Kniha keltské moudrosti v novém doplněném vydání

Původní název Anam Cara znamená v irském jazyce spřízněná duše a přesně tím KNIHA KELTSKÉ MOUDROSTI může být pro své čtenáře, společníkem, který nám stojí po boku a nabízí moudrost pro naše cesty životem. Vtáhne čtenáře do svého magického světa, plného duchovních pokladů a hlubokých lidských pout, a otevírá bránu k inspirativním myšlenkám filozofa, básníka a duchovního Johna O'Donohue.

Uznávaný znalec keltské kultury čtenáře provází irskými duchovními tradicemi, ale jeho slova mají univerzální sílu, která oslovuje každého čtenáře, nezávisle na jeho původu či víře. O'Donohue se dotýká témat, která jsou nám všem blízká: láska, přátelství, osamělost, smrt a hledání vlastního smyslu. Spojuje jedinečné postřehy keltské spirituality s moderní dobou a jejími potřebami a naléhavě vyzývá k poznání duše každého člověka.

Předmluvu k novému vydání po 25 letech napsal současný prezident Irska, básník Michael D. Higgins.

Z anglického originálu Anam Ċara. The 25th Anniversary Edition přeložila Marie Polasková.

Ukázka:

Tajemný svět duše

Narodil jsem se ve vápencovém údolí. Žít v údolí znamená mít svůj soukromý kus nebe. Život byl ze všech stran ohraničován obzorem. Obzor náš život chránil, zároveň však byl pro naše oči stálou výzvou lákající k prozkoumání neznámých oblastí a nových možností. Tajemství této krajiny ještě zvýrazňovala přítomnost oceánu. Po miliony let se zde v prastarém dialogu mísil zpěv oceánu s hlasem ticha, promlouvajícím z kamene.

Žádné dva kameny v údolí nebyly stejné. Každý vypadal trochu jinak. Paprsky světla je často měkce ozařovaly a dávaly vyniknout jejich plaché podobě. Máte zde pocit, jako by celý tento kraj navrhl divoký, surrealistický Bůh. Nehybné, trpělivé kameny tiše oslavují plynutí let. Irská krajina je plná vzpomínek na minulost; pečlivě uchovává všechny pozůstatky dávné civilizace. Je plná křivek, barev a tvarů, které soustavně znepokojují pozorovatele toužícího po symetrii nebo přímočaré jednoduchosti. Básník W. B. Yeats mluví v souvislosti s touto krajinou o „temné barvě a jemné linii, které jsou naším delikátním řádem“. Vždy po několika mílích se krajina změní; nabídnou se vám překvapivé nové výhledy, jež fascinují váš zrak a probouzejí imaginaci. Tato krajina je divoká, ale vyrovnaná. V jistém smyslu odráží povahu keltské duše.

John O'Donohue (1956 - 2008) byl irský básník, spisovatel, kněz a filozof. Jeho rodným jazykem byla irština a jako autor je znám především popularizací keltské spirituality. Vyrůstal v západním Irsku v oblasti Connemary a hrabství Clare, Vystudoval angličtinu, filozofii a teologii na St Patrick's College v Kildare. V roce 1990 dokončil disertační práci o německém filozofovi Georgu Wilhelmu Friedrichu Hegelovi a získal doktorát z filozofie náboženství na univerzitě v Tübingenu. Následně se vrátil do Irska, aby pokračoval ve svých kněžských povinnostech.

Keltové nikdy netíhli k jednoduchým, přímým liniím. Vyhýbali se takovému myšlení a jednání, které by směřovalo k uklidňující jistotě. S neobyčejným respektem přistupovali k tajemství kruhu a spirály. Kruh je jeden z nejstarších a nejmocnějších symbolů. Země má kruhový základ; Slunce a Měsíc také. Dokonce i sám čas má kruhovou povahu – den a rok jsou odpočítávány v kruhu. Na nejintimnější úrovni to platí i o životě každého jedince. Kruh našemu oku ani mysli své tajemství nikdy zcela nevydá, nabízí však bezpečné útočiště všemu, co je složité a tajemné; dokáže pojmout jak hloubku, tak výšku. Kruh nikdy neredukuje tajemství na jediný směr či jedinou správnou možnost. Smířit se s touto moudrou zdrženlivostí kruhu vyžaduje trpělivost. Keltové to věděli a osvojili si ji. Svět duše je tajemný. Mezi tím, co je tajemné, a tím, co je posvátné, existuje úzké spojení. Kde se k tajemnému nepřistupuje s úctou, posvátné mizí. Naše myšlenky by proto neměly na svět duše vrhat příliš prudké či agresivní světlo. Světlo keltského vědění je světlem tlumeným.

Nebezpečí neonového vidění

V naší době se objevil nebývalý duchovní hlad. Stále více lidí se začíná zajímat o svůj vnitřní svět. V našich duších ožívají hlad a žízeň po tom, co je věčné; je to nová forma vědomí. Jedním ze škodlivých aspektů tohoto duchovního hladu je skutečnost, že chce vše vidět v ostrém, dotěrně jasném světle. Světlo moderního vědomí není jemné ani uctivé. V přítomnosti tajemství se nechová kultivovaně; chce neznámé dobýt a podmanit si je. Moderní vědomí se podobá oslnivému bílému světlu operačním sále. Toto neonové světlo je příliš jasné a pronikavé a zastřenému světu duše neprospívá. K tomu, co je skryté a zdrženlivé, se nechová vlídně. Keltové měli neobyčejný respekt k tajemství a k hloubce každé jednotlivé duše.

