Sourozenecká dynamika a její význam v psychoterapii

Tento nedostatek se snaží ve své knize Sourozenecká dynamika napravit psychiatr a psychoterapeut Hans Sohni. Zevrubně se věnuje sourozeneckým vztahům, popisuje, jak je tento vztah vnímán v psychoterapii dětí i dospělých a upozorňuje na podceňovaný význam horizontální roviny rodinných vztahů. Poradí, jak sourozeneckou dynamiku v psychoterapii správně uchopit a využít.

Teoretická východiska doplňuje četnými příklady z praxe a nechává nás poznat celou škálu sourozeneckých vztahů, ovlivňující člověka v pozitivním i negativním smyslu. A mimo jiné se v knize dozvíme, jak se se svými sourozenci potýkal průkopník psychoanalýzy Sigmund Freud, a jak tyto vztahy ovlivnily jeho život i dílo.

Mohlo by vás také zajímat: Speciální sourozenci - o sourozencích dětí s postižením ; Sourozenecké konstelace – bestseller o výchově sourozenců v rodině ; Další dítě v rodině - jak řešit vztahové problémy a konflikty v každodenním životě sourozenců

Dr. med. Hans Sohni je německý psychiatr a psychoterapeut, který se zaměřuje na děti a dospívající. Vyučuje, superviduje a má vlastní terapeutickou praxi. Spoluzaložil a vedl Jihozápadní německý vzdělávací institut pro analytické párové a rodinné terapie (SAB).

Autor knihou oslovuje primárně terapeuty a snaží se jim problematiku sourozeneckých vztahů nejen osvětlit a vyložit, ale zejména upozorňuje na podle něj důležitou roli sourozenecké dynamiky v životě každého sourozenci obdařeného člověka a vyzývá k jejímu většímu využívání v rámci terapie. Knihu vyšlou v edici Spektrum však ocení i laik se zájmem o psychologii a lidské vztahy v rámci rodiny.

Ukázka z knihy:

Rivalita a konkurence, závist a žárlivost

Různé formy projevu narušené sourozenecké dynamiky se v psychoterapii vynořují často. Proto má smysl trénovat si terapeutický cit pro možnosti, jak tuto dynamiku pozitivně změnit. Zpracováváním konfliktů mohou nově ožít zamrzlé nebo „otrávené“ vztahy mezi sourozenci, ba dokonce se mohou stát životními zdroji. V hlubokých sourozeneckých konfliktech se mnohdy vzájemně splétá více témat (násilí, dominance, rivalita atd.), nicméně v prožívání sourozenců přece jen často převládá jedno „heslo“. Jako první se ukazují poruchy, jejichž společným znakem je vertikální dynamika, což znamená, že je indukovali rodiče.

Jednou z forem narušené psychodynamiky je transgenerační předávání rozštěpených vztahových struktur, jak je popsala Thea Bauriedl:

„Když jsme s dítětem nemluvili jako s důležitým druhým člověkem, nýbrž jednali jsme s ním, jako by bylo naší vlastní součástí, pak se tím na dítě přenesla vztahová struktura ‚buď já, nebo ty‘ […]. Již rodiče vyrostli v rozštěpené vztahové struktuře (buď já, nebo ty), a tak se teď bojí životních přání dítěte […]. A dítě ve své identifikaci s rodiči prožívá samo sebe jako nebezpečné. Proto se snaží odštěpit svou ‚nebezpečnou‘ stránku, totiž své skutečné pocity a přání“ (Bauriedl 1994, s. 145).

Za takové situace není možný dialog mezi rodiči a dětmi ani mezi sourozenci navzájem. Na obou stranách jde o strach z vyloučenosti. Viděno scénicky se tu bojuje o místo, které je jen jedno. „Tak mnohdy dochází k vražedné […] rivalitě mezi jednotlivými rodiči a dětmi, ale také mezi sourozenci“ (Bauriedl 2011, s. 18). Když se mezi sourozenci projevuje takováto destruktivní rivalita, pak bychom ji neměli chápat jako strukturní rys, nýbrž jako rozštěpenou vztahovou strukturu, identifikačně převzatou od rodičů.

Sourozenecké konflikty rodičů se mohou aktualizovat a projektivně přenášet na dítě. Potom zkreslují sourozenecké soupeření. K tomu následuje kazuistika:

Matka je zasažena „surovým egoismem“ své sedmileté dcery vůči staršímu bratrovi. Pořád musí na obě děti dávat pozor a zmítá se mezi agresivními impulzy a pocity viny. Sourozenci se zarputile hádají a nemohou si uvolněně hrát. V konfliktu je rozpoznána reinscenace matčina sourozeneckého konfliktu z dětství. Tehdy trpěla tím, že její matka dávala přednost jejímu staršímu bratrovi. Kromě toho bylo její „povinností“ brát na depresivní matku ohled. V psychoterapeutickém zpracovávání (terapie spočívala v párových sezeních rodičů a v sezeních sourozenců) se matka ve své dceři poznává a vidí, že teď na vlastní dceru projikuje svou (v dětství popřenou) touhu po matčině lásce i své tehdejší agresivní pocity. Pak je možné tuto projekci odstranit. To znamená, že matka zařadila konflikt do svých vlastních dějin. Svou dceru teď jako matka vidí jinýma očima, zjišťuje, jaká je ve skutečnosti její dcera jakožto dítě. Sourozencům se evidentně ulevilo a zase si spolu mohou bez napětí hrát. Pak už stačí návazná individuální terapie matky.

