Léčba duše s Thomasem Moorem

Koupit na e‑shopu

„Každý z nás je občas terapeut a běžným lidem by pomohlo vědět, jak druhému dobře poradit.“ Tato autorova slova z úvodu knihy Terapie duše výtečně ilustrují účel knihy. Thomas Moore, známý americký psychoterapeut a spisovatel, se v ní vrací k základům svého povolání: tím je psychoterapie, ovšem nikoliv pouze ta úzce vymezená, pěstovaná profesionálními terapeuty. Moore chápe terapii jako „péči o duši“ - a taková se děje na všech možných místech a v každém čase a provozovat ji může takřka každý - každý, kdo má schopnost naslouchat svým přátelům, příbuzným či třeba podřízeným, když se jim zrovna nedaří, nabízet svou péči a zájem. Kniha Terapie duše se obrací jak k těmto laickým „terapeutům“, tak i k profesionálům. Prvním nabízí možnost se trochu hlouběji a techničtěji obeznámit s psychologickými pojmy jako např. přenos či komplex a naučit se něco z psychologie. Druhým zase možnost nalézt přesah a duchovní hloubku.

Moorův přístup k psychoterapii vychází z filozofičtější a duchovní psychologie a hodí se jak pro profesionála, který nechce zůstat jen u předepisování léků a změn chování, tak pro normálního člověka, který se cítí povolán pomáhat přátelům a bližním.

Thomas Moore je psychoterapeut a spisovatel, žije v Nové Anglii v USA. Pobýval dvanáct let jako mnich v řeholní komunitě, poté se stal psychoterapeutem. Napsal řadu knih, které jsou pozoruhodné průnikem témat psychologie, archetypů, mytologie a umění. V Portále vyšla jeho Kniha o duši, Temné noci duše, Kniha o lásce a přátelství a další. 

Ukázka:

Pozor na přenos

Vždycky když pracujete s lidmi, děje se toho pod povrchem vědomí víc, než tušíte. Tyto skryté oblasti aktivity můžete odhalit tak, že následně prozkoumáte proběhlou komunikaci. Nakonec třeba zjistíte, že se vynořují staré události, někdy spadající až daleko do dětství. Je tu přenos z minulé události do přítomné, psýché možná přenáší emoce a významy z jedné situace do druhé, od jedné klíčové osoby v minulosti na jinou v přítomnosti.

Člověk obvykle taková spojení nedělá vědomě. Dějí se pod prahem jeho vědomí a ovlivňují jak komunikaci, tak i vztah. Psýché je vždy aktivní, dokonce i když člověk spí, a má své vlastní cíle a záměry, jež není snadné pochopit, přinejmenším dokud se neprojeví. Tyto podprahové aktivity ovlivňují vaše chování a mohou vás mást a míchat se vám do života. Pomáhá, když je člověk zahlédne a uvažuje o nich, takže ví více o dramatech probíhajících hluboko pod povrchem denní zkušenosti.

Mohlo by vás také zajímat
Thomas Moore: Duše sexu

Podle Junga přenos není doslovné chování rodičů a dětí, které pak hraje roli později v životě, nýbrž jde o archetypové a nevědomé komplexy v těchto počátečních vztazích. Hillman šel ještě dál a říkal, že psýché vždycky přesouvá představy od jedné události ke druhé. Vzorce zažívané v dětství nikdy neodejdou, ale stále se během života objevují. Nepřenášejí se pouze v dětské fantazie a nejde pouze o ty rané – roli v aktuálních situacích mohou nacházet jakékoli pozoruhodné představy, jež byly přítomné v minulosti. Člověk může při hovoru se současným partnerem použít jméno bývalého manžela, což je trapná chybička, která ukazuje, jak je možná přenos přítomný.

