Vzhůru srdce: meditace nad Písmem

Může dnešnímu člověku Bible přinést ještě něco nového? Dokáže v ní najít odpovědi na stále složitější otázky? Není už v moderním světě Písmo dávno přežité? Má biblický text stále moc utěšit, uzdravit, dodat naději? Na tyto a mnohé další otázky nechť si najde pozorný čtenář odpověď.

biblické texty biblické události Bůh a člověk křesťanská víra křesťanský život duchovní život vzhůru srdce petr beneš biblická interpretace biblické citáty kázání úvahy Koupit na e‑shopu

Samotný název knihy Vzhůru srdce odkazuje na kostel Nejsvětějšího Srdce Páně na pražských Vinohradech, kde její autor, kněz a redemptorista Petr Beneš působí. Jednotlivé kapitoly, jejichž řazení je analogické průběhu liturgického roku, vycházejí z kázání Petra Beneše a časově spadají do let 2021 – 2022. Není proto nikterak překvapivé, že interpretace témat víry je velmi silně ovlivněna postcovidovou dobou a zejména pak válkou na Ukrajině. Autor nezastírá, že kázat o lásce, odpuštění, smíření, pokoji nebo naději je v kontextu dnešní doby velmi složité. Přesto dokáže v Bibli, o které hovoří jako o Knize, najít mnoho textů, jež dokáží pomoci porozumět sobě, světu, dnešní době. Jak autor říká, před realitou dnešního světa lze zavřít oči i srdce, anebo je naopak otevřít dokořán. Chceme-li světu porozumět, může to i bolet, ale je to jediná cesta, jak žít v důvěře, vnímat svět jako dobré místo k životu a nebát se zapojovat do něj. 

V souvislosti s názvem knihy vyvstane na mysli citát Karla Poláčka: „Srdce lidské, nebuď srdcem ješitné šelmy.“ Kniha, kterou čtenář dostává do ruky, od první až po poslední stránku nabízí návod, jak lidskost neztratit.

V nakladatelství Portál vychází také knihy salesiána Ladislava Heryána Exotem na této zemi, Sami na této zemi? a Exotova abeceda.

Ukázka z knihy

O DOBRÉM PASTÝŘI

Na námitku, že postava pastýře nám dnes nic moc neříká, mi poslal můj kamarád kněz z německého Bádenska-Württemberska video, které k neděli Dobrého pastýře natočili s místním učitelem náboženství. Ten má vedle své profese i velké stádo kamerunských ovcí a skutečně je pase. Byla to pádná odpověď na mé intelektuálské brblání. Ten člověk věděl, o čem Bible mluví. Mluvil o součinnosti pastevce, stáda a psa jako podmínce spokojeného života ovcí.

žena ať v církvi promluví ženy v církvi – dějiny ženy a náboženství – křesťanské pojetí služby v církvi sociální role – křesťanské pojetí feminita – křesťanské pojetí ženská spiritualita – křesťanské pojetí křesťanská spiritualita křesťanský život feministická teologie katolická teologieO tématu úlohy ženy v současné církvi hovoří kněz a salesián Zdeněk Jančařík ve své knize Žena ať v církvi promluví.

Vzpomněl jsem si, jak se s dobrými a milými známými, majitelkami krásného penzionu a statku na Broumovsku, každý rok tak trochu nepohodnu, když jde o vlky, kterých tam – podle mě díky Bohu – přibývá. Vidím to samozřejmě romanticky, z odstupu. Vlk je navíc od dětství mým nejoblíbenějším zvířetem. Když však ty dvě skvělé ženy hájí místní farmáře, kteří ve velké většině nemají cvičené psy, nežijí se svými stády jako pastýři, ale prostě je vystaví na louku jako nabídku krmě a doufají, že se nic nestane, nesouhlasím s nimi. Aktivní pastýřský úřad nelze dělat na dálku, skrze technická opatření. Pastýř musí s ovcemi být, musí znát jejich zvyky, nesmí je zklamat. Ten pastýř, učitel z Německa, mimo jiné říká, že když jednou ovce zklame, udělá něco, co je vystraší, pamatují si to velmi dlouho a on ztratí jejich důvěru. Pastýř dále nesmí spoléhat jen na sebe a všechno obstarávat sám, ale potřebuje spolupracovníky, psy, bytosti moudré a nenahraditelné. A musí znát nejen ovce, ale celý kontext života přírody, koneckonců i s těmi vlky, byť připouštím, že u Ježíše se v tomto případě skutečně jedná o mizery, zneužívající, zavádějící, ničící lidi. To na ty mé oblíbené šelmy jistě vztáhnout nejde.

