Psychologie spojená s kulturní antropologií, to je Eriksonovo Dětství a společnost

Koupit na e‑shopu

Nový svazek edice Klasici - kniha slavného psychoanalytika Erika H. Eriksona DĚTSTVÍ A SPOLEČNOST, která byla napsána v roce 1950 a o 13 let později důkladně revidována - je Eriksonovou nejslavnější a nejzásadnější prací a její teorie jsou dodnes nedílnou součástí vývojové psychologie.

Zavádí své čtenáře daleko do dětské mysli a jejích psychologických složitostí. Kombinuje poznatky klinické psychoanalýzy s novým přístupem ke kulturní antropologii a zabývá se vztahy mezi výchovou v dětství a kulturním úspěchem. Zkoumá vztah dítěte a společnosti, analyzuje dětské a dospělé, moderní a archaické prvky v lidské motivaci. Dochází k názoru, že kultura, v níž jedinec vyrůstá, má zásadní vliv na jeho osobnost, což dokládá na pozorování členů dvou indiánských kmenů, které vytvářejí odlišný typ jedince (spontánní Siouxové a mnohem sevřenější Jurokové), které popisuje a rozebírá v jedné rozsáhlé část knihy, další dvě části věnuje pak vývoji ega a identity.

Pomocí pečlivě vybraných případů a velkých psychoanalytických znalostí Erikson se svými dlouholetými zkušenostmi osvětluje a usnadňuje pochopení některých z nejsložitějších pojmů Freudovy teorie dětského vývoje. Sám ji obohacuje o popis společenských vlivů a rozpracovává i vývojové fáze v dospělosti a stáří do tzv. teorie Osmi věků člověka.

Kniha je určena primárně odborníkům, ale je dobře přístupná i laickým zájemcům o vývojovou psychologii a kulturní antropologii.

Z anglického originálu Childhood and society do češtiny přeložil Jan Valeška.

Ukázka:

Aby mohl každý Jurok náležitě dodržovat zákazy, a přesto se chovat patřičně dychtivě, musí být čistý; ke svým nadpřirozeným živitelům se musí pokorně modlit, musí upřímně plakat a mít přesvědčivé halucinace. Jurok se musí naučit vyrábět kvalitní sítě, dobře je rozmísťovat a podle svých možností se podílet na stavbě hráze. Musí umět s vervou a vytrvalostí obchodovat a smlouvat s jinými členy kmene a musí se naučit ovládat vstupy, výstupy a vnitřní kanály svého těla tak, aby zázračně donutil k poslušnosti přírodní řečiště a zásobovací trasy (které nelze vědecky pochopit a technicky ovlivnit). Ve světě Juroků tedy homogenita závisí na integraci etiky hospodaření a magické morálky a zeměpisných a fyziologických konfigurací. Popsali jsme, jakým způsobem se tato integrace připravuje při výchově mladého organismu.³

Erik H. Erikson (1902–1994) byl německý a později americký psychoanalytik, zástupce ego psychologie. Proslul svou teorií psychosociálního vývoje, která rozšiřuje klasické psychoanalytické pojetí o vliv kultury a prodlužuje ho až do stáří. Známé jsou i jeho rozbory slavných osobností (Einstein, Gándhí, Ježíš apod.). Byl dvanáctým nejcitovanějším psychologem ve 20. století. V češtině vyšly také jeho knihy Životní cyklus rozšířený a dokončený (2015) a Mladý muž Luther (1996).

Ve snaze pochopit smysl, či dokonce pouhé konfigurace chování Juroků jsme se nevyhnuli analogiím s tím, co je v naší kultuře považováno za deviantní či extrémní chování. Jurokové se běžně s pláčem obracejí ke svým bohům „jako děti“, při meditacích u nich dochází k halucinacím „jako u psychicky nemocných“, při setkání se znečištěním se chovají „jako lidé s fobií“, snaží se chovat vyhýbavě, podezíravě a hrabivě „jako nutkaví neurotici“. Chci tím snad říci, že Jurokové vším tím jsou, nebo že se chovají „jakoby“ (als ob)?

Antropolog, který mezi domorodci dost dlouho žil, nám může sdělit, co jeho zdroje chtějí rozšířit a zda to, co se říká, že lidé dělají, skutečně odpovídá tomu, co je možné pozorovat v každodenním životě a celoročním cyklu. Doposud jsou vzácná pozorování, která by naznačila, zda tradiční rysy jako nostalgie, hrabivost nebo retence (podržení) jsou zároveň i dominantními osobními rysy u typických jedinců. Vezměte si schopnost Juroků pantomimicky zobrazit bezmocnou plačící bytost nebo hořce truchlícího pozůstalého. Je pravda, že při popisu institucionalizovaných nároků Juroků na odškodnění Kroeber během několika minut jednoho večerního semináře použil výrazy „kňourání“, „šťouravost“, „hašteřivost“, „uplakanost“, „sebelítost“, „dětské výmluvy“, „otravní kverulanti“ atd. Znamená to tedy, že by Jurokové byli v rámci své techniky bezmocnější, více paralyzovaní smutkem než příslušníci kmene, kteří takové „rysy“ nevyvinuli? Jistěže ne. Eo ipso institucionalizovaná bezmocnost Juroků není ani rysem, ani neurotickým symptomem. Nebrání výkonnosti jedince při plnění technických úkolů, které odpovídají danému segmentu přírody, v němž Jurokové žijí. Jejich pláč vychází z naučené a podmíněné schopnosti dramatizovat dětský přístup, který se daná kultura rozhodla zachovat a dávat jedinci k dispozici tak, aby jej spolu se svými druhy používal v omezené oblasti magie. Takový institucionalizovaný přístup se nerozšiřuje za definovanou oblast ani neznemožňuje plnohodnotný vývoj jejího protikladu. Je pravděpodobné, že skutečně úspěšným Jurokem byl ten, kdo v jistých situacích dokázal co nejsrdceryvněji plakat nebo co nejúčinněji smlouvat a za jiných okolností patřičně projevovat svou sílu. Tedy Jurok, jehož ego bylo dostatečně silné na to, aby syntetizovalo oralitu a „smysl“. Pro srovnání, orální a anální „typy“, které můžeme dnes v naší kultuře pozorovat, jsou zmatení lidé, kteří se stávají oběťmi příliš rozvinutých orgánových modů bez odpovídající homogenní kulturní reality.