Varujeme své přátelé, aby se neženili či nevdávaly „při odrazu“. Obáváme se, že dosud živé představy z předešlého vztahu potřebují čas, aby vybledly. Jinak se mohou plést do nového vztahu. Psýché je může zřetelně přenášet z minulosti do přítomnosti. Nejen že se přeřekneme, ale můžeme zabřednout i do vážnějších přenosů z minulého vztahu do současného.

Je to prastará myšlenka, že lidé, s nimiž se sblížíme, se stanou součástí nás samých nebo mají v hotelu naší psýché svůj pokoj. Někdy to všechno potřebujeme odstranit, abychom mohli začít znovu. Osobně bych chtěl vytvořit ve svém psaní a praxi určitý odstup od Jamese Hillmana. Jeho imaginace byla tak silná, že mě hluboce ovlivnila. Celkově jsem za to vděčný. Často v sobě pozitivním způsobem pociťuji jeho ducha, avšak může to být také příliš. Přenáší se do mojí vlastní identity i práce natolik, že si někdy nemohu vzpomenout, kde končí on a začínám já.

Renesanční učenec Marsilio Ficino řekl, že vaši přátelé nakonec žijí ve vás a vaši učitelé také. V dopise svému příteli Giulianovi de Medici napsal: „Má velká láska k tobě dávno působí na tvůj obraz v mé duši. A tak jako někdy vidím sebe mimo sebe v zrcadle, tak také velmi často vidím tebe ve svém srdci.“ (s. 108)

Když pak v současnosti někoho potkáte, ta či ona z těchto vnitřních postav se může probudit k životu a přihlásit se. Můžete skutečně cítit její přítomnost: pohybujete třeba tělem jako někdo, koho jste znali, nebo máte v hlase jeho modulaci. Vaše emocionální reakce vám může obzvlášť připomínat někoho nebo nějaký vztah, který jste mívali.

Mohlo by vás také zajímat
Heinz-Peter Röhr: Ztráta kontroly

Postava z minulosti je přítomná, ale není skutečnou osobou. Máte co do činění s imaginální postavou, která podobně jako někdo, koho znáte ve snu, není úplně jako postava ze života. Imaginální postavy mají vedle vlastností vypůjčených od skutečných osob také své vlastní kvality. Přenesená postava není pouhá vzpomínka, nýbrž též archetypová, možná dokonce mytická přítomnost.

Jdete například k bankovnímu manažerovi a zjistíte, že vám připomíná starého přítele, který pro vás náhodou býval otcovskou postavou, s níž to v tomto směru bylo těžké. S manažerem můžete mít podobné potíže. Vaším problémem je archetypový otec přenesený představou starého přítele.

I když přenos nevyžaduje rodičovskou postavu, otec a matka mají v představách vystupujících v přenosu zvláštní místa. Síla rodičů je tak velká, že se přes jejich vliv nikdy nepřenesete. Neměli byste si nicméně automaticky myslet, že v každém přenosu je přítomen rodič. Psýché může stejně snadno přenášet učitele, milence nebo autoritativní postavu, která může komplikovat vaše vztahy.

Občas v terapii zjistím, že hlavní roli v životě a přenosech osoby nehrají rodiče, ale prarodiče nebo strýc či teta. Určití lidé na nás hluboce působí, přetrvávají v psýché a někdy hrají roli v pozdějším životě.

Přečtěme si pozorně pasáž z Jungovy knihy o přenosu (1966). Mluví v ní o něm jako o čemsi „vzniklém projekcí archaických infantilních fantazií, jež se původně vztahovaly na členy pacientovy rodiny“ (s. 217). Všimněme si, že nejde o přenos členů rodiny na nynější osobu, ale spíše o archaické fantazie kdysi promítané na členy rodiny a nyní probuzené stávajícími okolnostmi. Přenos vychází z tendence psýché neustále produkovat obrazy a narativy. Obzvláště je aktivní v intimitě terapeutického setkání.

Knihu Terapie duše koupíte na našem e-shopu.