Pandořina skříňka psychologických experimentů

Co bylo dříve zveřejňováno jen na stránkách odborných knih či časopisů, to přináší Lauren Slater v knize Pandořina skříňka i čtenářům mimo psychologickou obec. Kniha je na rozdíl od vědeckých studií psána relativně jednoduchým a přístupným jazykem a složitá témata a vyjádření jsou tak srozumitelná i lidem bez psychologického vzdělání, použitá forma beletristického příběhu usnadňuje laickému čtenáři orientaci i důkladné porozumění.

Každá kapitola je věnována jednomu ze zásadních psychologických experimentů minulého století, např. Skinnerově skříni pro operantní podmiňování, slavnému Milgramovu experimentu poslušnosti nebo třeba fenoménu lobotomie. Autorka do detailů popisuje jejich průběh a okolnosti, všímá si i osobností experimentátorů a subjektů a zasazuje to všechno do širších souvislostí.

Mohlo by vás také zajímat: Psychologie - Komiksový úvod o základech psychologie v bublinách , Jak jsem šel pro mléko a vrátil se s kolem o principech rozhodování nebo Nevěřte tvořivým o současných vědeckých experimentech a výzkumech.

A zamýšlí se i nad důsledky, které experimenty měly pro vývoj psychologie i lidskou společnost obecně. Právě tady je kniha asi nejpřínosnější, laikům dává velmi dobrý náhled na fungování experimentální psychologie a ukazuje její výsledky ve srozumitelné formě. A v knize nejde rozhodně jen o popis již proběhlých experimentů, vzdělání a profese psycholožky autorce dovolují do knihy vnášet i hodně ze sebe samé, nebojí se hodnotit, prezentovat vlastní názor a některé experimenty se dokonce rozhodla zopakovat a zjistit, zda jsou jejich výsledky platné i v dnešní době.

Ukázka: 

Obscura

Stanley Milgram a poslušnost vůči autoritě

V roce 1961 chtěl sedmadvacetiletý docent Stanley Milgram zkoumat fenomén poslušnosti vůči autoritě. Po holocaustu se lidstvo snažilo všemožně pochopit, jak se mohlo stát, že pár stovek oficírů SS zřejmě na rozkaz svých velitelů zastřelilo, zplynovalo, utlouklo nebo jinak umučilo dvanáct milionů lidí. Obecně uznávané vysvětlení spočívalo na tehdy rozšířené představě „autoritativní osobnosti“, podle níž specifické dětské zkušenosti z nesmlouvavé „teutonské“ výchovy vytvořily lidi schopné udělat komukoli cokoli, pokud jim to někdo nařídí. Sociální psycholog Milgram cítil, že toto vysvětlení je nedostačující. Intuitivně věřil, že odpověď na otázku, kde se bere destruktivní poslušnost, nespočívá ani tak v osobnostních parametrech, jako v síle situace. Podle jeho názoru každá dostatečně přesvědčivá situace může dohnat v podstatě každou racionálně myslící lidskou bytost k tomu, aby poslechla rozkaz, vzdala se své morálky a páchala zvěrstva. Milgram se dopustil jednoho z největších a nejhroznějších podvodů v dějinách psychologie, aby svou hypotézu ověřil. Vytvořil falešný, zato však realisticky působící „stroj na elektrošoky“. Sehnal si stovky dobrovolníků a přikazoval jim, aby jiné osobě působili elektrickými šoky bolest, nebo ji dokonce usmrtili; o tom, že reakce této osoby byla předstíraná, neměli dobrovolníci ani ponětí. Kam až lidé ve své poslušnosti zajdou? Jaké procento obyčejných občanů by se řídilo experimentátorovou vůlí a udílelo elektrické šoky? Jaké procento by se postavilo proti? Podívejme se, co zjistil.

