Jak může vypadat ideální Den v mateřské škole: tipy a zkušenosti z praxe

Hned v úvodu knihy Den v mateřské škole je vepsáno krásné věnování autora Ondřeje Koželuha: „Pro všechny, kteří na sobě chtějí pracovat a osudy dětských duší jim nejsou lhostejné.“  Samotná kniha pojednává o každodennosti provozu mateřské školy, ovšem velmi fundovaně, s oporou o pedagogickou teorii a s notnou dávkou praktických zkušeností. V knize se pojí vtip a nadhled s humanistickým přístupem ke vzdělávání. Autor čtenáře provází od ranního předávání dětí přes neřízené, volné činnosti, stravování, oblékání, pobyt venku a odpolední činnosti a upozorňuje na různé problematické okamžiky, které mohou nastat. Dává ovšem i velmi praktické tipy, jak zvládat třeba klasickou hororovou scénku, kdy máte v šatně 28 dětí a potřebujete, aby se oblékly a mohlo se jít ven. U mnoha situací upozorňuje na prostor pro individuální práci s dětmi, je velmi inkluzivní, klade důraz na kultivovanou komunikaci s rodiči. Také vyzdvihuje důležitost pomocného personálu mateřské školy, který může podpořit výchovně vzdělávací vztahy pedagogů.

Celou knihou se pak jak červená nit vine základní myšlenka, že mateřská škola stojí na třech pilířích: učitel – dítě – rodič. Bez správné synergie mezi nimi nikdy nemůže dojít ke splnění hlavního cíle, tj. aby předškolní vzdělání dalo dítěti maximum a připravilo ho na následující důležitý krok, přechod na základní školu.

Ačkoli je kniha napsaná velmi lehce, může být dozajista vhodným studijním materiálem pro střední pedagogické školy a také pro vysokoškolské studenty předškolní pedagogiky.

Ukázka z knihy

„Učíme se každou minutou. Fakt.“

Vždy, když u mě byly na praxích studentky z univerzity, dával jsem jim jednu záludnou otázku: „Kdy měly děti dneska prostor pro učení?“ Obvyklé odpovědi: „Když jsme si opakovali ty věci ze včerejška; když jsme se učili novou básničku atd.“ Omyl, dítě se učí každou minutou svého pobytu ve školce a závěrem oficiální řízené činnosti to vážně nekončí. Sledujte.

„Koukám na hodiny a vidím, že je tak akorát čas jít…“ „Ven!!!“ doplňují mě děti. „Co teda teď musíme udělat?“ „Já vím, já vím!“ doslova se rve do popředí Honzík, pro kterého je tohle ohlašování vždy highlight dne, kdy může zaexcelovat. A já mu tu šanci samozřejmě dávám, přičemž se zdá, že časem na tuto hru přistoupily i ostatní děti. Ve všem se pravidelně střídáme, aby pokaždé došlo na každého, ale tohle je prostě Honzíkova parketa a hotovo. „Úkoly!“ řičí nadšeně. „A jaké to jsou?“ ptám se s potutelným úsměvem na rtech, identicky jako každý den. „Vyčůlat, umejt luce, napít, pežiny, mapa, kalendáš a do šatny!“ pomáhá si i lehce teatrálním počítáním na prstech a s téměř brunátným obličejem, jak si naplno užívá svých deset vteřin slávy. „Tak do toho,“ pobízím děti, nicméně zbytečně. Rozkaz byl splněn dřív, než byl zadán.

Knížka pro začínající učitelky mateřských škol zkušené autorky Marcely Kotové pomůže s inspirací a nápady na konkrétní aktivity s dětmi.

Každý je v něčem dobrý, a i kdyby to byla jen jedna jediná věc, zaslouží si tu svou chvilku. Dávejme dětem co nejvíc prostoru vyniknout – buduje se tak jejich sebehodnota a společenská pozice ve třídě. O čůrání a mytí rukou se samozřejmě bavit nemusíme, na pití máme barel, kde si děti samy čepují do vlastních hrníčků, které si přinesly z domova. Zase je to další kousek propojení školy a rodiny. V jiné školce jsem zase viděl, že mají na erárních hrnečcích namalované značky dětí ze šatny. Také dobrý nápad, že mám ve školce něco „svého“.