Věděli, že každá duše má jiný tvar. Duchovní oděv jednoho člověka nikdy zcela nepadne druhému. Je zajímavé, že slovo revelation, zjevení, vzniklo z re-valere, což doslova znamená „znovu zahalit“. Závoj, kterým je duše zahalena, se na okamžik odhrne, abychom ji mohli letmo spatřit, a pak duši znovu zakryje. Neexistuje žádný přímý, stálý či veřejný přístup k božským tajemstvím. Každý člověk má svůj jedinečný osud; sounáležitost se světem a směr své cesty musí objevit každý sám. Individualita je jedinou vstupní branou k vašemu duchovnímu potenciálu a obdarování.

Evangelium podle Jana – Miláčka Páně – je v nejnovější knize salesiána Zdeňka Jančaříka základním kamenem, červenou nití, procházející celou knihou. Autor rozjímá nad textem a myšlenkami evangelia a snaží se dobrat odpovědí na otázku, co vlastně učinilo Miláčka Páně z učedníka Jana a jak se takovým Miláčkem Páně lze stát dnes?

Když je duchovní hledání příliš intenzivní a dychtivé, duše zůstává skrytá. Duše nemůže být nikdy zcela pochopena, odporuje to její vlastní povaze. Lépe se jí daří v tlumeném světle. Před zavedením elektřiny si lidé svítili svíčkami. Svíce jsou ke tmě přátelské, něžně v ní rozsvěcí světlé jeskyňky a svou září podněcují fantazii. Svíce nebere tmě její tajemství. V každém plamínku tančí stíny a barvy. Ke svému vnitřnímu světu bychom se měli přibližovat jakoby v tlumeném, uctivém světle svící, které neznásilňuje tajemství a nevynucuje si odpovědi. Letmý pohled úplně stačí. K tajemství duše a k její autonomii je třeba přistupovat citlivě a uctivě. Člověk s úctou k tajemství se spokojí s tím, dotkne-li se prahu. Nepotřebuje ani netouží proniknout na temenos, kde přebývá Bůh.

V této době se snažíme k duši přiblížit prostřednictvím jazyka psychologie. Psychologie je úžasná věda. Prozkoumala mnoho nezmapovaných oblastí našeho vnitřního světa. V naší kultuře, kladoucí důraz na smyslovou bezprostřednost, psychologie do značné míry opustila mýtus, jeho vážnost i tvořivý potenciál, a podlehla nátlaku neonového vědomí. Nedokáže tak znovu nalézt či rozkrýt hloubku a hutnost světa duše. Keltský mysticismus chápe, že spíše než vystavovat duši ostrému světlu či snažit se o ni pečovat by bylo lepší nechat ji, aby ona našla nás a pečovala o nás. Keltský mysticismus je něžný ke smyslům a nemá rád duchovní násilí. Jazyk keltských příběhů, básní a modliteb nemá nic společného se strohým jazykem filozofie. Je to jazyk uctivého a lyrického pozorování. Často připomíná průzračnost japonských haiku. Nemá nic společného se spletitostí narcistického, sebereflexivního jazyka. Vytváří jasné slovní tvary, kterými prozařují numinózní hloubky přírody a božství. Keltská spiritualita ctí moudrost. Ví o klidném světle, které střeží a prohlubuje život. Když duše procitne, probuzená kreativita víc a víc ovlivňuje váš život a spoluurčuje váš osud.

Třebaže obsah samotného osudu poznáváme jen pomalu a částečně, jeho směr dokážeme vyčíst z výrazu lidské tváře. Nejúchvatnější částí krajiny byl pro mě vždycky člověk. Když se procházíte po horách a potkáte jiného člověka, jeho tvář na vás působí jako ikona, umístěná na pozadí divoké přírodní scenerie. Lidská tvář je prahem, z nějž svět vyhlíží ven a kde se svět dívá sám na sebe. Tvář tyto dva světy spojuje. Za každou lidskou tváří je skrytý svět, který nemůže nikdo spatřit. Nejkrásnějším darem, jejž dostává duchovně zaměřený člověk, je schopnost neobyčejně hlubokého, z nitra vycházejícího přátelství, které může zcela proměnit všechno, s čím se setkává, čeho se dotýká, co vidí a co cítí. V jistém smyslu je tvář místem, kde lze alespoň částečně vidět duši určitého člověka. Přesto nám duše stále uniká, protože tvář nemůže přímo vyjádřit všechno, co cítíme a intuitivně chápeme. Nicméně s věkem a přibývajícími vzpomínkami začíná tvář postupně zrcadlit cestu, již duše prošla. Čím starší je tvář, tím více se v ní duše odráží.

***

Knihu KNIHA KELTSKÉ MOUDROSTI můžete zakoupit na našem e-shopu.