Vazba v psychoterapii - živě podaný základ teorie i praxe attachmentu

Na počátku stála teorie attachmentu (vazby nebo také připoutání) Johna Bowlbyho, jedna z nejpodstatnějších teorií vývojové psychologie. Říká, že to, co nás formuje, je skutečný vztah v raném dětství. Americký psycholog David J. Wallin napsal knihu Vazba v psychoterapii, ve které usiluje o jediné. Aby se teorie proměnila v praxi.

Bowlby na konci 60. let zůstal se svou teorií v hlavním proudu psychoanalýzy osamocen, a tak jeho teorie – původně formulované za účelem zefektivnění léčby – byly testovány a rozvíjeny výzkumníky, kteří sami terapii neprovozovali. Až do nedávna se terapeuti museli spoléhat na vlastní závěry o tom, jak tuto teorii vazby aplikovat v praxi. Wallinova kniha využívá poznatky z neurobiologie, kognitivních věd, studia traumatu a buddhistické psychologie, stejně jako teorie attachmentu a vztahové psychoanalýzy, aby ukázal, jak terapeuti mohou v praxi využít tři klíčové poznatky výzkumu attachmentu. Terapeutický vztah jako vývojovou zkoušku ohněm, ústřední role neverbálního rozměru a práci s tělem a transformativní vliv reflexe a všímavosti (mindfulness).

Díky velmi živě podanému klinickému materiálu je kniha cenným úvodem do terapie attachmentu pro začínající, kteří se s ní seznamují, ale i pro zkušené terapeuty, jejichž práce je v této teorii ukotvena a chtějí si prohloubit své znalosti a dovednosti. 

Přeložila Pavla LeRoch.

Trilogie Johna Bowlbyho - vazba, ztráta, odloučení

Ukázka:

Jednou mě zarazilo držení těla pacienta, který v minulosti prožil trauma, a tak jsem se pokusil sdělit slovy, čeho jsem si na jeho těle všiml, když vstoupil do mé pracovny. Když se mi nepodařilo správně mu svůj dojem popsat slovy, zeptal jsem se, jestli by byl přístupný tomu, abych mu ukázal, co jsem viděl. S jeho souhlasem jsem si stoupl a pokusil se vlastním tělem – vystrčenou bradou a vypnutou hrudí – napodobit způsob, kterým vešel:

Bylo zřejmé, že ho moje napodobení jeho držení těla znepokojilo, řekl, že to působí hněvivě a agresivně, a dodal, že je mu teď nepříjemně – fyzicky nepříjemně. Požádal jsem ho, jestli by mohl ten pocit popsat. „Jako bych měl napětí tady všude,“ odpověděl a pohybem ruky přejel přes hrudník od ramene k rameni. „Mám pocit, jako bych chtěl současně udeřit a neudeřit.“

Teď jsem si všiml, jak má zaťaté čelisti a pravou dlaň opakovaně svírá v pěst. Prohnul se v zádech, protáhl se a krátce se otřásl, jako by jím ten pocit napůl otřásal a napůl jako by ho chtěl setřást. Pak se vsedě naklonil dopředu, hlava mu spadla na hruď a předloktím se opíral o stehna. Současně s tímto pohybem se pravou rukou (už nebyla zaťatá v pěst) chytil levé. Pevně je svíral a pomalu si je třel. V tuto chvíli působil jako ztělesnění rezignace. Zeptal jsem se ho, jestli si uvědomuje, co dělá jeho tělo.

Zavrtěl hlavou a řekl: „Víte, je mi strašně nepříjemné o tom mluvit. Není v pořádku tu tyhle pocity cítit. Ty věci ohledně těla, jak jsem vešel, připadá mi, jako byste byl úplně odtažitý a klinický, jako byste to pitval.“

Náhradní rodiče a dítě - jak vytvořit bezpečnou vazbu?

Věděl jsem, o čem mluví: Během několika předchozích sezení jeho tělo explodovalo v pohybech, které působily mimovolně, jako by v záchvatu dával najevo obrovskou sílu, která (v mých očích) vypadala zastrašující, ne-li hněvivá. Se směsicí neklidu a úlevy, když otevřel možnost, že se „odvrácené“ straně naší zkušenosti v těchto epizodách budeme moci věnovat, jsem mu řekl, že z něj možná mám trochu strach, že se bojím, aby se věci nevymkly kontrole, nebo že by mě dokonce mohl napadnout. Sdílel jsem s ním svou domněnku, že odtažitost, kterou ze mě cítí, je výsledkem mé neschopnosti plně přiznat tento strach, ať už sám sobě nebo jemu. Reagoval tím, že se mu ulevilo, když mě teď slyšel se k tomu přiznat, protože měl předtím pocit, že s ním skutečně nejsem. Později v sezení mi řekl (se značnými obtížemi), že měl opakovaně fantazii o tom, že ze mě „vymlátí duši“, ale nebyl mi o tom dosud schopen říct.

Průběžně sledovat tělesné vjemy našich pacientů je důležité, protože se téměř vždy mění, a to nepředvídatelně a s konkrétním významem. Když svým pacientům umožníme, aby u obtížných tělesných pocitů setrvali, dáváme jim možnost se naučit, že vnímat tělesnou zkušenost ji může transformovat stejně jako objasnit. Podporou všímavosti k tělu tak můžeme podporovat seberegulaci i uvědomění disociované zkušenosti. Navíc sledování těla s tím, jak se pocity v něm mění, někdy otevírá dveře k nové zkušenosti:

David J. Wallin je americký klinický psycholog. Přes 30 let vede psychoterapeutickou praxi, psychoterapii vyučuje a píše o ní.

Pacient, jehož rané citové vazby dávaly jen malý prostor zdravé závislosti, se zlobil, že se jeho těhotná žena tak snadno rozčílí. Stěžoval si, že těsně před odjezdem na dvoutýdenní pracovní cestu, kdy ho nechá doma s jejich rok a půl starým synem, ho zatěžuje svými starostmi s tím, kde bude spát, jak se tam dostane a podobně. Pomohl jsem mu rozpoznat možné zdroje úzkosti jeho ženy (právě se měla odloučit od svého manžela, malého syna a gynekologa) vyvolalo jeho obavy o to, jak těžké je pro něj být vůči ní empatický. Když naše snahy porozumět významu jeho rozhněvané netečnosti nikam nevedly, navrhl jsem, abychom se zaměřili na to, co cítí ve svém těle.

Začal si uvědomovat „mravenčení“ v žaludku, které si vysvětloval jako strach. Když jsem ho povzbudil, aby u toho pocitu setrval, řekl, že má pocit, jako by to „stoupalo“. Cítil tlak za očima: slzy a smutek. Mlčel. Zeptal jsem se ho, co si uvědomuje, a překvapilo mě, když řekl, že je jednoduše smutný. Řekl, že pociťuje úplně nový druh emoce. Pocítil přání být nablízku své ženě a představoval si, jak k němu její láska „prozařuje“.

Každé cvičení v uvědomování těla samozřejmě nemusí být tak plodné. Vyhýbaví pacienti jako tento často mají jednoduše prázdno, když je vyzvu, ať se naladí na své tělo. Vytrvalost se však vyplatí, a dokonce i uvědomění pacienta, že žádný konkrétní pocit nevnímá, může osvětlit jeho odcizení od těla jako potenciálního zdroje energie a informací. Často pomáhá navrhnout pacientům, aby si všimli, co prožívají ve svém těle, a současně si uvědomovali, co cítí, co si myslí či představují.

Knihu Vazba v psychoterapii koupíte na našem e-shopu