Naučte se probírat svůj život s Kristem po vzoru sv. Terezie z Ávily

První kniha trilogie, Slabikář vnitřní modlitby, představovala základní prezentaci vnitřní modlitby po způsobu ávilské světice, druhá kniha, Čítanka vnitřní modlitby, se zaměřila na otázku, jak podle sv. Terezie z Ávily meditovat písmo. Ale vnitřní modlitbu podle svaté Terezie z Ávily lze konat dvojím způsobem, buďto přinášet Ježíšův život před sebe (rozjímat před ním evangelia), nebo přinášet před Ježíše svůj vlastní život. Nejnovější kniha, Prvouce vnitřní modlitby, která se právě na to zaměřuje, tedy není pokračováním dílu druhého, ale spíše jeho druhou částí. Čítanka a Prvouka jsou diptych a jen takto společně navazují na Slabikář. 

Prvouka vnitřní modlitby chce naučit ty, kdo se věnují vnitřní modlitbě, a možná během ní doposud jen rozjímali biblické úryvky, jak v setkáních s Pánem věnovat svou pozornost rovněž životu. Ukáže jim, jak mohou a mají s Ježíšem probírat vlastní život, své těžkosti i radosti, přinášet před něj stavy a situace, v nichž se nachází, ale také, jak rozlišovat Boží vůli v potřebných rozhodnutích a volbách.

Kniha se snaží na jedné straně neupadnout do výčtu konkrétních případů, jež sice inspirují, ale nenabídnou návod, jak se chovat v jiných situacích, na straně druhé ale neupadá ani do příliš teoretického ujednání, které se míjí s praktickým životem. V první půli tak Pavel Vojtěch Kohut více prostoru věnuje teoretickým principům a zásadám, druhou pojímá více prakticky.

Pavel Vojtěch Kohut je bosý karmelitán, teolog, překladatel a autor duchovní literatury. V letech 2002–2009 přednášel na KTF UK, následně (2011–2017) byl misionářem ve Středoafrické republice. V současné době působí v italském Arenzanu. Je překladatelem spisů sv. Terezie z Ávily a sv. Jana od Kříže. V Portále vydal knihu Slabikář vnitřní modlitby (2016) a Čítanka vnitřní modlitby (2017).

Knihu Prvouka vnitřní modlitby koupíte na našem e-shopu.

Ukázka:

TANČETE S BOHEM aneb „VLOŽIT SVOU DŮVĚRU V NĚJ“

Jedním z mých nejoblíbenějších filmů poslední doby je americký snímek z roku 2006, který byl v češtině nazván Tančím, abych žil (titul originálu je Take the Lead). Neviděli jste ho náhodou?

Potřeboval bych asi hodně prostoru na to, abych vysvětlil, proč se mi ten fi lm tolik líbí. Raději vám ale přiblížím jen jednu z nejpůsobivějších scén: Hlavní hrdina, učitel tance Pierre Dulaine (Antonio Banderas), chce přimět půvabnou Larhette (Yaya DaCosta), aby se naučila tančit waltz se zádumčivým Rockem (Rob Brown), ačkoli ví, že se ti dva nesnášejí.

Poté, co Pierre zdůrazní, že waltz nelze tančit bez důvěry mezi partnery, a Larhette na to opáčí, že si jej tedy oni dva prostě nezatančí, ji učitel ujistí, že důvěru je možné si získat. Načež jí – navzdory jejím protestům – zaváže oči svou kravatou a mladíkovi řekne: „Tak, Rocku, vy máte příležitost využít veškerou svoji sílu, ale i zručnost. Ne, abyste ji ovládl, ale abyste ji vzal na cestu… Vím, že od vás žádám hodně… Způsob, jak to uděláte, je teď už výhradně na vás.“ Pak pustí hudbu a odejde, přičemž ty dva nechá samotné…

Připadá mi, že tato scéna geniálně vyjadřuje tajemství vnitřní modlitby, to, jak se při ní máme chovat. Když se modlíme, jsme na tom jako Larhette: Nic nevidíme, jen vírou vnímáme ruce někoho, k němuž sice dosud nejspíš nemáme potřebnou důvěru, ale kdo má přitom vést naše kroky… Vnitřní modlitba je prostě jako waltz s Bohem, přičemž tím, kdo vede, může být jedině on, nikdy ne my.

1. NEUPÍNEJTE SE KE SVÝM PLÁNŮM…

To vše se velmi snadno řekne, ale jak to lze v praxi uskutečnit, vám prozradí málokdo. Možná i proto s tou věcí už po léta zápasím. Zdá se mi nicméně, že jeden návod, nebo spíše náznak směru, kudy se vydat, jsem před pár lety objevil. Tuším však, že k jeho plnému porozumění dorůstám jen pozvolna. Když Terezie z Ávily popisuje svůj rozpolcený život před druhým obrácením, uvádí: „Nejspíš jsem měla jen pramalou důvěru, kterou bych vkládala do Jeho Majestátu, zatímco jsem ji tak docela neztratila v sebe samu.“ (Ž 8,12) A na ujištěnou o své dobré vůli dodává: „Hledala jsem lék, vynakládala úsilí. Nemohla jsem však pochopit, že to všechno prospívá jen málo, pokud není zcela odstraněna naše důvěra v sebe a my ji nevložíme do Boha.“ (tamtéž)

Jak přesunout těžiště?