Kniha Kulturní vzorce americké antropoložky Ruth Benedictové patří k nejznámějším klasickým dílům kulturní antropologie, zároveň je teoretickým základem pro pochopení kulturního relativismu, textem naplněným myšlenkami humanismu a vyzývající k mezikulturnímu porozumění.

Konfigurace schopnosti „podržet“ (retence) u Juroků se zdá být stejně spjata se zažíváním jako s análním traktem: zahrnuje totiž náročná ústa, akumulující žaludek i úsporné svěrače. Je tudíž také prototypem anální tendence tvořivě akumulovat za účelem co nejlepšího využití nastřádaných hodnot, jež patří celému sociálnímu systému, kde tyto hodnoty poskytují společné potěšení, prestiž a trvalost.

Tam, kde se v naší kultuře anální charakter přibližuje neurotickému, je to zřejmě způsobeno dopadem, který má na retenční dítě jistý typ mateřského chování v západní civilizaci, zejména přehnaná narcistická a fobická starost o vyměšování. Taková výchova nadměrně rozvíjí retenční a vylučovací potenciality a způsobuje jejich fixaci v anální zóně. Vytváří v dítěti silnou sociální ambivalenci, která zůstává izolujícím faktorem jeho sociálního a sexuálního vývoje.

„Radost Juroků z definitivního zajištění a možnosti vystavování nahromaděných předmětů“ je nejnápadnější při tancích, když k ránu Jurokové se zářícími obličeji ukazují své báječné poklady z obsidiánu nebo čelenky zdobené hlavičkami datlů. Zde je institucionalizovaná zarputilost, která jim umožnila takové bohatství nashromáždit, zdánlivě v rozporu s vysoce sociální zkušeností, tedy možností vidět, jak tyto poklady zvyšují prestiž celého kmene. Snažím se zde dokázat, že neuróza je individuální stav, v němž jsou iracionální trendy nesmiřitelně odděleny od relativně vyspělé racionality, kdežto primitivnost je stav lidské organizace, v němž je preracionální myšlení propojeno s veškerou racionalitou, kterou umožňuje daný stupeň techniky.

Díky tomu, že jak iracionální, tak i preracionální „logika“ využívá magických obrazů a impulzů, dokázal Freud při dešifrování prvého typu osvětlit i druhý. Ovšem studium ega – a to je pro mě studium vzájemné závislosti vnitřní a společenské organizace – musí ještě určit funkci magického myšlení v různých lidských stavech.

Přečtěte si také: Erik H. Erikson - Životní cyklus rozšířený a dokončený

Navíc, pokud známe oficiální chování vyžadované pro úspěšnou účast v tradičním obřadu jisté kultury, stojíme pouze na začátku výzkumu „charakteru jedinců“: protože k tomu, abychom věděli, jak štědrý nebo jak šetrný daný národ či jedinec skutečně „je“, musíme vědět nejenom to, jaké jsou verbalizované a implicitní hodnoty jeho kultury, ale i jaká jsou opatření, aby jedinec „unikl“ trestu při jejich porušení. Každý systém po svém tíhne k tomu, aby vytvářel ze všech svých členů podobné jedince, ale každý specifickým způsobem též umožňuje výjimky a snižuje požadavky, čímž oceňuje individualitu toho kterého ega. Tyto výjimky jsou pochopitelně méně logické a mnohem méně zřejmé než oficiální pravidla.

Dodejme tedy, že popisem konceptuálních a behaviorálních konfigurací ve světě Juroků a Siouxů jsme se nesnažili určit jejich „základní charakterové struktury“. Spíš jsme se soustředili na konfigurace, jimiž se tyto dva kmeny pokoušejí syntetizovat své pojmy a své ideály do promyšleného návodu, jak žít. Tento návod jim vštěpuje výkonnost v jejich primitivních technických postupech a v magii. Chrání je před individuální úzkostí, která může vést k panice: před úzkostí, kterou pociťují lovci na prérii z vyhladovění a ztráty svobody pohybu, a tichomořští rybáři, kteří se obávají, že zůstanou bez zásob potravin. K tomu primitivní kultura mnoha způsoby využívá dětství. Rané tělesné a interpersonální zkušenosti přikládá specifické významy tak, aby vytvořila správnou kombinaci orgánových modů a položila náležitý důraz na sociální modality. Pečlivě a systematicky provádí takto vyvolanou a odkloněnou energii složitým systémem svého každodenního života. A dětským úzkostem, jež využila právě tím, že je takto vyvolala, přisuzuje důsledně nadpřirozený význam.

³ K detailnější analýze světa Juroků viz E. H. Erikson, Observations on the Yurok: Childhood and World Image, University of California Publications in American Archaeology and Ethnology, sv. 35, č. 10, University of California Press, Berkeley, 1943.

***

Knihu Dětství a společnost můžete zakoupit na našem e-shopu.