Jak vylepšit svůj život jedním slovíčkem. Ne je moje superschopnost.

„Smyslem toho, že se naučíte říkat ne, není odepřít tchyni nošení nákupů nebo nedopřát nejlepší kamarádce při stěhování slíbené chilli con carne – nýbrž suverénně, rozhodně a přitom zdvořile odmítnout věci, jejichž uskutečnění by natolik poškodilo váš osobní pocit komfortu, že by to pro vás nebo pro bytosti vám blízké (děti, domácí zvířata, oblíbené životní partnery) znamenalo utrpení.“

Ne je moje superschopnost; Annette Lies; Nein ist meine Superkraft; interpersonalnivztahy; interpersonalnikomunikace; rozhodovani; autenticita; hranice; popularne naucna publikace; sociálni interakce; sociálni komunikace Koupit na e‑shopu

Převážně čtenářkám je určena praktická příručka odmítání NE JE MOJE SUPERSCHOPNOST, kterou napsala Annette Lies pro všechny, kterým dělá potíže někoho odmítnout. Pro ty, které mají potíže s nastavováním hranic. Pro ty, které dávají často přednost blahu ostatních před tím svým. A hlavně pro ty, které se s tím rozhodly něco udělat a posílit svůj vlastní pocit autenticity.

Ač se autorka primárně obrací k ženám, zmiňované principy jsou ve většině případů samozřejmě pro každého, kdo se chce stát svobodnějším a naučit se říkat ne. Zábavnou a čtivou formou autorka provádí celým procesem získávání této „superschopnosti“ a teorie je doplněna velkým množstvím praktických zkušeností, rad a postupů, které pomohou se správným nastavením hranic a ve výsledku pak ke spokojenějšímu životu.

Ve čtyřech oddílech knihy se autorka zabývá důvody, proč je tak obtížné něco odmítnout, zejména blízkým osobám, tělesnými projevy odmítnutí a spouštěči tohoto rozpoložení. Analyzuje různé druhy „ne“ a jednotlivé oblasti, v nichž je potřeba jednoznačně odmítnout. Jedná se například o vymezení vůči dětem, žadatelům o finanční příspěvek, rodičům, bývalým partnerům, sousedům, přátelům nebo zvířatům. Pojednává také o rizicích a vedlejších účincích odmítnutí a nabízí celou typologii osob, vůči kterým je potřeba si nastavit funkční hranice. Věnuje se též špatnému svědomí po odmítnutí. „Lékárnička odmítání“ v závěrečné části knihy obsahuje praktický tip, který pomůže při rozhodování, kdy říci ano a kdy už je lepší říci ne, nabídne vhodné odmítací formulace nebo naučí, jak před konečným rozhodnutím získat čas na rozmyšlenou.

Z německého originálu Nein ist meine Superkraft přeložila Kateřina Prešlová.

Ukázka:

Zmáčkněte knoflík – dogmata, tlačítka a blokační myšlenky

V této souvislosti bychom se měly ještě jednou blíže podívat na pojem, který už jsem několikrát zmínila: vymezení.

Naše ne je jako křída, kterou nakreslíme čáru, jakési omezení nebo hranici mezi námi a druhým člověkem. Přesněji mezi tím, co chce a může naše , a tím, co od nás žádá druhá osoba. Tak se vůči druhým vymezíme. (Pokud jste viděly Hříšný tanec: „Tohle je můj taneční prostor, a tohle zase tvůj!“)

Jestliže tedy máme problém se vymezit, pak máme potíže s tímhle v podstatě docela přirozeným procesem, který má sloužit pudu sebezáchovy. V daný okamžik nám pak křída vypadne z ruky, nevystačí na celý kruh, někdo nám šlápne na prsty, sotva začneme kreslit, nevíme, kudy máme kruh vést – nebo v nejhorším případě vůbec netušíme, že možnost vytvořit kolem sebe křídový kruh vůbec máme. Všechny tyto rušivé faktory, které nám v tom brání, vznikly mimo jiné v důsledku dogmat a blokačních myšlenek. Co to ale je?

Dogmata jsou získaná vnitřní přesvědčení. Prostě věty, kterým nevědomě věříte.

Blokační myšlenky jsou myšlenky, které si vědomě myslíte a které vám brání žít podle svého skutečného přesvědčení.

