Narcismus - vnitřní žalář. Princezna jako ženská stránka narcistické poruchy

Koupit na e‑shopu

Za východisko si autor knihy Narcismus - vnitřní žalář zvolil kuriózní pohádkový příběh bratří Grimmů "Železná kamna". Hlavními protagonisty pohádky jsou princ zakletý do železných kamen, která stojí v lese a princezna, která v tom lese zabloudila. Na těchto postavách autor ukazuje kořeny, z nichž narcismus vyrůstá.

Ústředním tématem pohádky je vysvobození kralevice ze železných kamen. Ale také princezna má, jak jsme si již ukázali v popisu vztahové problematiky, významné problémy. I její chování je výrazem narcistické poruchy osobnosti. Je zafixována v roli náhradního partnera a musí prožívat určitou formu emocionálního zneužití. Ani její osobnost se nemůže svobodně rozvíjet. Otec, který ji k sobě příliš silně připoutal, ji nedokáže propustit, protože se sám děsí osamělosti. Na konci pohádky také běduje tak dlouho, až jej mladí k sobě vezmou. 

Typické je, že chlapci smějí méně než dívky projevovat „měkké“ pocity, jako je smutek, bolest a strach. Naopak dívky nesmějí tolik dávat najevo zlost, nenávist a hněv

Princeznin úkol, to, co se má naučit, je tedy uvolnění ze závislosti na otci. Že tento úkol není snadný, se nám ujasní, až porozumíme silným vazbám, kterými rodiče udržují své (dospělé) děti v závislosti. Dívky a chlapci prožívají odlišnou socializaci. Typické je, že chlapci smějí méně než dívky projevovat „měkké“ pocity, jako je smutek, bolest a strach. Naopak dívky nesmějí tolik dávat najevo zlost, nenávist a hněv. I pohádka sleduje toto tradiční rozdělení rolí. Princ je tedy připraven o své měkké pocity, a princezna zas nerozvíjí svou svébytnost, která by jí umožnila, aby se cítila volná a nezávislá. V osobě princezny nacházíme tak říkajíc „ženskou stránku“ narcistické poruchy osobnosti.

Že syndromem železných kamen nejsou postiženi jen muži, se zřetelně ukázalo již v kazuistikách. A stejně tak bývají jako náhrada partnera často zneužívány nejen dívky, ale i chlapci.

Rodiče, kteří zadržují své dítě u sebe, tak jednají: l protože mají strach ze ztráty role:

• Za nic už nestojím, jestliže nejsem matka nebo otec, 
• nebo protože se bojí osamělosti,
• nebo protože mají strach ze ztráty lásky

V psychoterapii je často třeba zaměřit pohled na tuto problematiku hned na začátku. Zneužití se odehrává skrytě a i zneužívaní si jen zřídka uvědomují, že jsou zneužíváni. Lidé, kteří musí být pro jednoho z rodičů náhradou partnera, někdy trpí mlčky a ještě nikdy nepřipadli na myšlenku, že to, co se s nimi děje, je zneužitím jejich osoby. A přitom jsou zavřeni do podobného vězení jako kralevic v železných kamnech. I jejich pravé pocity jsou uloupeny, jen aby uspokojovali sobecké potřeby jednoho nebo obou rodičů. Někdy si celá rodina, celý klan dopřává pohodlí na úkor jednoho člena rodiny, který zpravidla vypadá velmi zdatně.

V podstatě slabý pocit vlastní hodnoty se udržuje tím, že toho člověk hodně dělá pro druhé. On nebo ona se cítí nepostradatelný/á a pocit vlastní hodnoty jako by tím rostl. Vždycky, když pak on/ona neudělá něco pro druhé lidi nebo závislého rodiče, cítí se bezcenný/á a provinilý/á. Tímto způsobem u sebe mnozí lidé rozvinou doslova identitu oběti nebo věčného pomocníka a sluhy. Chybí jim potřebná průbojnost a neustále se přizpůsobují očekáváním druhých. Nezřídka se u nich setkáváme s předstíráním, že nemají žádné potřeby.

