Příběh československé psychologie v rozhovorech s osobnostmi oboru

Vyzpovídat formou rozhovorů významné osobnosti české psychologie je cíl jedinečného projektu, který nemá v našem prostředí obdoby. Editoři se rozhodli zachytit vývoj a proměny československé psychologie od roku 1945 do současnosti a k dialogu si vybrali velká jména. Potkáte se s životními příběhy a vzpomínkami na jedinečnou dobu Hany Junové, Milana Nakonečného, Iva Pondělíčka nebo Jiřího Hoskovce.

Příběh československé psychologie Rozhovory Nakonečný Jůnová Pondělíček Říčan Kratochvíl  „Do září 2020 jsme vedli rozhovor s 25 psychology a psycholožkami (z celkem naplánovaných 32), přičemž prvních jedenáct rozhovorů je podle uvedeného kritéria zařazeno do prvního svazku příběhů československé psychologie. Nejstaršímu doyenovi bylo v době vedení rozhovoru 91 let a nejmladšímu 79 let, “ popisují obsáhlost projektu Příběh československé psychologie jeho hlavní editoři prof. PhDr. Ivo Čermák, CSc. a doc. Mgr. Radovan Šikl, Ph.D. Skrze optiku dialogu zachycují historii oboru ve vyprávění, nikoliv jen jako záznam faktů či událostí, ale jako pokus rekonstruovat věrohodnou verzi toho, co se stalo. „Pamětník jako přímý účastník událostí vypráví současně o profesní, komunitní či generační zkušenosti, o životních trajektoriích situovaných do skupinové či komunální historie, apod. Orální historie jako metoda tak přispívá k poznání minulosti v obecnějších dimenzích, “ dodávají ke zvolené metodě. Příběh československé psychologie vyprávějí (v abecedním pořadí) Prof. PhDr. Jiří Hoskovec, CSc., PhDr. Hana Junová, Prof. MUDr. Ferdinand Knobloch, CSc., F.R.C.P., Prof. PhDr. Stanislav Kratochvíl, CSc., Prof. PhDr. Jaro Křivohlavý, CSc., Prof. PhDr. Milan Nakonečný, CSc., Doc. PhDr. Ivo Plaňava, Prof. PhDr. Ivo Pondělíček, CSc., Prof. PhDr. Pavel Říčan, CSc., Prof. PhDr. Vladimír Smékal, CSc. A Doc. PhDr. Jan Srnec, CSc.

psychologie psychoterapie děti dospívající beletrieSíla nevysloveného - skutečné příběhy z psychoterapie českých dětí a dospívajících

Rozhovory s většinou doyenů vedl Ivo Čermák, s prof. Křivohlavým rozprávěl Daniel Heller, s dr. Junovou rozmlouvala Simona Hoskovcová, každý rozhovor je doplněn faktografickým medailonem a zakončen jakýmsi duchovním portrétem dané osobnosti. Editoři obohatili knihu ještě souhrnným textem Mezi autobiografi í a orální historií: pokus o interpretaci, který popisuje historické etapy skrze činy a životní příběhy osobností. 

Ukázka:

Rozhovor s Hanou Junovou

SH: Takže vás hodili do vody – a plav. Předpokládám, že tehdy nebyly psychoterapeutické výcviky, jako jsou dnes…

HJ: Vůbec ne. Naopak, v té době byla podle slovníkové definice psychoterapie buržoazní pavěda. Maximálně se konaly nějaké přednášky, například u doktora Tautermana na poliklinice v Praze 9, a Knobloch pořádal každý čtvrtek seminář pro profesionály, i když myslím, že tam mohl přijít každý. Dělal to, co by se dnes opravdu nemohlo, demonstroval pacienty s plnou parádou: pan František Novák má ty a ty potíže a dělali jsme s ním to a to – co byste dělali vy? Jinak to ale byly dobré semináře. V té době už existovala i psychoterapeutická pracoviště, například právě Lobeč. Jaroslav Skála zavedl v Apolináři takový behaviorální způsob léčby, odměny a tresty. A jak byl Skála spravedlnost sama, plusové a minusové body dostával dokonce i personál. Všichni museli být v sedm hodin ráno nastoupení, a kdo přišel v 7:05, už měl minus bod. Bylo roztomilé, že kdo měl nejmíň bodů, musel jít za Apolinář do prvomájového průvodu.

SH: Dobrá motivace!

HJ: Ale to byl Skála… Knobloch prošel v Anglii psychoanalýzou a my všichni jsme proto museli povinně na psychoanalýzu také chodit. Díky tomu, že jsem šla ke Knoblochovi, mohla jsem na ni chodit právě k doktoru Ladislavu Haasovi. V té době byli u nás tři analytici oficiálně uznaní mezinárodní psychoanalytickou společností IPA: Kučera, Haas a Dosužkov. Ještě tedy Bénová, ale ta byla dost nemocná. Tihle tři se nám starali o výcvik.

psychologie psychoterapie beletrie českáDívka pod hladinou jsou příběhy dospívajících v krizi perem psycholožky Jany Růžičkové 

SH: A mohlo se říct nahlas, že jde o psychoanalýzu?