Typická dogmata mohou být kladná i záporná a mohou vypadat například takto:

  • Jsem/nejsem sympatická.
  • Pro peníze se musí tvrdě/chytře makat.
  • Jsem/nejsem dost dobrá.
  • To (ne)dokážu sama.
  • Pro lásku je/není potřeba něco dělat.
  • (Ne)smím říkat ne.

Typické blokační myšlenky mohou vypadat následovně:

  • Nechci se litovat.
  • Kdo ví, co bude zítra.
  • Jen abych nevypadala arogantně.
  • Ostatní se mají mnohem hůř než já.
  • Člověk nemůže mít všechno.
  • To kazí karmu.

Blokační myšlenky si vytváříte podle svého vlastního aktuálního sebeobrazu. Když se tedy chcete považovat za spravedlivého člověka a váš rozvedený bratr vás požádá, abyste během víkendu pro tatínky pohlídala jeho malé děti, protože chce jít na rande naslepo, možná byste to ráda odmítla, ale zablokujete sebe i své ne myšlenkou „V šestnácti mě taky vyzvedl z večírku“.

Podtrženo a sečteno jsou to tedy myšlenky a hodnoty, které vy samy nadřazujete svému vlastnímu ne nebo které užívá vaše ego k ospravedlnění faktu, že se vám říct ne nedaří. Je totiž samozřejmě příjemnější si myslet: „No jo, jednou můžu udělat výjimku“, místo abyste se postavila svému ne i svému bratrovi, svým obavám (například z toho, že se bratr začne vztekat) a potenciálnímu konfliktu, během kterého by právě tenhle rys vaší osobnosti, který je pro vás velice důležitý, někdo mohl použít proti vám („To nemůžu jednou zase chtít něco já od tebe…“).

Podívejte se na sebe laskavě Sand, Ilse  Portál, 2021Přečtěte si také: Podívejte se na sebe laskavě a osvoboďte se od přehnané viny

Názorným příkladem blokačních myšlenek je moje kamarádka Erika. Až do středního věku se neodvážila odmítnout balíčky s výslužkou od svého stárnoucího otce, které jí přinášely jen mrzutosti. Její blokační myšlenka zněla: „Kdo ví, jak dlouho tu ještě bude!“

Zavázala se tedy s železnou disciplínou k paušální vděčnosti za všechno, co nechtěla ani epotřebovala – a pak to stejně nedopadlo dobře. Její příběh, za kterým se skrývá téma strachu ze ztráty, si ještě vylíčíme v kapitole „Historky z Neříše a co se nesmí, v hlavní roli: choulostivá ne“…

Dogmata jsou naproti tomu úsudky vašeho podvědomí na základě zkušeností, ale také výroků dospělých, kteří vás v dětství obklopovali a podle kterých se nedobrovolně velice silně řídíte. Vaše tehdejší „božstvo“ možná pronášelo věci jako: „Ale jedině když budeš hodná!“ nebo „Co by tomu řekli lidi?“


K mým nejoblíbenějším příkladům vzniku dogmat patří fenomén hladovějících dětí v Africe.

Možná to znáte z vlastní zkušenosti: je vám pět let, sedíte u stolu a ty poslední tři brambory prostě nemůžete sníst. Navíc jste množství jídla na talíři ani nemohly samy ovlivnit. Jeden z rodičů s nesouhlasným pohledem na nedojedené zbytky řekne: „A děti v Africe hladovějí!“

Protože podle mimiky a tónu hlasu je vám jasné, že jste „zlobily“, nebo se vám před očima skutečně zhmotní umírající děti, dojíte to.

Pokud nás už od raného věku nutili ustupovat z našich hranic, tedy ignorovat je, jak je máme později rozpoznat? Nemluvě o tom, že bychom je měly navenek sebevědomě, tedy s vědomím sebe samých, chránit? Tady se ke slovu dostávají dogmata, která se z takové situace vytvořila a provázejí nás. V nejlepším případě jste s posledními bramborami v ústech jen usoudily: „Musím to dojíst.“ Nebo ještě hůř: „Když budu poslouchat svoje tělo, ostatním se to nebude líbit.“ Nebo: „Když už mám dost, začnou mě hubovat.“

V nejhorším případě si kromě toho ještě připadáte nevděčné nebo zlé, myslíte si, že jste odpovědné za všechny hrůzy na světě, které ve skutečnosti tím, že všechno sníte, nijak ovlivnit nemůžete. Ve výsledku na jedné polovině světa děti hladovějí a na druhé trpí nadváhou. Neprospělo to nikomu! Všichni trpí.

