Manželství za polárním kruhem

V místnosti, která měří necelé tři čtvereční metry, se válí oblaka kouře a na skromné, primitivní zařízení, které vnímám jen částečně, se snášejí saze. V rohu stojí nad sebou dvě široké dřevěné palandy, u stěny je pryčna, pod oknem stoleček, a pak je tu jedna větší a jedna menší police, na které stojí zaprášené lahvičky, zřejmě obsahují koření. Venku před oknem ve vzdálenosti asi dvou metrů stojí vysoký kůl z dokonale vyběleného dřeva. 

Dále čtěte: Čím bych byla bez citů

Já ho nechápu… 

„Poslyš, na co je ta šibenice venku?“ ptám se manžela, jenž se právě objevil ve dveřích. „To je kůl na medvědy. Je vidět už z dálky a láká medvědy ze zamrzlého moře k chatě.“ „Aha!“ Nic víc ze sebe nedokážu vypravit a ani mě vlastně nic nenapadá. „A tímhle posuvným okénkem tady ve stěně na ně můžeme z chaty střílet. Když budeme mít štěstí, připlují kry s medvědy už na podzim.“ Manžel vesele vykládá dál a mezitím starostlivě pobíhá po chatě jako hospodyňka, která chce, aby se u ní návštěva během pobytu cítila co nejlépe. 

 Lovci duší s Radkinem Honzákem

Musím se téměř násilím ovládat, abych nedala najevo svou hrůzu a zděšení ze všeho toho nového, co se na mě řítí. Nechápu myšlení svého manžela, který očividně úplně zapomněl, na jaký životní styl jsou zvyklé evropské dámy. Považuje zřejmě za naprostou samozřejmost, že budu v téhle ubohé chatě ve společnosti šelem spokojená. Způsob, jímž se rozhodl mě uvést do života v divočině, rozhodně není nijak ohleduplný.