Mateřství jako past

„Mé city k mým dětem nepředčí mou touhu být osvobozena od jejich nároků na mé emoce,“ řekla jednou básnířka Anne Sextonová svému psychiatrovi. „Co vlastně mám? Kdo by chtěl s takovým pocitem žít?“ Spáchala sebevraždu ve svých šestačtyřiceti letech – velká básnířka, žena, která trpěla depresí a alespoň podle převládajících společenských norem byla vskutku mizerná matka.

Ovšem Sextonová říkala pravdu. Děti představují nepohodlí, a čím více jsou milovány, tím větší nepohodlí přinášejí. Jejich požadavky nemají konce a matky se nikdy nepřestávají cítit provinile, kdykoli není nějaká dětská potřeba naplněna. Když toto píši, je večer a já svou dceru okrádám o čas, který bych jí měla věnovat před spaním. Přichází za mnou do pracovny: „Mami, slíbilas mi to.“ Moje práce mě potřebuje; dcera mě potřebuje. Potřebuje si se mnou povídat právě teď; já zápasím o svou denní normu hodin na psaní. Je ale třeba, abych byla spisovatelkou? Jsi sobecká; jestli tvoje práce nesouvisí nějak s tím, že zajišťuješ, co tvoje děti potřebují nebo co je obohacuje, pak si jenom masíruješ vlastní ego, říká hlas v mé hlavě. Pak se ozve jiný: Ne! Ženy jsou víc než matky; nechceš snad, aby tvoje dcera tohle věděla? Tato duševní výměna názoru a opačného názoru trvá desetinu vteřiny a moji osmiletou dceru vůbec nezajímá; přímo do očí mi říká: „Slíbilas mi to.“

Nedosažitelná norma

Každodenní práce matky, ať už pracuje v kanceláři, nebo doma, je něčím mezi sekretářkou (která musí být k dispozici někomu jinému) a střední manažerkou (tedy tou, která zařizuje většinu domácích záležitostí). Ve světě práce se podle Národního institutu pro bezpečí a zdraví v práci USA sekretářky a manažerky objevují na dvou nejvyšších příčkách, zejména co se týče duševního vypětí. Policejní práce představuje adrenalin; horníci mnohem spíš dojdou k fyzické újmě; technici v lékařských laboratořích jsou vystaveni smrtícím virům. Ale z hlediska kontinuálního, každodenního duševního tlaku se mateřství řadí na nejvyšší příčky co do míry stresu. Proč? Protože všechny ty objevy týkající se deprese, které se vynořily v posledních letech, poukazují na to, že základem deprese je dysfunkce tělesné reakce na stres. Tento jev jsem označila jako mateřský stres, který je stejně všudypřítomný jako hudební kulisy. Je to něco, čeho si všimneme jen letmo, stejně jako si bezmyšlenkovitě broukáme písničku, kterou zrovna hrají v obchodě. Na rozdíl od této hudební kulisy nelze mateřský stres ztlumit ani vypnout; je to naše osobní radiostanice vysílající den co den, 24 hodin denně. Příčinou toho všeho je, že žijeme v éře, kterou socioložka Sharon Haysová nazývá „intenzivním mateřstvím“,  kdy společenská norma „dobré matky“ dosáhla nedosažitelných výšin.

I dřív byly matky poměřovány vysokými standardy; například viktoriánské matky musely naplňovat velmi vznešené ideály. Ale bylo vzácné, když měla viktoriánská matka přes den jakoukoli další práci. Většina dnešních matek ji má – a dokonce i dnešní matky, které „nepracují“, jsou celý den doma a starají se o domácnost, vychovávají děti, tak činí v mnohem složitější společnosti.  Laťka se zvyšovala téměř neznatelně a tak dlouho, že jsme si téměř nevšimly, že se snažíme dostát nárokům, které na naše matky kladeny nebyly.