Když to tak píšu, uvědomuji si, že v tom, co nemá být, jsem vlastně popsal situaci mnoha diecézí, farností a společenství v církvi. Jistě i situaci svou. Pastýř má s lidmi být, musí mít spolu pracovníky i mimo církev, měl by znát kontext doby a místa, kde žije. Být s ovcemi je ale hlavní, vše ostatní z toho vyplývá.

Ježíš řekl:

„Já jsem pastýř dobrý. Dobrý pastýř dává za ovce svůj život. Kdo je

najatý za mzdu a není pastýř a jemuž ovce nepatří, jak vidí přicházet

vlka, opouští ovce a dává se na útěk, a vlk je uchvacuje a rozhání.

Vždyť je najatý za mzdu a na ovcích mu nezáleží.

Já jsem dobrý pastýř; znám svoje ovce a moje ovce znají mne, jako

mne zná Otec a já znám Otce; a za ovce dávám svůj život. Mám i jiné

ovce, které nejsou z tohoto ovčince.

Také ty musím přivést a uposlechnou mého hlasu a bude jen jedno

stádo, jen jeden pastýř.

Proto mě Otec miluje, že dávám svůj život, a zase ho přijmu nazpátek.

Nikdo mi ho nemůže vzít, ale já ho dávám sám od sebe. Mám

moc život dát a mám moc zase ho přijmout. Takový příkaz jsem

dostal od svého Otce.“

Jan 10,11–18

Tento úryvek se čte na neděli Dobrého pastýře, která je součástí velikonoční doby. Výkon pastevecké služby tak máme odvozovat právě z toho, co se stalo o Velikonocích. Když katechumeni přijali iniciační svátosti, plně zakusili pastýřskou péči Ježíše Krista. Ve křtu byli ochráněni před zlem, vytrženi z jeho spárů, v eucharistii se jim dostalo pastvy, potravy, která nasytí nejen jejich tělo, ale celý život, duši, ducha, stane se zelenou pastvou, sytou, pokojnou, bohatou, chutnou. A v biřmování byli uschopněni k tomu, aby dokázali a chtěli žít dospěle, ve svobodě – protože v tomto případě vrcholí úkol pastýře v tom, že se ovce stanou svobodnými, samostatnými, statečnými, o sobě a svých činech poctivě rozhodujícími a pro druhé žijícími lidmi.

Obraz pastýře byl v orientální i řecké a římské literatuře velmi častý. Významné místo má i v Bibli, takže Ježíšovi posluchači jej znali nejen z reálného života, ale byl pro ně i samozřejmým obrazem náboženským. Jistě měl i Ježíš na mysli hlavně 34. kapitolu proroka Ezechiela, kde prorok mluví o Hospodinově hněvu proti nedobrým pastýřům pasoucím sebe, hledajícím svůj prospěch, a ne prospěch těch, kdo jsou jim svěřeni. Hospodin tam slibuje, že se opuštěného stáda ujme sám, vyhledá ho, povede na tučnou pastvu, dá jim odpočinout, bude hledat ztracené, obváže zraněné, posílí slabé, bude střežit silné (Ez 34,1–11).

Naplnění tohoto proroctví v Ježíši Kristu předčilo všechny představy a očekávání. Desátá kapitola Janova evangelia rozvíjí obraz dobrého pastýře v několika antitezích. Zatímco falešní pastýři jsou lupiči a zloději, mluví falešným hlasem, Ježíš své ovce zná, rozumí jim a mluví tak, že hned v hloubi srdce poznají, že je to hlas dobrý, povzbuzující, motivující, těšící, že je zná zevnitř a rozumí jejich životu. V nádherném obrazu pak Ježíš přechází od pastýře, který vede ovce pravou bránou na pastvu, ke ztotožnění pastýře s bránou samotnou. „Já jsem dveře.“ Není tedy jen někým, kdo někudy vede, ale cestou samou. Ježíšovo lidství, tak čisté a průsvitné, je prostorem, kudy se vchází do svobody. Podobně je v novozákonních textech Ježíš zároveň pastýřem i beránkem, knězem i obětním zvířetem. Nepozoruje zvnějšku, nedává rady, ale dává život. A to je v druhé části velké pastýřské řeči nejdůležitější znak dobrého pastýře.