První část: Experiment

Možná máte naspěch. Ženete se postranní uličkou amerického města New Haven. Je červen roku 1961 a před vámi stoupají do výše věže episkopálního kostela Yaleovy univerzity. Ulice je cítit létem, vlhkými uvadlými květinami a zkaženým ovocem a vám je z toho možná trochu špatně. Jako byste měli nepříjemné tušení. Kvůli tomu zápachu. Takovému sladkému a připálenému. 

Anebo třeba vůbec nespěcháte. Možná patříte k těm odpovědným lidem, kteří mají vždy pár minut k dobru, a tak se loudáte; měsíc není vidět, protože prší, letní déšť v podobě stříbrných šípů padá k zemi a nechává za sebou v ulicích silný zápach splašek a cementu. Také v tomto scénáři je vám trochu špatně, jako byste tušili, že se něco stane, ačkoli nedokážete říct, co to bude. A vzduch páchne shnilotinou.

Máte u sebe inzerát. Právě před dvěma týdny jste ho vytrhli z novin: „Zaplatíme vám čtyři dolary za hodinu vašeho času. Hledáme osoby za účelem vědeckého zkoumání paměti.“ A protože se jednalo o Yale a také kvůli nabízené hotovosti, která vám umožní vyhodit starý mixér a koupit si nový, a v neposlední řadě proto, že můžete posloužit vědě, jste souhlasili. A teď tam míříte. Jen tu nezabloudit! Uličky jsou tak nějak sešlé; divně se točí a naklánějí, jsou plné děr a boulí, zelený plevel vyráží mezi kočičími hlavami dláždění. Klopýtnete. Napřímíte se. Konečně jste na místě: Linsly-Chittenden Hall a právě se chystáte otevřít šedé dveře, když tu se otevřou samy a vychází z nich muž, obličej má celý červený a – jsou to opravdu slzy, co mu stéká po tvářích? Chvátá kolem vás do tmy, zatímco vy – teď je řada na vás. Vcházíte dovnitř.

Nejdříve dostanete své peníze. Vcházíte do místnosti, která je v horším stavu než ty chodníky venku, stěny jsou oprýskané, pod stropem změť nezakrytých rour a přísný muž v bílém plášti vám dává tři nové dolarové bankovky a čtyři chladné, kovové čtvrťáky. Říká: „Tady je vaše odměna. Zůstane vaše, ať se stane cokoli.“ A vy jen přemítáte, co že se to má stát.

Do místnosti vchází další muž. Má kulatý obličej a přihlouplý výraz a na hlavě šikmo nasazený slamák. Má modré oči, ale není to chladná modř inteligence ani chrpová modř vášně; oči jsou fádní a vodnaté. Ještě než k něčemu dojde, pomyslíte si: „Ten člověk nevypadá chytře.“ Říká, že se jmenuje Dirk nebo tak nějak. A vy na to: „Já jsem Goldfarb, nebo Wentworth“ – vyberte si, každé jméno je dobré. Současně ale nezapomeňte, že jste to pořád vy, ať už se jmenujete jakkoli.

Experimentátor říká: „Zajímáme se o učení, konkrétně o to, jak je ovlivňováno trestáním. V této oblasti bylo provedeno dosud velmi málo systematických výzkumů a my věříme, že naše výsledky pomohou vylepšit vzdělávací systém.“ A hned pokračuje: „V tomto experimentu bude jeden z vás žák a bude mu udělen elektrický šok, pokud udělá chybu v opakování skupin slov, která mu budou čtena, a druhý bude učitel, který bude šoky aplikovat, pokud žák splete pořadí přečtených slov. „Tak,“ táže se experimentátor, „kdo z vás by byl rád žák a kdo učitel?“

Díváte se na – jakže se jmenuje? – Dirka. A Dirk pokrčí rameny. I vy pokrčíte rameny. Experimentátor říká: „Budeme losovat.“ Vytahuje dva kousky složeného papíru. Vy si vyberete jeden a Dirk druhý. Rozbalíte ten svůj: „Učitel,“ stojí tam napsáno. Máte štěstí. Dirk říká se smíchem: „Zdá se, že jsem žák.“