Pro váš další život může taková scéna znamenat, že hranici sytosti – která tu zastupuje další vaše hranice – přestanete brát vážně. Protože jste se ji musely naučit popírat. V důsledku teprve dnes vidíte dopady toho, že se něco pokazilo. Ať už kvůli nadváze, přetěžování nebo jinému druhu utrpení.

Dobrá zpráva zní: můžete se naučit (s pomocí introspekce!) a) znovu začít vnímat hranici (sytosti), b) oprostit se od reakcí ostatních, když to uděláte, a c) vrátit se k tomu, jaká je vaše podstata. Osoba s oprávněním říkat ne! A vyzbrojená celou řadou obranných mechanismů. Docela bez diety, jen takříkajíc s pomocí mentálního tréninku. Přičemž náš výživný příklad zde má sloužit jen pro pochopení principu, jelikož samozřejmě existují ještě jiné příčiny nezdravého stravování nejrůznějšího rázu.

Alternativně si můžete k tématu vztah k vlastnímu tělu vzpomenout na rčení jako „indián nezná bolest!“ a zamyslet se nad tím, co má tento výrok společného s naším prahem bolesti a s tím, že se budeme brát i prezentovat jako zranitelné (heslo Vzít si neschopenku a Postarat se o sebe).

TEST: Stačí málo, a už vás dohání špatné svědomí?

Dogmata tedy přišla na svět tak, že jste udělaly nebo opomněly udělat něco, co bylo svázané s reakcí dospělých.

K typickým zkušenostem s reakcí vztahových osob, které mohou být pro děti tělesně a duševně „životu nebezpečné“, patří:

  • odpírání lásky (Pokud neuděláš xy, nebudu tě mít rád/a.“ / „Takhle tě nemám rád/a.“)
  • vztek („Tohle už nikdy nedělej!“)
  • odsuzování („To jsi přece neuměla nikdy.“ / „Jsi úplně stejná jako tvůj otec.“)
  • převracení skutečnosti („Není ti chladno, jsi jen unavená!“)
  • výsměch („S tím bys mohla vystupovat v cirkuse.“)
  • srovnávání („Všichni tvoji sourozenci to zvládli!“ / „Z toho se svět nezboří.“)
  • hrozby, i takové, které ve skutečnosti ovlivnit nemůžete („No tak to zítra nebude hezky!“)
  • citové vydírání („Maminka bude smutná.“)

Je jedno, jaké byly podrobnosti – kvůli takovým a jiným zážitkům se do nás nevědomě vypálila obava: „Když se budu chovat autenticky, stane se něco zlého.“

Autenticita Joseph, Stephen  Portál, 2018Touha žít opravdově, autenticky, nám v životě ukazuje směr. Chceme žít naplno, tak aby naše slova a činy odrážely to, co si myslíme a co cítíme. Naše myšlenky a pocity jsou pak vyjádřením toho, kým skutečně jsme. Snahou žít autenticky se v životě nezbavujeme bolesti, strachu, truchlení či smutku, ale získáváme možnost nacházet smysl v tom, co děláme, co cítíme a jak se chováme. Žijeme-li autenticky, jsme schopni lépe snášet těžkosti a překážky.

Abychom tento program nyní mohly přepsat, neexistuje nic mocnějšího než nové pozitivní zkušenosti. Ideálně v téže záležitosti! Nebojte se tedy a zopakujte si tehdejší traumatické situace (samozřejmě jen tehdy, když se jedná o všední pochody – v jiných případech si nechte poradit od certifikovaného terapeuta!), abyste zjistily, že dnes už se žádný z vašich strachů nepotvrdí.

Tak si pro sebe vytvoříte nová dogmata.

Na tomto místě je ještě třeba zmínit, že trauma znamená v doslovném překladu „zranění“ a nemusí to být vždycky jen vážné vlakové neštěstí nebo hádka. Každé zranění naší duše je trauma.

