Online archiv

To ráno jsem si připadal jako ve filmu od Felliniho. Hrkám si to do školy stařičkou škodovkou, když vtom se proti mně z mlhy vyřítí po silnici dva koně s rudými chocholy na hlavách. Jen taktak stočím vozidlo k pangejtu a na poslední chvíli se vyhnu kopytům lipicánů a posléze i biči a nadávkám koňáka, kterému utekli. Znamená to jediné. Do naší obce zavítal cirkus a mě čekají doklasifikační zkoušky jeho školou povinných členů. „Tak co, Tondo, učil ses?“ zahajuji zkoušení z fyziky, u nějž přísedím. „Jo, každej den!“ ujišťuje nás Antonín, avšak my s kolegou víme své. Před prázdninami jsme mu přelepili z boku stránky v učebnici průhlednou izolepou. Lepenka neporušena, učebnice panensky netknutá. „Kdo to byl Archimédes?“ Nic. „Neznáš Archimédův zákon?“ „Jo, znám! Oko za oko, zub za zub…“ Zhruba v tomto duchu se nese zkoušení, které skončí vždy tak nějak dostatečně, aby se vlk školství nažral, ale mladý nadějný artista zůstal celý. Jsou to zvláštní žáci. Dítka cirkusáků a kolotočářů, jež navštěvují školu sporadicky, tedy zrovna když nejsou na štaci. Nosí lesklé bundy, vynikají v tělocviku, školní besídky zásobují cukrovou vatou a na učení je moc neužije. Povinnou docházku si ale odkroutí. „Jestli se, Arnošt, nebudeš učit, seberu ti cigarety!“ upřímně hrozila matka žákovi 8. třídy před kárnou komisí. Na střední školu už obvykle tito jauneráci nepokračují, neboť musejí pokračovat v živnosti svých rodičů. Zvláště dívky mívají už na základce vybrané ženichy, aby šapitó či houpačky zůstaly ve správných rukou. Vzpomínám na dva sourozence, s nimiž jsem prožil celé pololetí. Jejich tatínek, klaun, si totiž při „žonglu“ natáhl sval a nemohl vystupovat. Byly to milé děti. Patrik dokázal zvednout nad hlavu židli i se spolužákem, Žaneta nosila bundu v barvách americké vlajky. Interně jsme jim říkali „ekologové“. Písemky odevzdávali obvykle bez jediné čárky, čímž šetřili naše lesy i nervy. Jen při geometrii nemohla matikářka zaboha přijít na to, proč Žaneta není schopna narýsovat pravítkem rovnou čáru, ale stále dělá vlnovky. Až pohled na její dlouhé nalakované nehty prozradil, že vždy tužkou poctivě obtáhla nehet po nehtu čnící nad pravítkem. Když mi jejich máti psala SMS, že děcka mají „angýnu“, bylo jasné, že se v okolí koná pouť. Na jedné jsem se byl podívat. Žaneta mi udělala zdarma langoš, zatímco jsem obdivoval Patrikovy kejkle na jednokolce. A jelikož se právě chystala školní akademie, napadlo mne, že namísto tradiční recitace využiji jejich skutečných schopností. Slovo dalo slovo. V den D praskala školní jídelna ve švech a „duo Chari-wari“ zahájilo program plný překvapení. Žaneta v kostýmu harémové tanečnice vskočila na jeviště bujným saltem, načež přidala několik kozelců, výkrutů a dalších akrobatických kousků. Nakonec se prohnula vzad do mostu a do zubů uchopila růži, jež ležela na linoleu. Dalších pugétů se dostalo publiku od Patrika, který vjel na scénu na jednokolce ve stříbrné kombinéze a jako Večerníček rozhazoval umělohmotné květy. Po kouzelnickém triku s živým králíkem následoval žongl a balanc s talířem na tyčce. Avizované komické číslo „Osel, který umí odčítat“ už žel neproběhlo. Na pódium se totiž prodral ředitel školy a produkci Chari-wari ukončil. Patrikovi sebral z balanční hůlky talíř s poukazem, že je ze školní jídelny, načež do mikrofonu vykoktal, že na akademii čekal Nerudu, a ne kotrmelce. Pak dodal, že králík do jídelny nesmí (onehdy byl k obědu) a jízda bez držení je proti předpisům (jednokolka nemá řídítka). Diváci oněměli. Pouze v rohu jídelny se hurónsky smál pán se zavázanou rukou, který se domníval, že dění na pódiu je součástí programu. Byl to tatínek Patrika a Žanety, jenž jako profesionální komediant uměl ocenit kolegu klauna. Div že se nepřidal s replikou: „Páne šiditeli, může se šiditeli šíkat vole a volovi pán šiditel?“ Rád bych ctěné čtenáře odkázal na video, kde byla show zachycena. Bohužel, jistá maminka, jež tam pomáhala v bufetu, po spatření záznamu zjistila, že se na chvíli sehnula pro štrúdl a vykoukla jí tanga, proto nedala povolení záznam zveřejnit. Jakožto právnička to doložila paragrafem a pohrůžkou sankcí. Dnešní školství je prostě jeden neskutečný cirkus. Kam se hrabe Berousek!

