových ubrousků a dlouze smrká do mého výkladu o poezii. Když mě cestou zpět míjí, řekne: „Viděl jste Star Wars? Je to fakt pecka!“ Má trpělivost přetekla. Zavelím: „Vyndejte si diktátový sešit!“ Ze třídy zazní mnohohlasá ozvěna: „Šit, šit, šit.“ Diktuji první větu: „Dostala jsi už dopis od Kláry?“ Žáci dělají, že špatně rozuměli: „Cože? Dostala jsi už dopis od krávy?“ „Cože? Dostala jsi už krámy?“ Pomalu propadám zoufalství. Poslední větu diktátu - „Chycené zvíře se zmítalo ve vyviklané rozsedlině, lovci jej dobíjeli svými holemi“ - vztahuji na svou osobu. Než tohle, pomyslím si, radši bych dělal rasa, řezníka či nákupčího králičích kožek. Nebo snad i pojišťováka. O přestávce spěchám na dozor do přízemí. Nějaký šesťák rozdává dětem bonbony. „Copak, máš narozeniny?“ snažím se familiérně navázat hovor. „Ne, výročí demence,“ odtuší žák a hodí na zem pytlík od bonbonů. „Něco ti upadlo,“ pravím taktně. „Ne, já jsem to zahodil!“ vysvětluje klučík již za běhu. Než se stačím nadechnout, přitočí se ke mně střapatý čtvrťák se sáčkem čipsů: „Nabídněte si, pane učiteli!“ Zdvořilé děti ještě nevymřely, zahřeje mě na srdci. Za chvíli mnou však projede vlna nesnesitelné palčivosti. Střapáček s úšklebkem otočí sáček, abych si mohl přečíst nápis: Pekelné wasabi. Ještě chvíli dělám hrdinu, pak se vrhám na záchod k vodovodu. Jelikož jde o dívčí WC, následuje pištění a můj kvapný úprk z dámských toalet, což neunikne ani ředitelce procházející po chodbě. V hlavě mi rezonují slova: pokrývač, potápěč, ponocný… Příští hodiny pouze přetrpím. Když mi ortodoxní dyslektička během referátu tvrdí, že Bach byl harvaník, protože hrál na harvany, jen mlčky pokynu hlavou a namísto její Wikipedie překliknu na školním počítači na stránku Job.cz. Dokud nezazvoní, brouzdám v nabídce zaměstnání. Cestou ze školy si v duchu stylizuji výpověď. Doma máme návštěvu. Přijela teta z Plzně. Kromě bábovky přivezla i album s fotkami z dětství: já na pískovišti, já na houpačce, já na poníkovi, já… Zatmělo se mi před očima! Cože? Jako pětiletý jsem si půjčil od sestřenice panenky, posadil jsem je před sebe na kobereček, vzal malou tabuli - a učil jsem je! Že by to byl osud? Nebo prokletí? Nakonec, Vrchlický byl taky učitel, pomyslím si a jdu si dělat přípravy na další den. Zkusím ty mé vousaté panenky z deváté bé zítra nadchnout pro báseň Za trochu lásky šel bych světa kraj…

PORTÁL JE MÍSTEM, KDE SE STÝKAJÍ DVA SVĚTY

Jan Nejedlý, 1/2015
Zřizovatelem nakladatelství Portál je katolický řád Salesiáni Dona Boska. V čele nakladatelství již řadu let stojí salesián Jaroslav Kuchař. Rozhovor vedeme krátce po jeho návratu z treku v Himálaji.

ČTVRSTOLETÍ PLNÉ KNIH

1/2015
Nakladatelství Portál letos oslaví 25 let svého působení na knižním trhu. Z malé firmy, kterou tvořila skupina nadšených zakladatelů vydávající několik titulů za rok, se v průběhu let stal moderní a stabilní nakladatelský dům. Téměř pět desítek zaměstnanců dnes ročně produkuje okolo sta knižních novinek, čímž se Portál řadí mezi dvacítku největších českých nakladatelství. Text: Jitka Pourová