Přistoupíme tedy k tomu, jak by mohl vypadat takový antitraumatický pokus v reálných podmínkách – pro zjednodušení se budu držet tématu jídla:

Až tedy budete dnes večeřet v italské restauraci a budete „statečně“ (to je taky jedna taková věc…) bojovat s posledním kouskem pizzy, nechte ho prostě ležet na talíři. V ideálním případě vás hned čeká zkouška ohněm – nesouhlasný pohled číšníka, který při sklízení ze stolu se zdvořile dotčeným výrazem povytáhne obočí a řekne: „Nechutnalo vám?“

Vaše privátní hranice sytosti se tak propojí s očekáváním (kuchyně) a reputací restaurace. A vy pak odpovíte:

„Ale jistě, bylo to báječné. Mnohokrát děkuji!“ A jinak nic.

Máte totiž právo svobodně rozhodovat o pizze, kterou jste si samy objednaly a zaplatily, i o tom, jestli skončí ve vašem žaludku a pak v záchodové míse, nebo rovnou v koši. (Říkám to záměrně drasticky, aby vám ta hrůza nepřipadala tak velká!)

Ne je moje superschopnost; Annette Lies; Nein ist meine Superkraft; interpersonalnivztahy; interpersonalnikomunikace; rozhodovani; autenticita; hranice; popularne naucna publikace; sociálni interakce; sociálni komunikaceAnnette Lies (*1979) je původní profesí ekonomka, která později vystudovala dramaturgii. Je autorkou několika úspěšných románů a mnoha scénářů. Žije v Německu.

Snažte se vydržet nepříjemný pocit vůči číšníkovi – jeho domnělé zranění, vaše špatné svědomí, pohledy ostatních hostů, kteří všechno způsobně dojedli a nejsou tak nevděční – zkrátka: všechno, co se ve vás v tomto ohledu odehrává na základě toho, co vám bylo vštípeno výchovou, ale s největší pravděpodobností to vůbec neodpovídá realitě.

Vy se totiž nemusíte omlouvat! Do kapacity vašeho žaludku nikomu nic není. Mnohem spíš máte právo spořádat toho tolik, aby vám to přineslo radost. Totéž platí samozřejmě i obráceně pro objednání dvou porcí tiramisu najednou, což jsem jednou udělala, když jsem na něj měla chuť. Číšník obezřetně poznamenal: „Čekáte ještě někoho?“

„Dnes ne.“ (A teď zmiz z mého křídového kruhu!)

Stejně tak málo jste odpovědné za to, že teď musí odnést 20 gramů pizzy zpátky do kuchyně, protože tuhle práci si konec konců vybral sám. I tohle říkám tak jasně, aby se váš možná zdeformovaný pocit odpovědnosti za emoce jiných lidí, který v nás rovněž často vzniká v důsledku výše uvedených vštípených poznatků, zase narovnal.

A tak se dostáváme k referenčním osobám, kterými se budeme zabývat později v kapitole „Obtížné typy“. Zde jen krátká zastávka:

Dogmata: Za ta nemůžete.

Blokační myšlenky: Za ty trošku můžete.

Obojí: Můžete proti nim něco udělat!

Pocity druhých lidí: Můžete se naučit je vydržet!

Kromě toho nikdo není schopen cítit cizí emoce. Takže nakonec jsou to jen naše vlastní pocity, které pociťujeme. Vyvolává je v nás ale vztek, zklamání nebo nesouhlas, který nastane, když projevíme odmítnutí. Sebe ale můžeme mít s trochou cvičení kdykoli pod kontrolou!

***

Knihu NE JE MOJE SUPERSCHOPNOST můžete zakoupit na našem e-shopu.

Portál byl založen v roce 1990 s cílem pomáhat při výchově dětí a mládeže. Od začátku se proto zaměřil především na publikace z oborů pedagogika, psychologie a sociální práce, a to na odborné i populární úrovni. Později přibyly knihy pro rodiče i děti jak z oblasti beletrie, tak rozvíjející tvořivost. Nedílnou součástí knižní produkce jsou rozhovory, spirituální tituly, beletrie a non-fiction.  

Přidejte se do newsletteru