V podstatě slabý pocit vlastní hodnoty se udržuje tím, že toho člověk hodně dělá pro druhé. On nebo ona se cítí nepostradatelný/á a pocit vlastní hodnoty jako by tím rostl.

Jestliže partnerství rodičů neprobíhá pozitivně, existuje nebezpečí, že se v rodině vytvoří takovéto typické vztahové vzorce. Odborníci vycházejí z toho, že třetina všech manželství je rozvedena; na třetinu je třeba se dívat jako na ztroskotaná, i když se partneři neodloučili; a pouhá třetina probíhá šťastně. Je tedy nutno vycházet z toho, že v mnoha ztroskotaných manželstvích emocionální mezery, které po sobě zanechá partner, mají a musí vyplňovat děti. Rovněž ti, kteří vychovávají děti sami, se ocitají v nebezpečí, že své dítě nebo děti zmanipulují, aby uspokojovaly jejich potřebu náklonnosti a lásky. Často vede ke zneužití citů a k závislosti nedostatečná schopnost rodiče navázat vztah. Otevřené nebo skryté poselství směřující ke zneužívanému dítěti zní takto (anebo velmi podobně): Musíš mě milovat, protože jsem tvůj otec, tvá matka. Co všechno jsem pro tebe udělal! Vždy jsem se pro tebe obětoval. Celý svůj život jsem se staral jen o tebe. Jen ty jsi pro mě důležitá/ý! Tím, že se dítě stane náhradou za chybějícího partnera, dojde k neblahému vývoji, který zúčastnění nepředvídají.

Další knihy od Heinz-Petera Röhra 

Je nutné rozlišovat mezi rodičovskou a partnerskou láskou. Mezi rodiči a dítětem musí existovat určitá forma odstupu. Vztah by vždy měl nějakým způsobem obsahovat možnost propustit dítě do samostatnosti a svébytnosti. Tento proces se dá vyjádřit slovy v lásce nechat být. V ideálním případě dítě cítí, že je rodiče ve správné míře podrží tam, kde to ještě potřebuje, a ve správné míře je pustí, i proto, aby si prožilo dostatečný počet pokusů a omylů. Rodiče, kteří na základě vlastních deficitů musí zneužívat své děti, mívají velký (většinou nevědomý) strach ze ztráty vztahu a pokoušejí se všemožnými prostředky podkopat samostatnost dítěte.

Nemysli! 

Důležité podprahové poselství zní: Nemysli! (U kralevice znělo: Neciť!) Strach z vlastního názoru dospívajících dětí je založen na tom, že důsledkem svébytného myšlení je také svébytný život. Již záhy jsou proto myšlenky subtilním způsobem manipulovány. Všechno, co vztah podporuje, je posilováno; všechno, co vztah ohrožuje, je tvrdě potíráno. Podprahový příkaz „Nemysli!“ brání svobodnému rozvoji vlastního mínění a vede k tomu, že postižení si i jako dospělí stále myslí, že za ně musí myslet druzí. Rozhodovat se je pro ně těžké, neboť se už záhy naučili, že to ani neumějí ani nesmějí. Proto vyhledávají domněle silnější osoby (nebo opět blízkost rodiče), kteří za ně rozhodování převezmou. Cítí se jisti pouze tehdy, jestliže našli někoho vhodného. Následkem jsou závislé vztahy; závislost, které se naučili ve vztahu k rodičům, popřípadě k jednomu z nich, se totiž stane součástí vztahu k partnerovi. Pocity nejistoty jsou jejich stálými průvodci a vedou k tomu, že se necítí skutečně dospělí.
S příkazem „Nemysli!“ je spojena přísná kontrola celé osoby.