Spisovatelka Magdalena Wagnerová, ač má na svém kontě i několik filmových scénářů (mj. Saturnina) a próz pro dospělé, se etablovala zejména jako autorka dětské literatury (Jablečňák, Žabina & spol., Hlupýš, Krys Veliký, Ryba Chyba aj.) Mezi její tvůrčí přednosti patří dar spontánního vypravěčství, nespoutaná fantazie, humor i odvaha experimentovat. V současnosti chystá k vydání pohádku o lesním netvorovi Perendovi.

portál 25

ZDRAVÉ SVAČINY školnice Oliny

Moje nejhorší hodina byla ta první. Nemám na mysli praxi při studiu, kdy se mnou ve třídě byl odborný dozor, ale regulérní první hodinu v mé první škole. Tedy, alespoň jsem si myslela, že bude nejhorší. Kolegové z fakulty, co nastoupili o něco dříve, mě všemožně strašili, jaké trapasy a hrůzy napoprvé zažili. Jedna kamarádka si z nervozity zastrčila sukni vzadu za punčocháče, čehož si všimla až po hodině. Druhá si vzala příliš průhledné šaty, což jí vyčetla zástupkyně, ale dvacet deváťáků prý ani nedutalo. Jiného kolegu zas potopila díra na ponožce, které žáci věnovali větší pozornost než jeho perfektně připravenému výkladu. A tak bych mohla pokračovat. O tom, jak začínající kantorka strávila půlku první hodiny tím, že nemohla ve velké škole zaboha najít svou učebnu. O klice třídy, kterou prý musela držet učitelka na učilišti, aby jí učni neutekli ještě před zvoněním. Když moje bývalá spolužačka na prvním dozoru napomenula hocha z 8. třídy, chtěl po ní ukázat pracovní smlouvu, jestli má právo ho napomínat. Nějaké mladé kantorce prý žáci vložili do třídnice prezervativ. Slyšela jsem i o učiteli, který otevřel dveře do třídy a narazil na papírovou stěnu. Žáci zevnitř přelepili celá futra novinami a učitel se musel do učebny prořezávat kapesníkem nožíkem… Takto naočkovaná jsem šla na svou první hodinu jako na popravu. Naposledy jsem zkontrolovala svoji sukni z neprůhledného dyftýnu. Pomalu jsem otevřela dveře třídy, naštěstí byly průchozí, ale malinko jsem škobrtla o práh a jen taktak vyrovnala balanc. Třesoucíma se rukama jsem rozevřela třídnici a zapsala. Hlas se mi zadrhával, když jsem se představovala a zadávala dětem první práci. Po chvíli, když jsem běhala mezi lavicemi a radila dětem s úkolem, ze mě nervozita opadla. Na chvíli jsem se rozhlédla po třídě. A pak „to“ přišlo. Najednou jsem si uvědomila, že tuhle práci chci dělat, že jsem si to přála už od dětství, že jsem se tady našla. Prostě že učení mě baví. I když později přišly i krušnější chvíle, vždycky jsem se snažila vybavit si tu svou první hodinu a připomenout si, proč jsem ve škole. Pomáhá mi to, i když jsem po své první hodině zjistila, že jsem v třídnici zapsala do jiného předmětu, zapomněla dát dětem domácí úkol a na punčoše se mi udělalo oko jak pětikoruna.