Samozřejmostí by taky mělo být, že si dítě může přinést plyšáka, případně nějakou jinou hračku. Já tedy zakazoval ty zvukové, ale jinak cokoli. A zase se trénovala zodpovědnost v tom ohledu, že se dítě o tu svou věc stará a hlídá si ji. Pokud se ztratí, s hledáním nepomáhám. Pokud by snad někdo byl proti nošení nějakých věcí z domova, tak si zkuste představit svou vlastní třídu. Mám tam svůj hrneček z domova? Možná nějakou fotku někoho z rodiny? Cokoli z domova? No vidíte, tak proč by něco nemohly mít děti…

Kdo dopil, jde si připravovat peřiny a postele, dnes s velkou obezřetností vzhledem ke stavbám. Další dílek k samostatnosti, co jsme tehdy jednou zavedli už v říjnu s tříletými dětmi (tehdy homogenní třída). Jo, praly se s tím, trvalo to… a co jako? Ty výrazy tváře, když se jim pak po nějakém tom snažení podařilo si připravit svou postel, byly za odměnu. A proto cokoli, co děti reálně můžou dělat samy, ať taky dělají. Nepsal jsem to už párkrát? Učí se tím zodpovědnosti za své věci, trénují si jemnou i hrubou motoriku, nehledě na to, že „poobědáři“, kteří nespí, pomáhají těm, co spí. Buduje se tak funkční kolektiv, rozvíjí se prosociální chování a vůbec spousta dalších kompetencí, bez kterých se v životě neobejdeme. Při každodenním tréninku už příprava dvaceti až pětadvaceti postýlek nezabere víc jak tři minuty. Nádhera.

Jak podpořit rozvoj dětí v mateřské škole?

Kdo má hotovo, jde na další úkol. Přes jednu celou zeď ve třídě (přibližně tři a půl krát dva metry) máme gigantickou mapu širokého okolí, zejména parku, kam chodíme skoro každý den. Ten nápad přišel kdysi zčistajasna, vlastně už nevím, odkud se vzal. Když se u mě ve třídě byly na náslechu podívat zahraniční učitelky ze školek, ta mapa je uchvátila. Turkyně mi říkala, že to bude první věc, kterou do své třídy zařídí, až se vrátí zpátky do Istanbulu, a Etiopanka by si to také přála, ale finanční možnosti to nedovolí. Velká škoda. V rámci mapy je asi padesát míst, kam více nebo méně chodíme. Na každém místě jsme se vyfotili, fotka se pak vytiskla a nalepila na mapu. Zároveň se k ní přidal čtvereček z barevného papíru. Červená značí blízko (máme málo času, nemůžeme moc daleko), žlutá středně a zelená daleko (máme spoustu času na cestu na vzdálené místo). Barvy, případně jakékoli jiné označení, jsou samozřejmě zcela variabilní.

„Kdo by dneska měl vybírat z mapy?“ oslovuji děti, které už splnily první čtyři „úkoly“ (tak si je pojmenovaly samy děti mimochodem). Ty už teď sedí rozsazené u stolečků a koukají na mapu, která se nad nimi tyčí přes celou zeď. „Kalolína, plotože domluvila tu pšekážkovou dláhu láno,“ říká Páťa. „Dobrej návrh,“ přikyvuji, „nějakej jinej?“ „Tomáš a Matyáš, protože nám připravili pomůcky na ty snatoviště.“ „Taky dobrý. Další nápady? Ne? Tak kdo je pro Karolínu?“ Zvedá se nějakých patnáct rukou. „A kdo pro Tomáše s Matyášem?“ Deset. „Tak pojď, Karolí, děti tě vybraly, ta dráha je fakt velká zásluha,“ říkám, zvedám ji na skříň pod mapou a šeptám jí, že může klidně vybírat ze zelených.

Pravidla vůbec nemusí být nutné zlo, pokud se to s nimi umí. A pak už záleží pouze na nás, jak se k nim postavíme a zda je využijeme ve svůj prospěch. Více v knize Evy Svobodové Pravidla nám pomohou, aby nám tu bylo hezky.

Autor Mgr. Ondřej Koželuh působil několik let jako učitel v MŠ, je lektorem DVPP pro MŠ, v současné době vyučuje na VŠ v oblasti pregraduální přípravy budoucích učitelek MŠ. V Portále vyšla jeho úspěšná kniha Učitelem ve školce (2021).

Knihu Den v mateřské škole zakoupíte na našem e-shopu.