Kontrola 

Pod pláštíkem starostlivé péče prožívá dítě v roli náhrady partnera většinou důslednou kontrolu, a to i kontrolu myšlenek. V příliš úzkém vztahu k rodiči nelze jinak, musí mu vydat napospas všechna tajemství, i ta nejintimnější. Dítě si nedovolí něco zatajit, ze strachu, že by to bylo zneužití důvěry. Rodiče ovládají jeho duši až po nejhlubší vrstvy. Všechny problémy, nálady, názory, vztahy atd. jsou do podrobností probírány s cílem: Musíš myslet tak, jak myslím já, já jsem tvůj otec/tvá matka, vím přesně, co je pro tebe dobré; můj velký zájem o tvou osobu je výrazem mé náklonnosti k tobě ... Vlastním cílem extrémní kontroly ze strany rodičů však je upevnění závislosti dorůstajícího dítěte. Dokud kontrolují život svého dítěte, nemůže jim uniknout z nutkavé rodičovské nadvlády, která je vykonávána pomocí subtilního nebo otevřeného násilí. I láska může spoutávat, může být přímo teroristická. Při přesnějším zkoumání takové lásky poznáme, že je nepravá. Pravá láska má na mysli blaho a svobodu druhého, falešná láska sleduje egoistické cíle. Nepravá láska vede u dítěte k vnitřnímu zmatku. Lidé, kteří na sobě museli prožít tuto formu emocionálního zneužití, se nenaučili důvěřovat svému vnímání. Jsou vlastní potřeby oprávněné? Smí se člověk pokusům o připoutání postavit na odpor? U emocionálně zneužívaných lidí je dominantním pocitem strach. Neustále musí zpochybňovat sami sebe: Buď dostojí očekáváním druhých, nebo musí bojovat s pocity viny. Nezřídka se pro ně život ve zlaté kleci stal normou a nic jiného si vůbec nedokážou představit.

Pocity viny 

Vytváření pocitů viny je nejsilnější zbraní, chceme-li, aby se nám blízká osoba zcela přizpůsobila. Děje se to různým způsobem.

Vždycky když jsem chtěla jet na dovolenou, má matka onemocněla a většinou jsem ji musela dopravit do nemocnice, sděluje výpověď jedné ženy během terapie. Systematické zabraňování vývoji autonomie nebo jejího rozbíjení se odehrává prostřednictvím pocitů viny. Ty především způsobují ztotožnění s rolí oběti, která je pro emocionálně zneužívané lidi typická. Pocity viny, které jsou jim naočkovány, vedou k přizpůsobení, oslabení průbojnosti a ke ztrátě pocitu vlastní hodnoty.

Heinz-Peter Röhr se přes 30 let zabývá psychoterapií závislostí na odborné klinice v německém Fredeburgu. Při své terapeutické práci i v mnoha knihách, které napsal, využívá léčivé působení pohádek a mýtů

Pocity viny se často vztahují i na oblast sexuality. Často to způsobuje trvalé omezení schopnosti sexuálního prožitku. Toto zablokování někdy bývá tak silné, že téměř nebo vůbec nedochází k prožívání sexuální rozkoše nebo je spojena se silnými pocity studu a viny.

Vztahové hry

Puzení k opakování je duševní zákonitost. To, co lidé prožili během svého dětství ve vztahu k nejdůležitějším referenčním osobám, mají ve zvyku znovu inscenovat – vše se zas opakuje. Nosí v sobě tendenci vytvářet určité rodinné konstelace například i na pracovišti. Mnohem silněji se ovšem starý vzorec uskutečňuje v rodině, kterou si člověk sám založí. To se znovu a znovu projevuje na seminářích rodinné terapie. Při zpracování vztahových poruch se setkáváme s některými typickými konstelacemi. Na následujících řádcích bude popsán vztah mezi paní a panem F., protože tu dochází k setkání problematiky železných kamen a role princezny:

Když paní F. poznala svého partnera, podařilo se jí s jeho pomocí odejít od alkoholika, se kterým několik let žila. Kromě toho byla fascinována suverenitou a sebejistotou, která z jejího nového partnera vyzařovala. Ačkoli po neobyčejně strastiplné zkušenosti s partnerem-alkoholikem vlastně nechtěla hned navazovat pevnější vztah, nechala se svést a za pana F. se provdala. Paní F. byla velmi zklamaná, že city, které jí partner velmi silně dával najevo, po svatbě prudce ochladly. Měla velkou potřebu blízkosti, ale cítila se často odmítnuta a zraněna. Docházelo k agresivním střetům a žárlivým scénám. Zatímco paní F. se ve svém partnerovi přímo zhlížela, dělala, co mu na očích viděla, a stále měla starost o jeho blaho, projevoval se pan F. distancovaně, chladně a postrádal empatii. Věděl, co chtěl, a dokázal svá přání jasně formulovat. Uměl otevřeně projevit svou agresi a zdůrazňoval své kvality. Naproti tomu paní F. trpěla depresemi, pocity méněcennosti a často i nedostatečnosti. Nenápadné, ale trvalé kritizování ze strany partnera v ní zesilovalo pocit, že pro něho není dost dobrá. Cokoli pro něj udělala – a snažila se toho udělat hodně – bylo vždycky nesprávně, bylo toho málo nebo moc nebo v nevhodnou dobu. Paní F. ventilovala své agresivní popudy pasivně. Například odepírala pohlavní styk (protože měla migrénu), někdy byla trochu vzdorovitá, uražená, a chtěla v takových případech být uchlácholena. Chtěla se podílet na velikosti a úspěších svého partnera. Obdivovala jej a cítila se skutečně jistá jen v jeho blízkosti. Ztotožňovala se s jeho zdánlivou převahou, aby vyrovnala svůj nedostatečný pocit vlastní hodnoty. Velká část její sebedůvěry závisela na tom, zda si připadala atraktivní. Již malé nedostatky, které v tom směru pocítila, dokázaly vyvolat nejistotu a přehnanou sebekritičnost. Proto často žila ve strachu, že nějaká jiná by mohla být lepší a atraktivnější partnerkou. Zatímco pan F. své pocity většinou silně kontroloval (až na příležitostné výbuchy zlosti), zabředávala paní F. někdy do svých pocitů jako do bažiny. Byla pak depresivně naladěná, bez iniciativy a plná negativního hodnocení.

V životním příběhu paní F. lze emocionální zneužití snadno rozpoznat:

Už ve třinácti letech na ni rodiče přenesli zodpovědnost za rodinu. Zvláště otec, jenž se cítil odmítán svou manželkou, vyhledával dceřinu blízkost a náklonnost. Ačkoli se k němu necítila nijak zvlášť přitahována, ze soucitu se snažila plnit jeho očekávání. Situace ve vztahu mezi partnery se před terapií dramaticky vyhrotila. Něco podobného, co pohání náměsíčné, vehnalo paní F. už podruhé do vztahu s alkoholikem. Nemohla vědět, že pan F. byl v době jejich seznámení abstinujícím alkoholikem; zamlčel to totiž. Když se pak po svatbě cítil svou partnerkou jistý, došlo u něj k recidivě v podobě několikadenních pijáckých tahů. Paní F. nebyla schopna vztah ukončit. Cítila se značnou měrou zodpovědná a rozvinula se u ní psychosomatická onemocnění (žaludeční vředy a problémy s páteří). 

Co může královské dceři pomoci? 

Jak je vidět na typickém příkladu paní F., nebyly u ní dotaženy do konce důležité vývojové kroky. Lidé, kteří se ztotožňují s princeznou, se především nenaučili rozvíjet své skutečné silné stránky, protože se obávali, že by pak už nebyli milováni. I oni obětovali své pravé Selbst: jejich cílem je líbit se, být dokonalý, a věří, že například atraktivnost nebo být ideální partnerkou je důležitější než být autentický a živý. Ztratilo se spojení s vlastními pocity, neustálé přetěžování vede k psychosomatickým onemocněním nebo psychickým poruchám, jako jsou poruchy spánku či příjmu potravy, chorobné náruživosti, migrény, chronická úzkost stupňující se až k panice, pocity nesmyslnosti a prázdnoty, deprese.

Matky mají za úkol ukázat na svém životě dcerám, jak je možné být nezávislou, zodpovědnou osobou, která nalezla svůj střed v sobě.