Nejspíš se vám něco takového nebude příliš líbit. Někteří z vás máte možná problém spíše s nedostatkem sebedůvěry, třeba jste dokonce zamindrákovaní a bázliví, a teď vás tu spolu s Terezií ujišťujeme, že k růstu ve vnitřní modlitbě je zapotřebí „zcela odstranit naši důvěru v sebe“. Ale nenechte se tím zmást! Jako je rozdíl mezi zdravou láskou k sobě a sobeckou, egocentrickou sebeláskou, tak je i rozdíl mezi potřebnou sebedůvěrou a nezdravou, přehnanou důvěrou v sebe. Ta druhá přitom může stejně tak dobře vycházet z pýchy, jako být naopak obranným mechanismem zakomplexované osoby. Ale jak rozlišit zdravou sebedůvěru a falešnou důvěru v sebe?

Více o knize Slabikář vnitřní modlitby naleznete zde.

Poznáte to už podle toho, zda vám váš postoj brání zároveň důvěřovat i druhému. Legitimní sebedůvěra nebude nikdy konkurovat důvěře v toho druhého, zejména pak ne důvěře v Boha. Naopak sama se bude cítit víc v bezpečí a posílí se, nebo nalezne pevnější oporu. Zato falešná důvěra nás bude udržovat v nedůvěře vůči druhým, včetně Boha…

Tereziin výrok si tedy pro sebe vysvětluji tak, že jde o to, naučit se správným způsobem přesunout těžiště. Pozorujte akrobaty, motocyklové závodníky, krasobruslaře… Ti všichni musejí umět odhadnout, kam až se mají naklonit, jak natáhnout ruku, oč a jak se opřít nebo jak poznat, zda jejich rychlost odpovídá tomu, co se chystají provést. Vyžaduje to jistě rovněž léta cvičení, která nejsou bez pádů, mnohdy bolestných a nebezpečných, ale také odvahu a důvěru v sebe, případně v partnera.

I vy se v modlitbě potřebujete učit něčemu podobnému. Na jedné straně se nemůžete zříci vlastní zodpovědnosti, aktivity, ba i nemalého úsilí, pod záminkou, že „modlitba je dar“, na stranu druhou potřebujete odolat pohanskému pokušení spoléhat se v modlitbě výhradně na vlastní výmluvnost (nebo spíše mnohomluvnost?), případně na asketické výkony (srov. Mt 6,7; 1Král 18,26–29).

A Terezie v té věci opravdu naléhá: „Je nutné mít velkou důvěru, nakolik je velmi vhodné nepotlačovat touhy, nýbrž spíše uvěřit Bohu, že pokud se vynasnažíme, postupně – i když to nebude hned! – můžeme dospět k tomu, k čemu s jeho milostí dospěli mnozí svatí. (…) Jeho Majestát chce odvážné duše a je jejich přítelem, pokud kráčejí v pokoře a bez jakékoli důvěry v sebe.“ (Ž 13,2)

Modlitba, která nebude vyslyšena

Jak se to dělá, aby člověk ve vnitřní modlitbě přenesl těžiště důvěry ze sebe na Pána, se pokusím postupně ukázat v celé této Prvouce, ale to první a nejpodstatnější bych rád ozřejmil hned, a to na příkladu jedné modlitby, která nebude nikdy vyslyšena. A Bohu díky za to! V opačném případě byste si totiž úplně zabarikádovali přístup k důvěře v Pána.

Více o knize Čítanka vnitřní modlitby najdete zde.

Ta modlitba zní zhruba takto: „Pane Bože, nech to, prosím, na mně, a uvidíš, že budeš spokojen.“ Odkud tu modlitbu znám a jak vím, že nemůže být vyslyšena? Jedná se totiž o modlitbu, kterou jsem – někdy vědomě, jindy nevědomky – pronášel v minulosti velmi často. Někdy přímo slovy, jindy jen svými postoji. A musím vás ujistit, že tato modlitba opravdu nebyla nikdy vyslyšena. Když jsem po letech tohoto tragikomického třeštění konečně pochopil, jak je hloupé, naivní a zcestné, začal jsem si hlídat, abych už to nedělal. Ale i tak se občas přistihnu, že se toto pokušení vrací… Je pochopitelné: Představa, že budete mít věci „pevně ve svých rukou“, „pod kontrolou“, jak se říká, že nebudete odkázáni na druhé, je velmi svůdná! Ale oč je atraktivnější, o to je klamnější, zvláště když jde o vnitřní modlitbu. Kdo jsme my, abychom měli věci pevně ve svých rukou? Jak chceme zajistit, že je budeme mít pod kontrolou? A kde jsme přišli na to, že nás ohrožuje odkázanost na druhé a že je lépe, když si vše uděláme sami? Tím spíše, když si uvědomíme, že tím druhým je náš Pán?

* * *

Knihu Prvouka vnitřní modlitby koupíte na našem e-shopu.