HJ: Ne, to se vůbec nevědělo. Haas bydlel na Vinohradech, já jsem tam přes oběd na hodinu odjela a pak jsem se zas vrátila. Náš personál to samozřejmě věděl, ale tím to končilo. Výcvik byl vedený proti všem psychoanalytickým pravidlům. Ne šest hodin týdně, ale jen jedna hodina, navíc v bytě u toho analytika. Pamatuju si, jak jsem k Haasovi jednou přišla strašně hladová a doktorka Haasová, která výborně vařila, zrovna smažila řízky. Celou hodinu jsem na gauči strávila asociacemi na ty řízky, taková to byla vůně. Tak takhle jsme chodili na analýzu… Haas potom emigroval. Jakožto Žid byl za války v Londýně, a když se vrátil, božím dopuštěním se stal Gottwaldovým osobním psychiatrem, takže věděl, že Gottwald má lues. Komunisti ho tudíž zase velice rychle pustili do Anglie a my jsme analýzu dokončovali u Kučery a supervizi u Dosužkova.

SH: A psychogymnastika? To je něco, co jste vymyslela hned na začátku…

HJ: Nastupovala jsem na kliniku v šedesátém roce, to Knobloch zrovna začal dělat takové motivované rozcvičky – jdi někam, kam se těšíš, nebo jdi někam, kam se ti nechce, a podobně. Proto ten název psychogymnastika. Mě to dost bavilo, byla to pro mě taková připomínka dětství. Můj tatínek byl políbený všemi múzami. Tenhle obraz nad námi například maloval on. Moc rád tancoval, hrál výborně na klavír, a když byly rodinné sešlosti, vždycky jsme spolu (já jako malá holka) hráli jakési improvizované pantomimické etudy a děsně jsme si to užívali. Proto mě to k tomuto způsobu práce pořád táhlo a byla jsem ráda, že to někdo začal dělat. Knobloch pak záhy odjel. On vlastně pořád s manželkou někam cestoval, byli na Kubě, pořád někde pryč, a pak v šedesátém sedmém nebo osmém jeli do Ameriky a už tam zůstali, pak se jen přestěhovali do Kanady. Vždycky měl ale spoustu nápadů a těmi nás inspiroval. 

Prof. Ivo Čermák je vedoucí vědecký pracovník Psychologického ústavu AV ČR, v.v.i., v Brně. Působí také na Fakulta sociálních studií MU.

Hodně jsem se tenkrát kamarádila s mimem Láďou Fialkou a s celou jeho pantomimickou skupinou. Zval mě, když pořádal semináře pro zahraniční mimy, a já se mohla dívat na jeho práci. Chodil se svou druhou ženou Zdenkou Kratochvílovou k nám domů a hodně jsme si o pantomimě povídali. V Lobči měl chaloupku, a tak jsem ho jednou přitáhla, aby s námi něco dělal. Psychogymnastika byla prostě moje srdcová záležitost. Od jednoduchých gymnastických cvičení – chůze, běh – jsem se dostávala čím dál častěji k náročnějším tématům, opravdu cíleným na psychoterapii. Dopředu jsem hlásila, že to je hra a že se nepředpokládá, že jsme jako Fialka. A přesto mě vždycky znova a znova ohromovalo, co se při téhle „hře“ vyklube, jak jsou lidé najednou jiní. Čemu dodnes pořádně nerozumím, že prakticky neexistovala nápodoba. I když všichni dostali stejné téma, každý do toho zahučel po svém. I u tak jednoduchého tématu jako „co bych byl, kdybych byl pohádková bytost“. Jedna pacientka si například vybrala Popelku, ale předvedla jen tu část, kdy se Popelka popelí, a tvrdila, že tak pohádka končí. Opravdu nemohla předvést přesnější obraz svého vlastního života… Vymýšlela jsem často vztahová témata nebo témata související s aktuálním děním ve skupině. Pak jsem začala i přitvrzovat. V psychoterapii mi chyběla práce s hierarchií hodnot, proto jsem ji nastolila v psychogymnastice. Například má oblíbená „křižovatka“: na zemi leží symbol středu křižovatky a protagonista si vybírá z členů skupiny důležité osoby a hodnoty, které v životě má. Vždycky jsem říkala, ať nevybírá podle Gutha-Jarkovského, když tam chce mít pivo nebo milenku, ať si je tam postaví. Pak si protagonista stoupne do středu křižovatky a musí si jednu cestu vybrat. K té osobě jde, zatímco ostatní „ztratí“. To bylo dramat! Já sama jsem si při psychogymnastice někdy připadala, že jdu do jámy lvové. Kolik a jakých emocí zase vyšplouchne? A šplouchalo… Ale zároveň při tom bylo i spousta smíchu a legrace.

Pak jsem s psychogymnastikou jezdila jak obchodník s deštěm po celé Evropě. Do Finska jsem jezdila osm let dělat kurzy a přednášky. Byla jsem v Helsinkách, Tampere, Salo a hlavně pak opakovaně v mém milovaném Hango, což bylo přímo u moře a já, kachna, mohla být ještě i naložená ve vodě.

Knihu Příběh československé psychologie koupíte na našem e-shopu

Portál byl založen v roce 1990 s cílem pomáhat při výchově dětí a mládeže. Od začátku se proto zaměřil především na publikace z oborů pedagogika, psychologie a sociální práce, a to na odborné i populární úrovni. Později přibyly knihy pro rodiče i děti jak z oblasti beletrie, tak rozvíjející tvořivost. Nedílnou součástí knižní produkce jsou rozhovory, spirituální tituly, beletrie a non-fiction.  

Přidejte se do newsletteru