Jestliže je odhalena souvislost, dostávají symptomy nový význam. Vyzývají ke změně! Stejně jako královský syn v železných kamnech musí kapitulovat před životem v žaláři, až konečně hledá pomoc, není ani princezna schopna sama změnit svou situaci. I ona musí dospět doslova až na samý pokraj zoufalství, až je připravena zpochybnit staré, destruktivní vzorce chování.

Ústřední otázkou je, které důležité kvality jí scházejí, neboť proměna role oběti a pomáhajícího je možná jen s radikální změnou postojů a získáním nových kvalit a sil.
Jako nehraje vůbec žádnou roli princeznina matka – není tu o ní zmínka –, chybějí lidé, se kterými se princezna může ztotožnit, pozitivní vzory. Matky mají za úkol ukázat na svém životě dcerám, jak je možné být nezávislou, zodpovědnou osobou, která nalezla svůj střed v sobě. Myslí se tím, že i princezna musí zrušit své nepravé Selbst. Nyní ví, že nemusí žít ve formě přehnaného přizpůsobení, ani v přeludu, že si může a musí stále odpracovávat právo na svou existenci. Jestliže vlastní matka nebyla schopna být pozitivní postavou, se kterou by se dcera mohla identifikovat, potřebuje žena, jejíž osud odpovídá příběhu princezny, jiný model. Vzory najde v terapeutických a svépomocných skupinách. Tuto roli vzoru může zaujmout i terapeut nebo terapeutka.

Terapie má za úkol odhalit deficity, například rozpoznat zablokované citové sféry. U princezny půjde o mobilizaci zlosti a hněvu. Příliš se podřizovala očekáváním svého otce. Její životní motto zní: Jen když jsem dobrá dcera, mám právo existovat. Typické je též vnitřní přesvědčení: Musím toho hodně vykonat, abych byla milována. Když je identifikace s obětí zrušena, je třeba se učit říkat „ne“ a odmítat neoprávněné požadavky. To je nejprve spojeno se snášením pocitů strachu a viny. Je tu pak stísněná otázka: Stojím ještě za něco, když nevyhovuji požadavkům druhých? Udělají mi něco? Mám z nich ještě strach? Strach z nevypočitatelných intrik – bude proti mně zase něco zosnováno, předhodí mi to pak? Napadnou mě? – To je hlavní úzkost, protože člověk se necítí schopen útokům čelit. Nestát za nic není jen negativní – kdo za nic nestojí, toho si nikdo nevšimne, nenapadne, ani obětním beránkem se nestane!

Pocity viny jsou tvrdošíjné, chce to ale je vydržet! Je tu však většinou nutná pomoc. Zvláště zpracování těchto pocitů musí být důkladné, neboť právě ony až příliš snadno podněcují postižené, aby se nepříjemným pocitům poddali a opět reagovali přizpůsobením.

Odvaha k otevřenosti je dalším důležitým krokem i tehdy, jestliže existuje obava, že se druzí cítí odmítnuti nebo reagují agresivně.

Zvláště ve vztahu k terapeutce nebo terapeutovi je možné říct všechno. V první fázi terapie většinou stojí v popředí idealizace terapeuta. Rostoucí měrou je však nutné do vztahu vnést i jiné pocity jako závist, hněv, vztek, nenávist a strach, aby bylo možné zažít, že tyto pocity vztah neničí, nýbrž obohacují.

Hra s rolemi a psychodrama jsou v terapii důležitými pomocnými prostředky k vyzkoušení nového chování v chráněném prostoru a především k hlubšímu pochopení destruktivních reakcí a souvislostí. Cílem je přirozenost, normálnost, a ne extrém. Každá forma podřízení v sobě nevyhnutelně nese i silnou potřebu bezmezného uspokojení.
Mnoho z toho, co bylo řečeno o člověku v železných kamnech, platí právě tak pro princeznu. Ani ona nenajde vysvobození v partnerství, nýbrž v rozvoji vlastní osobnosti. Další duchovní vývoj pomůže také jí posílit pocit, že je vítána „taková, jaká jsem“.

Koupit Narcismus - vnitřní žalář můžete na našem e-shopu