ŠPALDOVÝ WRAP S TUŇÁKEM

Iva „Olča“ Machová, 1/2015

MOJE NEJHORŠÍ HODINA VYUČOVÁNÍ NA CHODBĚ

Hana Prchlíková, 1/2015
Asi nade mnou svítí šťastná učitelská hvězda, protože vzpomenout si na nejhorší hodinu dalo docela práci. Vybavilo se mi sice pár tváří, ale vzhledem k tomu, že žiju na malém městě a ze všech těch „sígrů“ jsou dneska „velký chlapi“, co pěkně zdraví, nějak si nevybavuju, co mi vlastně prováděli. Jednu vzpomínku ale mám. Byla jsem tehdy úplný učitelský benjamín, s čerstvou maturitou v deskách, takže pro školní praxi vlastně bez vzdělání, pod ostrým zrakem starších kolegyň, mých bývalých učitelek. Co neviděla jedna, postřehla druhá. Říkala jsem jim Oko 1 a Oko 2. Úsměv, s nímž jsem tehdy vešla do třídy, postupně mizel. Třída byla rozdělena na poloviny. Jako obvykle jsem zapsala do třídnice a tu pak poslala po klučinovi v první lavici do druhé učebny. Vrátil se v doprovodu Oka 1. NEMŮŽETE POSÍLAT SAMOTNÉ DĚTI NA CHODBU!!! Proč, vždycky to tak děláme. NEMŮŽETE POSÍLAT SAMOTNÉ DĚTI NA CHODBU!!! Dobře, příště to zařídím jinak… Oko 1 odešlo. „Tak, jeden z vás půjde za dveře, a my zatím…“ NEMŮŽETE POSÍLAT SAMOTNÉ DĚTI ZA DVEŘE!!! Vrátilo se Oko 1 s Luckou, která měla počkat, než se ve třídě něco změní. My ale připravujeme úvodní aktivitu. NEMŮŽETE POSÍLAT SAMOTNÉ DĚTI ZA DVEŘE!!! Ale jak mám udělat úvodní aktivitu? NEMŮŽETE POSÍLAT SAMOTNÉ DĚTI ZA DVEŘE!!! Prásk. Dobře. Lucko, sedni si tady, zacpi si uši, zavři oči, nevnímej pohyby… Zvládla jsem to! Jenže ve třídě byl Jenda. Měl nemocné ledviny a potřeboval… Nutně! Jasně že můžeš na záchod, nejsem dozorkyně, jsem učitelka. Jenže jsem zapomněla! NEMŮŽETE POSÍLAT SAMOTNÉ DĚTI NA TOALETU! Oko číslo 1 přivedlo Jendu za rameno zpátky do třídy. Ale Jenda musí. NE, NEMŮŽETE POSÍLAT DĚTI NA TOALETU! Co kdyby se jim něco stalo! Jendovi se spíš stane něco takhle. NE, NEMŮŽETE POSÍLAT DĚTI NA TOALETU! Oko prásklo dveřmi. Jendovi se po tváři kutálela slza. Mně se zvýšil tep. Teď, teď se musím vzepřít své učitelce! Teď, nebo nikdy. Ať žije revoluce! Neboj, Jendo, my na ten záchod půjdeme s tebou. Jóóó!!! Pochopili mě. Přece jen jsem věkově blíž k nim. Jde se! Popadla jsem věci, děti, učení a toaleťák. Jenda si odskočil a my se učili na chodbě. Lucku jsme posílali do třídy - tam ji přece samotnou posílat mohu, ne? A pak se běhalo a učilo… Souznění s těmi prťaty bylo hmatatelné. HANO! CO TO MÁ ZNAMENAT?! Oko 1, posíleno o Oko 2, na mě zaječelo přes celou chodbu. Duše se mi scvrkla. Bylo po revoluci. Když vtom: „My se učíme na chodbě, aby se Jenda nepočural! On sám nesmí! A my taky né, sama jste to říkala,“ zakřičela třída sborově. Oko 1 těkavě zamrkalo na Oko 2. To si vyřídíme jinde! Nezbylo než pokrčit rameny. Co jsme tehdy probírali, absolutně netuším. Ale vím, že zkušenosti starších lze předávat i jinak.

ŠETŘI SE, OSLE...

Jiří Lacman, 1/2015
HOLD MNEMOTECHNICE

VYJMENOVANÝ PYJ

1/2015

ZŠ JÁRY CIMRMANA

1/2015

PILNÝ JAKO PILNÍK

1/2015

JAK POROZUMĚT MÉDIÍM

Petr Kukal, 1/2015
Trochu vousatý vtip říká, že v médiích se objevují tři druhy sdělení: pravdivá, pravděpodobná a lživá. Pravdivé je datum a pravděpodobná předpověď počasí.

DRDOL A UPNUTÝ ROLÁK

Hana Prchlíková, 1/2015
MEDIÁLNÍ OBRAZ ČESKÉ UČITELKY

KDYŽ DÍTĚ LŽE

Libor Popela, 1/2015
Sedmiletý syn přijde pozdě ze školy a rodiče hned zjišťují, co se stalo. A on začne květnatě bájit, jak musel v družině pomáhat paní vychovatelce a jak byla ráda. Rodiče přitom mají zjištěné, že šel ze školy hned po vyučování. Co se to děje? Jejich dítě jim lže? Je to běžné a normální? Podle psychologů ano. Je to běžné a svým způsobem i normální, pokud to nepřekročí jistou mez.