padá mi to z nebe angelika pintířová řeholní život výchova mládeže boromejky církevní život autobiografické vzpomínkyJak může řeholnice moderovat pořad v rádiu? A může pít pivo a být aktivní na Facebooku? Jak mluvit o víře v dnešní době? Jak odpouštět? A není ta církev přežitek? Upřímné odpovědi dává boromejka Angelika Pintířová v knize Padá mi to z nebe.

Je-li někdo najat za mzdu, možná svou práci koná profesionálně, ale jde-li do tuhého, snaží se zachránit nejprve vlastní kůži. Jeho život totiž není mezi ovcemi, s nimi, v nich. To by místo profesionality musela nastoupit láska. Láska jako způsob, kterým pase Bůh. Ježíš na rozdíl od námezdních pastevců dává za ovce svůj život. Řekli bychom si možná: „Měl by se ale přece ochránit, když zemře on, co udělají ti, kteří zůstanou?“ Tak si někdy důležitě omlouváme, proč se nenasadíme úplně.

Ježíš si vůbec nepřipadá důležitý. Důležitý je Otec, který jej poslal, důvěřuje mu a miluje svého Syna právě proto, že Ježíš jeho lásku dává dál. Důležitý je otec a ovečky. Zdá se nám, že přece musíme mys let i na sebe. To ovšem Ježíš dělá. Opět jde o lásku – miluje nás tak, že sebe nachází v nás. Abychom se pracně a křečovitě neobětovali, je třeba prostě milovat. Když sami sebe vydáme, ještě víc se najdeme. Nejde o stavby nových ovčínů, nové metody, struktury, plány – ale prostě o lásku. Ta si už poradí! Jestliže se Otec vydává zcela Synu a ten nám, je jasné, že u nás láska nemůže skončit.

„Mám přece ještě jiné ovce,“ říká Ježíš. Láska, která buduje hranice, zatuchne. Jistě, je normální, že jinak milujeme ty nejbližší a jinak vzdálené… Je to ale skutečně normální? U Ježíše ne! Jeho láska jde až k nepřátelům a není vůči nim nijak menší. Svatí takto dokázali milovat svět. Celý, i se zvířaty. Někteří to přeháněli až tak, že jim bylo dokonce líto ďábla. Inu, nemusíme rozumět všemu. Jenže co to říká nám? Především, než se začneme děsit, že tomu nedostojíme ani trochu, připomeňme si, že tu v prvé řadě nejde o úkol pro nás, protože to my jsme ti, kdo jsou tak milováni. Jsme tu správně. Nejsme tu sami. Nejsme vydáni napospas zlu a zlým. Ježíš nás pase celým svým životem. To, že žijeme, je hojná pastva, za níž stojí Otec všeho stvoření a jíž se doslova stal pro nás jeho Syn. Když pochopíme, že jsme nejdřív milováni, nebude se nám to vše pak zdát tak nepředstavitelné.

Obraz dobrého pastýře nám nemusí přibližovat jen skuteční pastevci, jako je onen německý učitel. Předává se nám i skrze celou tradici církve, např. v církevním umění. Podívejme se, na jakých místech se tento obraz nejčastěji vyskytoval. To nám možná pomůže uvědomit si, k čemu jsme v církvi povoláni a čeho drahocenného se nám skrze ni dostává.

