Čím bych byla bez citů?

Zkoumání našich citů je jedním z největších životních dobrodružství. Co je víc vzrušující než strach, co je nebezpečnější než vztek? Nic v nás nevyvolá takový soucit jako smutek a nic člověka nenaplní víc než upřímná radost. Zkoumáním našeho emočního světa objevujeme spoustu věcí, po nichž jsme celá léta pátraly: pro jednu ženu to může být kreativita, radost ze života nebo možnost cítit, že skutečně žije. Pro jinou to je schopnost rozhodovat, stanovovat meze nebo se pustit na tenký led. Další zase otevře srdce a stane se z ní empatická, srdečná žena, z níž navzdory její zranitelnosti tryská opravdová síla.

Síla citů 

City určují náš život, ať chceme, nebo nechceme. Investujeme spoustu času, peněz a energie do toho, abychom určité city zažily co nejčastěji, a jiným citům se zase vyhnuly. Co však city skutečně jsou a k čemu je vlastně máme, to mnoho lidí netuší. Ve škole se učíme cizí jazyky a jak vyřešit tužkou na papíře příklady na dělení, ale co si počít s city, nás nikdo nepoučí – přestože jich nás každý den zaplavuje celá plejáda. Neexistuje žádný předmět „nauka o citech“, v němž bychom se učily cítit a zacházet se svými pocity, ačkoli už ve věku sedmi let jsme schopné cíleně se svými pocity zabývat. Začneme tedy otázkou: co jsou vlastně city zač? City komunikují s naším tělem. Vnímáme je jako brnění, mrazení, horkost, jako bodavou nebo tupou bolest. Nebo je cítíme jako knedlík v krku, nervozitu v žaludku nebo prudce bušící srdce. Tyto stavy se objevují, když hodnotíme události nebo myšlenky na pozadí svého životního příběhu, svých potřeb a očekávání. Když do nás někdo na ulici vrazí, nejprve to v nás nejspíš vyvolá hněv, protože bychom si přály, aby se k nám ostatní chovali s větším respektem a ohleduplností. Když je tma a onen „někdo“ je podezřele vyhlížející muž, pak nejspíš stejná historka vyvolá strach. Ale když přijde ještě žena, která chování muže omluví a vysvětlí nám, že to je její bratr, který trpí poruchou vnímání, pak v nás stejné chování vyvolá spíš soucit než hněv. Pocit se tedy zrodí, až když – cíleně nebo nevědomě – hodnotíme nějakou událost nebo myšlenku. Ačkoli je naše tělo velice inteligentní, nedokáže rozlišovat mezi skutečnou situací a myšlenkou. Reaguje na to, co si myslíme, stejně, jako by to byla skutečnost. Naše tělo neví, že se jedná o pouhou myšlenku. Myšlenka naplněná strachem pro tělo znamená: jsem v nebezpečí! I když sedíme ve svém pohodlném, bezpečném domě a pomyslíme na vloupání, srdce se nám rozbuší rychleji, svaly se napnou a dýchání zrychlí. Tyto reakce vyvolávají další zneklidňující myšlenky. Tímto způsobem často vzniká začarovaný kruh neověřených myšlenek a emocí. Myšlenky ovlivňují naše city, city ovlivňují chemické reakce v našich mozcích. Ty pak zpětně ovlivňuje naše myšlenky a city. Stabilní stavy jsou čirá teorie, protože všechno se nachází v pohybu. „Panta rhei“ – „všechno plyne“, jak pravil filozof Herakleitos už 500 let před naším letopočtem.

Fakta  a jejich hodnocení 

Mnoho žen se proto každý den věnuje emoční a myšlenkové hygieně. Meditací a cíleným výběrem informací a obrazů se starají o to, aby se jejich duch zabýval pozitivními, konstruktivními věcmi. Horory, neustále sledování televizních zpráv nebo čtení novin pro ně nepřichází v úvahu, nebo jen v nepatrných dávkách. Spíš je zajímá, co posiluje a vyživuje jejich ducha a jejich emoce, a podle toho si vybírají odpovídající knihy, filmy a časopisy. Slova a činy druhých v nás mohou vzbudit city, ale nikdy nejsou jejich příčinou. Kořeny našich citů vyrůstají z našich myšlenek, interpretací, hodnocení, zkušeností, potřeb a očekávání v aktuální situaci. Když si uvědomíme, že naše city pocházejí z našeho rozhodnutí, jak chceme vnímat to, co zažíváme, pak převezmeme odpovědnost za své emoce. Přestaneme být oběťmi okolností, ale uchopíme do ruky žezlo a vezmeme si zpět svou moc. Mám pro vás jednu dobrou a jednu špatnou zprávu. Kterou si chcete vyslechnout jako první? Tak dobře, začneme tou špatnou: život nám neztěžují samotná fakta, ale naše hodnocení těchto faktů. A teď ta dobrá zpráva: našim problémem nejsou strašlivé věci, které nás v životě potkají. Naším problémem je hodnocení této zkušenosti a závěr, který si z ní vyvodíme. Všechny pocity a zkušenosti se ukládají v naší emoční paměti, což nám pomáhá při rozhodování. Tato emoční zkušenost může zanechat v našich buňkách genetický otisk, který předáme svým dětem a vnukům. Když je žena těžce traumatizována znásilněním, předá tuto zkušenost své dceři na velice hluboké, nevědomé úrovni. Dcera, aniž by o této události věděla, bude například reagovat velice zděšeně a poplašeně, když uslyší o znásilnění. Její tělo bude nevysvětlitelným způsobem reagovat na zkušenosti a vědomosti, které jí matka předala. Já jsem na tom stejně, když uslyším něco o koncentračním táboře ve třetí říši a o holokaustu. Stačí na to pomyslet, a zachvěji se. Během několika sekund mi tělo ztěžkne jako olovo. Moje tělo i moje srdce reagují na zkušenosti mých rodičů a prarodičů. Moje rodina zažila hrůzy třetí říše a války. Tyto vzpomínky jsou uloženy v naší kolektivní paměti a zanechaly v ní stopy, které jen málo lidí dokázalo zpracovat.

