Poslední dílo C.G. Junga – Dřevěná kniha

Nově nalezený soubor Jungových písemností vychází jako DŘEVĚNÁ KNIHA a obsahuje nástin analytické psychologie dřeva, mnoho desítek stran záznamu asociačního testu s pacientem P., trpícím akromegalií čichového orgánu, radikálně přepracovaný spis Mandaly, nově s titulem Letokruhy, nový nástin vývojové psychologie nazvaný Strom života a pro českého čtenáře mimořádně objevnou korespondenci ze 30. let s Josefem Skupou, s nímž se seznámil na švýcarském turné plzeňského divadla a se kterým řešil mj. patologické aspekty dyády otce S. a syna H. (což pak s příchodem M. vyústilo v jeho koncept animus–anima).

Už ve svých Vzpomínkách, snech, myšlenkách Jung uvádí svou fascinaci dřevem. V rané snové vzpomínce přisuzuje dřevěné vlastnosti Bohu: „Na trůnu stálo ještě cosi. Byl to jakýsi obrovský útvar, který dosahoval téměř do stropu. Měl průměr asi padesát až šedesát centimetrů a výšku asi čtyři až pět metrů. Ten útvar měl však zvláštní strukturu: byl z kůry a dřeva a nahoře na něm byla jakási hlava bez obličeje a bez vlasů, zato s takovým jakoby kloboučkem.“ Hrůzu však u něj střídá pocit největšího uspokojení, když si jako mladý chlapec z pravítka vyřezal dřevěného mužíčka „se svrchníkem, cylindrem a vyleštěnými botami“ a udělal mu postýlku z pouzdra na pera. „Ve všech obtížných situacích, když jsem něco provedl nebo byla zraněna má citlivost, nebo když mě skličovala vznětlivost mého otce nebo churavost mé matky, myslel jsem na svého pečlivě zastlaného a ukrytého mužíčka.“ Jungovo přátelství s tímto dřevákem ovšem neskončilo v raném dětství, ale provázelo ho celý jeho život. Manuálně zručný Jung si posléze vyřezal velkou dřevěnou figuru na způsob břichomluvecké loutky, s níž buď sám, nebo někdy dokonce v přítomnosti pacienta řešil různé psychologické otázky, čím mnohé přiváděl do rozpaků.

Jungova Kniha obrazů – prolínání výtvarna a psyché

Sigmund Freud vzpomíná na společnou cestu do Spojených států v roce 1909: „Jung celou dobu otravoval s tím svým panákem. Nosil ho všude na ruce, mluvil jeho ústy, dokonce si pro něj ode mě žádal doutníků. Kdykoli jsem se na něco zeptal, obracel se významně na to poleno a dělal, že mi odpovídá. Bylo to naprosto nesnesitelné. Jinak mírný a laskavý Ferenczi mu jednou loutku schoval do škatule na klobouky a Jung pak běhal půl dne po palubě a hystericky vyváděl. Když jsem se ho později při sklence vermutu ptal, zda mu třeba matka jako kojenci nehrála nahá pimprlové divadlo, začal mi nadával do Žida z Příboru (Besteckjude).“

Jungova fixace na dřevěného panáka zásadně ovlivnila jeho přístup k psychologii. Blouznění o jeho skrytém duševním životě jsou – jak se nyní ukázalo – skutečným leitmotivem jeho spisů o symbolech proměny libida, individuaci, bytostném Já (Selbst, původně ovšem Holz-Selbst) nebo frenetického studia alchymie. Marie-Louis von Franz vzpomíná, jak při svém studiu pohádek narazila na příběh o Otesánkovi, chlapci z otesané větve. „Když jsem mu [Jungovi] líčila ten příběh, vyhrkly mu do očí slzy, otočil se k paňákovi, kterého měl jako vždy při našich schůzkách na ruce, a rozechvěle mu šeptal: Slyšels? To byl tvůj bráška z kolektivního nevědomí!“ Toni Wolffová, která patřila k Jungovým nejintimnějším společnicím, na loutku vysloveně žárlila a nesnášela, když si ji bral Jung i do postele. Ve svém konceptu ženských archetypů (Matka, Hetéra, Amazonka, Médium) původně pracovala i s archetypem Loutkářky (die Puppenspielerin), ale Jung jí to kategoricky zakázal, že tak si může hrát jen on.

Umění C.G. Junga - výjimečný dárek pro milovníky vizuálního umění

K překvapení všech se ovšem v trezoru nenašel samotný dřevěný panák. Podle některých jej má Jung stále na ruce, jiní tvrdí, že si ho v posledních dnech mistrova života odnesl James Hillman. 

Na každý pád je zjevné, že stojíme na prahu skutečné revoluce v psychologii. Nezbývá než připomenout jeden Jungův výrok, na který nedávné objevy vrhají nové světlo: „Výsadou života je stát se tím, kým skutečně jste.“

Knihu DŘEVĚNÁ KNIHA zakoupíte na našem e-shopu.