Nejstarší vyobrazení dobrého pastýře, v mnohém navazující na orientální či antické motivy, známe z katakomb či sarkofágů. Pastýř je tedy tam, kde jde o vše – na přechodu ze smrti do věčného života. Bojím se toho okamžiku a hlavně se mi nijak nespojuje s ničím, co znám, čemu rozumím. Je to pro mne čiré neznámo, nijak příjemné. Obávám se, že tak jako jsem se vždy křečovitě bránil narkóze, takže je pro mne dodnes větší hrůzou než sám zákrok, budu se vzpírat i tehdy, až přijde můj čas odejít. Jak potom bude potřeba někoho, koho znám, anebo spíš kdo zná mě! Tam nepomohou lidé. Hodně se mluví, a oprávněně, o doprovázení umírajících. Ale zapomínáme, že lidé nás mohou vyprovodit jen z tohoto světa, ne dovést do jiného. Zažil jsem už nemálo umírajících, kteří navzdory obecnému mínění chtěli být v ten okamžik sami. To nevylučuje, že mnozí jiní, možná většina, touží být v té chvíli mezi svými blízkými. Ale tak či tak, za hranici smrti s nimi nepůjdeme. Zprostředkovat jim tedy vztah ke Kristu, dobrému pastýři, je tváří v tvář smrti největším darem.

biblické texty biblické události Bůh a člověk křesťanská víra křesťanský život duchovní život petr beneš vzhůru srdce biblická interpretace biblické citáty kázání úvahyAutor Petr Beneš je kněz a redemptorista, v současné době působící jako farní vikář v kostele Nejsvětějšího Srdce Páně v Praze.

Podoba dobrého pastýře se někdy objevuje i v baptisteriích a na křtitelnicích. Také zde jde o věčný život, ale na rozdíl od náhrobku i o ten časný. Zvlášť zjevné je to u malých dětí. Jinak než ve smrti, často velmi skrytě, prostřednictvím blízkých lidí, nám Ježíš otevírá i tento svět. Ne aby nás před ním schovával v nějakém inkubátoru, ale aby nám pomohl žít v něm, otevřít se mu. Ježíš, dobrý pastýř, nebude ovce mrzoutsky vyvádět ze světa, ale daruje jim schopnost milovat jej. Někde v hloubce, třeba často velmi tiše, ale jistě budeme mít v srdci melodii, která se neomylně rozezní, když budeme jednat, poznávat, tvořit, milovat krásně a pravdivě. U mě zní vždy tak trochu jako slavná, patetická a přiznaně kýčovitá hymna na lásku od Edith Piaf.

Po Tridentském koncilu se dobrý pastýř často objevuje i na kazatelnách. Při mnohých kázáních to asi působilo spíše jako výsměch, to když se z kazatelny burcovalo proti lidem jiné víry, strašilo peklem, zjednodušovalo, namísto aby se předkládala nefalšovaná, hutná strava dávající sílu k svobodnému rozhodování věřících, a hlavně ujišťující je o pevné, bezpodmínečné lásce Boží. Ale přesto je slovo velmi důležitou výbavou pastýře. A Boží slovo je světlem na cestu. Znát je, ale opravdu znát biblicky, tedy mít na něm účast, doslova ho jíst – to je něco jiného než citování přesných souřadnic z Písma ve stylu vědomostních soutěží. Tady jde o to, aby se slovo Boží stalo součástí naší slovní zásoby, našeho vidění. Aby nám otevřelo, pojmenovalo souvislosti, které bychom bez něj nepoznali – často ty nejpodstatnější. Vždyť jak bez Božího slova vnímat třeba kříž jako drahocenný nástroj pastýřské ochrany?

I ve zpovědnicích býval dobrý pastýř. Mnozí staří kněží, kterým jsem za mnoho vděčný, mívali ve zpovědnici takový ten sladký, kýčovitý obrázek Ježíše a oveček. Ne že by se mi nějak líbil, ale jeho funkce a působení přeznačily jeho nedokonalost. Ve zpovědnici jde přece o milosrdenství, o povzbuzení, postavení na nohy. Jinak tam nemusíme chodit.

A tak, když zmrtvýchvstalý Ježíš svěřuje svůj pastýřský úřad Petrovi, zajímá ho vlastně jediné: Miluješ mě?


Knihu Vzhůru srdce: meditace nad Písmem zakoupíte na našem e-shopu.

Portál byl založen v roce 1990 s cílem pomáhat při výchově dětí a mládeže. Od začátku se proto zaměřil především na publikace z oborů pedagogika, psychologie a sociální práce, a to na odborné i populární úrovni. Později přibyly knihy pro rodiče i děti jak z oblasti beletrie, tak rozvíjející tvořivost. Nedílnou součástí knižní produkce jsou rozhovory, spirituální tituly, beletrie a non-fiction.  

Přidejte se do newsletteru