Osobnost předškolního pedagoga

Kniha Osobnost předškolního pedagoga se ve svých dvanácti kapitolách zabývá různými aspekty povolání učitele mateřské školy a jejím cílem je poskytnout předškolním pedagogům, ale i jejich nadřízeným či kontrolním orgánům nástroj, který může posloužit jak k sebereflexi, tak k hodnocení dosažené kvality tohoto povolání. Kniha čerpá z výzkumů autorského kolektivu i ze současných odborných zdrojů a reflektuje i osobní zkušenosti autorů.

Vychází z očekávání, která má ve vztahu k povolání učitelky a učitele v mateřské škole veřejnost a rodiče, a uvádí motivační faktory, které vedou ke studiu oboru učitelství pro mateřské školy na vysokých školách. Připomíná různé pohledy na pojem profesní kompetence a poukazuje na jejich využitelnost v praxi mateřské školy a nikdy nekončící proces jejich upevňování a rozšiřování. Jako předpoklad k dalšímu rozvoji profesních kompetencí a cesta k budování pedagogické kondice je vnímána autentická sebereflexe, která prolíná celou knihou jako její ústřední motiv. Provází ji sebepoznání a pozitivní přijetí sebe sama jako pedagoga i jako člověka.

Mgr. Eva Svobodová a PhDr. Miluše Vítečková vyučují na PF JČU v Českých Budějovicích, obor učitelství pro MŠ. Autorsky se podílely na řadě publikací, například Do školky za zvířátky. Eva Svobodová je editorkou publikace Vzdělávání v mateřské škole a spoluautorkou knihy Metody dramatické výchovy v mateřské škole.

Schopnost autentické sebereflexe, sebepoznání a pozitivní přijetí jsou základními předpoklady pro kvalitní, respektující, ale neodosobněnou komunikaci s dítětem jako jednotlivcem i se skupinou dětí v mateřské škole, i pro přijetí dětí se specifickými vzdělávacími potřebami a pro pochopení a přijetí filozofie inkluzivního vzdělávání. Na jejich základě je možné plně rozvinout pedagogickou tvořivost učitele a podněcovat tvůrčí potenciál a schopnost učit se u dětí.

Učitelé mateřské školy nemohou být individualisté, jsou týmovými hráči, jejichž tým tvoří především děti, rodiče a kolegyně či kolegové na pracovišti. Schopnost sebereflexe v komunikačních situacích může pedagoga ušetřit mnoha nepříjemných chvil. Velmi přínosné při sebepotvrzování v roli pedagoga v mateřské škole je využití zpětné vazby od dětí. A kniha nabízí mechanismy, jak tuto zpětnou vazbu získat.

Hledáte cestu, jak správně komunikovat s rodiči? Přečtěte si knihu Pozor, rodiče ve školce!

Ukázka:

4.2.9 Schopnost nebrat si věci osobně

Zvládnutí pedagogické situace vyžaduje od učitele určitý odstup a dodržení distance, která mu umožňuje podívat se na situaci z nadhledu, jako by se jí sám neúčastnil. Tato distance neznamená absenci emocí, ale odděluje osobnost učitele od situace tak, aby zabránila útoku na jeho osobnost, na něho samého. Jsme přesvědčeni, že neschopnost této distance a nadhledu způsobuje pedagogům předčasné vyhoření, únavu a stává se příčinou psychických problémů.

Příklad
Pepa hází kameny na ostatní děti, učitelka ho napomene, řekne, ať kameny zahodí, vysvětlí mu, co by se mohlo stát. Pepa kývá, v ruce svírá poslední kámen. Učitelka se otočí, Pepa kámen hodí a zasáhne učitelku.

Pokud učitelka není schopna distance, bude s největší pravděpodobností pohlcena negativními emocemi: Jak si to ten kluk může dovolit? Zaútočit na učitelku! Já mu ukážu! Nejradši bych ho přehnula přes koleno… Dnes hází kameny po učitelce, co bude dělat za pár let? Učitelka je rozzlobená, bezmocná, ublížená… Reakce bude nejspíš: „Co jsi to udělal? Ty jsi neslyšel, co jsem ti říkala? To mě musíš pořád takhle zlobit? Já bych ti nejradši…“

Učitelka schopná distance před sebou vidí dítě, které je vykulené z toho, co se stalo: Držel v ruce kámen a chtěl ho zahodit co nejdál, paní učitelka nechce, aby házel, a on ji poslechne. Ten poslední kámen si ale zahodí co nejdál… a nesmí ho hodit na děti, to by se zlobila… Výsledek je zásah paní učitelky. Pepa cítí, že to udělal špatně. Co teď?
Takto ale může situaci vidět pouze učitelka schopná nadhledu a odstupu od ní. Její pocity i reakce budou diametrálně odlišné od reakce člověka, který distanci postrádá. Této učitelce je dítěte líto a mrzí ji, že mu neřekla, aby kámen položil na zem, špatně použila formulaci „zahoď ty kameny“. Ví, že by Pepovi měla dát najevo, že to udělal špatně, ale uvědomuje si i svůj podíl na situaci. Reakce pak může být: „Ty jsi nechtěl, viď, Pepo! Ale mě to bolí! Vidíš, že házet kameny je nebezpečné.“
Učitelka schopná odstupu a nadhledu nad situací, která se ve třídě odehrává, si nebude brát reakce dětí osobně. Pravděpodobně se ani nedostane do situace, kdy by nabyla přesvědčení, že jí to ty děti dělají schválně.

Otázky k sebereflexi

Ráno přijde kolegyně do práce a sdělí vám, že už tu toho má plné zuby, ty děti jsou neskutečně zlobivé a nejhorší je to po vaší ranní směně, co s nimi děláte, že se vždycky tak rozdivočí? A včera po vás musela uklízet hračky za lehátkem a nemohla najít Andulčiny bačkory… Co uděláte?

• a) Urazíte se a nebudete s kolegyní mluvit?
• b) Pohádáte se a vyčtete jí, co kdy ona udělala špatně?
• c) V duchu ji politujete a zeptáte se jí, co by jí pomohlo spravit náladu?
• d) Omluvíte se jí, ale v duchu ji nazvete jménem z živočišné říše?

Určitě se shodneme, že nejblíže odosobnění je odpověď C. Kolegyně se špatnou náladou a negativním vidění světa ubližuje sama sobě a na nás druhých je, zda se necháme strhnout a přebereme její způsob komunikace, či se rozhodneme, že si její náladou nedáme pokazit den. Problém má ona, ne my. Vždycky máme nejméně dvě volby. Stejně tak v přístupu k této kapitole. Může nás rozzlobit, rozlítostnit, rozesmát, ale také může někoho přimět k tomu, aby se zamyslel a třeba se i pokusil o nějakou změnu. Anebo ho potěší, protože přesně tak to nejen cítí, ale i dělá.

Knihu Osobnost předškolního pedagoga koupíte v našem e-shopu.