Druhý únorový den zesnul ve věku třiašedesáti let významný překladatel z angličtiny Pavel Medek. Mezi jeho nejznámější převody patří kultovní sága o Harrym Potterovi od J. K. Rowlingové, kterou překládal spolu s bratrem Vladimírem. Medek za svůj život přeložil více než sto knih, namátkou velmi populární detektivku Vyděrači nestřílejí z pera Raymonda Chandlera, žádná mu však nemohla přinést takový ohlas jako příběh o kouzelnickém chlapci z Londýna. „Hlavním atributem dobrého překladu by asi mělo být, aby čtenář neměl pocit, že čte překlad,“ tvrdil Medek. A přesto jsou Češi jedním z mála národů, kde se čtenář nedozvěděl, že malí čarodějové navštěvují školu Hogwarts, nýbrž Bradavice nebo že se nejpopulárnějšímu sportu kouzelnické komunity přezdívá famfrpál a ne quidditch. Na některých kouzelnických termínech se Medek přímo vyřádil, například pro Mozkomora (tvora vysávajícího z lidí duši pomocí tzv. polibku smrti) měl prý připraveno přes deset možností. U některých pojmenování použil doslovných překladů. Příkladem za všechny je ředitel kouzelnické školy Dumbledore, což v angličtině znamená archaický výraz pro čmeláka, tedy totéž jako v češtině Brumbál. Zajímavé je, jak s přeložením novotvary přehlceného díla naložili slovenští překladatelé. Na rozdíl od bratří Medků většinou nepřekládali jména kouzelnických postav. Ochudili se tak o Ernieho Bouráka, Fenrira Šedohřbeta či Humpreyho Říhala. Pavel Medek byl velkým znalcem fantastické literatury, což se v jeho práci pozitivně odráželo. Zeptejte se jakéhokoliv člena potterovské komunity a ten vám potvrdí, že by si bez Medkových zvěromágů, mudlů, máslových ležáků či zubočistících vláknopastilek už nedokázal svůj život představit.

KAKAČ PEREL

POTŘEBNÝ MATERIÁL A POMŮCKY: • dvě čtvrtky A4 • obyčejný papír A4 • barevné papíry • tužka • nůžky • lepidlo

Tentokrát si ukážeme techniku kresby lepidlem na černý podklad. Zaschlé lepidlo vytvoří konturu, kterou vybarvujeme suchým pastelem.

Doby, kdy více než podivní chlápci stávali před školou s pytlíkem bonbonů, už jsou dávno pryč. Chtělo by se říct, že je to dobře, ale tak to není. Ti více než podivní chlápci se totiž schovali do internetových chatů, stáhli do e-mailů, webů, do internetových seznamek.

Z úst prarodičů často slýcháme, že dnes je všechno jiné. Už jen ta mladá generace. Dříve děti více běhaly venku, honily se, hrály si, pískoviště vypiskovala dětským smíchem. Současný životní styl se však více blíží kokršpanělovi blaženě odpočívajícímu na gauči.

Veronika Válková si předsevzala nelehký úkol přiblížit žákům mimořádně složité období dějin – nedávno uzavřené 20. století. Historik Karel Durman nazval svou syntetickou práci na toto téma velice případně: Popely ještě žhavé…