Experimentátor vám oběma pokyne, abyste ho následovali. Poslechnete a procházíte krátkou temnou chodbou do další místnosti,která připomíná celu. „Posaďte se do tohoto křesla,“ říká experimentátor Dirkovi a Dirk si sedá. Není to žádné obyčejné křeslo. Je to nějaké děsné elektrické křeslo se zvukovou aparaturou na stole, s popruhy a podivnými přísavkami, které se upevňují na kůži. „Musíme ho připoutat,“ říká experimentátor a myslí tím, že máte připoutat Dirka; a vy se najednou nakláníte nad tím velkým mužem a pevně ho zapínáte, jako by to bylo dítě; když se dotknete jeho kůže, je překvapivě měkká. Experimentátor uchopí nádobu s čímsi, co připomíná lepidlo a říká: „Potřete mu tím ruce, kvůli elektrodám,“ a než si to stačíte uvědomit, potíráte tou lepkavou hmotou ochablé svalstvo toho muže, cítíte se kupodivu bídně a také trochu klukovsky vzrušeně a experimentátor říká: „Přitáhněte ty popruhy,“ a vy to uděláte. Potíráte a přitahujete, takže Dirk tam nakonec sedí svázaný a bezmocný, a těsně předtím, než odejdete, podíváte se na něho, uvězněného muže, jehož vodnaté oči jsou trochu úzkostné, je v nich krátký záblesk strachu a vy mu chcete říct: „No tak. Nic zlého se tady nestane.“

Nic zlého se tady nestane. Nic zlého se tady nestane. Několikrát si to sami opakujete, zatímco následujete experimentátora z cely do další místnosti, kde nestojí žádné elektrické křeslo, ale obrovský generátor s tlačítky, které se lesknou jako drobné mince a pod nimiž je vyznačena síla napětí – 15, 30, 45 a tak stále dál až k 450 voltům. „Nebezpečí, nejvyšší impulz, XXX,“ stojí napsáno u tlačítka s nejvyšším napětím. John F. Kennedy. Co znamená to prostřední písmeno, nemůžete si to jméno vybavit. Francis, Frederick, Fernando? Nebo snad Felix. Začínáte vážně uvažovat o Kennedyho prostředním jménu; občas se vám to stává – myslíte na nesprávnou věc, abyste nemuseli myslet na tu správnou. Francis, Frederick, Fernando? Mezitím experimentátor říká: „Přečtěte tato slova v uvedeném pořadí Dirkovi do mikrofonu. Za každou chybu, jíž se dopustí, aplikujte jeden impulz. Začnete s 15 volty a budete zvyšovat intenzitu. Mohu do vás na zkoušku pustit proud?“

Ale ovšem, vždycky jste měli rádi zkoušení, ať už šlo o zmrzlinu po lžičkách, vzorky látek z továrny, či miniaturní šampony v drogeriích, tak proč se bránit malé, sladké ráně elektrickým proudem? Nabízíte svou paži. V zářivkovém světle laboratoře vypadá bílá a malátná. Je to ošklivá paže s tmavými fleky, ze kterých vyrůstají chlupy. Experimentátor vám umístí na kůži zoubkovaný přístroj a vy ucítíte pár horkých špičáků, polibek elektrického rejnoka. Trhnete s sebou. „To bylo 45 voltů,“ říká experimentátor. „Jenom abyste věděl, jak vypadá trestání.“

Dobře, dobře.

Začínáte.

Knihu Pandořina skříňka můžete zakoupit na našem e-shopu.

Lauren Slater je americká psycholožka a spisovatelka. Vystudovala literaturu na Brandeisově univerzitě, psychologii na Harvardově univerzitě a doktorskou práci z psychologie obhájila na Bostonské univerzitě. Je autorkou sedmi knih, v nichž popularizuje psychologická témata. Má dvě děti, dva psy, dvě kočky, dva domy, dva počítače a jednoho manžela. Ve volném čase se zabývá restaurováním vitrážových oken.