Je úžasné, že v tomto případě a v obdobných rodinných konfliktech stačí poznat projektivní míšení a vzdát se ho. Podle mých zkušeností se však nedá předem, nýbrž až v druhé fázi odhadnout, zda u dětí skutečně dojde k takové okamžité, a přitom setrvalé úlevě, nebo je také u sourozenců či jednoho dítěte indikována psychoterapeutická intervence.

Narcisticky narušení rodiče nesnášejí vzájemnou blízkost svých dětí. A sourozenci jsou si emocionálně i tělesně velice blízko, i když se hádají – koneckonců si přitom jdou mnohdy „na tělo“. Rodiče nesnášejí úzkost z toho, že oni sami budou vyloučeni. Děti vnímají zasahování rodičů (kteří si jím chtějí uchránit vlastní narcistickou rovnováhu) takto: „Moje matka rozeštvávala sourozence, rozsévala mezi nás sváry. Nesnesla, abychom my sourozenci dělali něco bez ní.“

Dvě sestry vyprávějí: „Matka mezi nás vrážela klín.“ Mladší sestra říká starší: „Já jsem tě tak nenáviděla! Dávali mi tě za příklad: ‚Tvoje sestra se nechová tak hnusně jako ty.‘“ Starší sestra na to odpovídá: „A jak já nenáviděla tebe! Ty jsi jedla vzorně, já nikdy!“ A matčiny výčitky oběma dcerám: „Že se pořád musíte tak hádat – dočkám já se někdy toho, že se spolu dohodnete?“ – Sestry dnes: „Jak jsme se mohli nehádat, když nás matka tak rozeštvávala?“ Jedna ze sester zpracovávala v individuální terapii kromě konfliktů s matkou také narušený vztah se sestrou, který byl s nimi propleten. A impulz, který z toho povstal, stačil, aby se svou sestrou navázala komunikaci a spustila tím vzájemné sbližování.

Horst-Eberhard Richter (1963) popsal tuto narušenou dynamiku jako rozštěpenost mezi idealizovaným dítětem a dítětem satanizovaným. Horst Petri (1994) mluvil o „satanském kvásku“ destruktivní dynamiky, který rozeštvává sourozence. Děti pak proti sobě většinou tvrdě a nepřátelsky válčí, protože se identikovaly s tím, co jim rodiče přisoudili.

Jeden ze sourozenců může být rodiči parentifikován. Matka nebo otec trpí chronickou chorobou, závislostí, depresí či psychózou a jednomu z dětí vnutí rodičovskou roli. Tak je dítě „parentifikováno“. Zároveň se může stát náhradním partnerem druhého rodiče. Taková parentifikace, případně náhražkové partnerství neškodí jen individuálním vývojovým možnostem tohoto dítěte (Seiffge-Krenke 2011), ale vždy poškozuje i vývoj sourozeneckých vztahů.

Jedna pacientka hovořila o tom, jak ji nemocná matka používala jako „náhradní matku“ pro její tři mladší sourozence. Pacientka se s nimi nikdy nehádala – dozírala na ně a ovládala je. Až po matčině smrti se jí s pomocí terapie podařilo této role zbavit – a to velice rychle. Byla „šťastná, že za ten rok od matčiny smrti se sourozenci sblížili více než kdy předtím“.

Výrazem „twinning“ označují Vamik D. Volkan a Gabriele Ast (1997) poruchu indukovanou rodiči. Spočívá v tom, že rodiče nesnesou rozchody, roztržky, agresi a soupeření, a tak sourozenci setrvávají v symbiotické fúzi. Nápadné je právě to, že spolu sourozenci vůbec nesoupeří. Vnímají se jako jednotu a mnohdy jsou ještě v dospělosti závislí na vytváření blízkosti a splynutí. Taková dynamika má pro oba sourozence určité pozitivní aspekty, nicméně fixace na symbiotickou vazbu jim oběma znemožňuje autonomii a vymezení. Kdykoli pocítí impulzy k oddělení, vyvolá to v nich pocit viny (poučný příklad z psychoanalytické terapie podává Dorothee Adam-Lauterbach 1997, s. 213n.).

Knihu Sourozenecká dynamika můžete zakoupit na našem e-shopu.