Když nás někdo „tne do živého“

Když šéf pokárá ženu za chybu před shromážděnými kolegy, vyvolá to v ní nejspíš silný pocit studu a vzteku. Pokud tato žena jako malá holčička opakovaně zažívala výtky otce před rodinou a přáteli, pak v ní šéfovo pokárání vyvolá mnohem silnější reakci než třeba u její kolegyně, která takové předchozí zážitky nemá. Vinou šéfových slov se možná v duchu znovu změní v pětiletou holčičku, které otec o Vánocích před shromážděnou rodinou oznámil: „Ty letos nedostaneš žádné dárky, protože jsi nedávno ukradla ze skříňky tabulku čokolády.“ Proto si můžeme v situacích, v nichž nás zaplaví silné emoce, tedy když nás někdo „tne do živého“, položit následující otázky: Je intenzita citu, který právě cítím, přiměřená situaci? A pokud ne: Co mi tato situace připomíná? Jak stará si právě připadám? Ať už odpovědi na tyto otázky znějí jakkoli, pomůžou nám, aby na utrženou ránu odpovědělo naše dospělé já, nebo – pokud to není možné – napřed vůbec nereagovat, než se uklidníme, a pak vše při rozhovoru vyjasnit. Současně si slibme, že při příští příležitosti budeme pátrat po původním zranění, které se pod touto situací skrývá. Slibme si, že co nejdřív dáme citům, které jsme tenkrát nemohly vyjádřit, takový prostor, který potřebují. Přitom smíme procítit veškerou bolest nebo hněv a vyplakat všechny své slzy, aby se starý pocit uvolnil a mohl se rozpustit. Jistě jsme každá někdy zažily silné výbuchy hněvu jiných lidí namířené proti nám, které nás svou intenzitou naprosto vyvedly z míry. Většinou však byl proti nám namířen jen maličký díl onoho hněvu, větší část ve skutečnosti směřovala proti původci dřívějšího zranění. Malá, bezvýznamná poznámka nejspíš aktivovala starou bolest. Co můžu udělat, když mě někdo tne do živého? Uvědomím si, že cítím velice silnou emoci. Oznámím svému protějšku, že jsem právě emočně velmi rozrušená a že se na chvilku vzdálím, ale slíbím mu, že se brzy vrátím a promluvíme si.

Zeptám se sama sebe: Jak stará si nyní připadám? Co mi to připomíná? Cítila jsem se tak už někdy dřív? Tím získám přístup k původnímu zranění. Slíbím si, že budu na staré bolesti pracovat (sama, s pomocí kamarádky nebo spolu s terapeutem). Aktivně se vrátím k tomu, kdo „mě ťal do živého“, a vysvětlím mu přiměřeným způsobem, podle toho, jak je mi blízký, co ve mně rozpoutal, a že jeho chování bylo podnětem pro mou reakci – ne její příčinou. A co můžu udělat, když jsem někoho „ťala do živého“ já? Uvědomím si, že můj protějšek reaguje na můj výrok nebo chování nepřiměřeně silnými emocemi. Dám najevo, že mě mrzí silná reakce, kterou jsem vyvolala, a vysvětlím, že nešlo o žádné osobní napadení. Nabídnu svému protějšku rozhovor. Při následném rozhovoru se budu citlivě vyhýbat dalšímu útoku. Zejména budu dávat pozor na přání, která se skrývají za slovy mluvčího. Situace se zvlášť zkomplikuje, když někdo, koho ťali do živého jako prvního, prudce zareaguje a tne do živého svůj protějšek. Bohužel přesně tohle se často stává, když jsou nám lidé blízcí, náš kontakt s nimi už jde hodně do hloubky, takže dokážou tnout do živého. Někdy můžeme být vděčné těm, kdo nás ťali do živého, protože nám dávají příležitost vyzvednout z našeho nevědomí nezpracovanou, vytěsněnou ránu a zpracovat ji.

Bez citů není soucitu 

Bez citů se mi nepodaří s nikým rezonovat a vytvořit si s ním vztah. Abych si mohla k něčemu nebo k někomu vytvořit vztah, musím zaujmout určitou pozici tím, že interpretuji situaci nebo chování nějakého člověka jako správné, špatné, škodlivé nebo strašné. Až poté se ve mně vytvoří síla, která mi umožní navázat se situací aktivní vztah. Když věc odmítám interpretovat, mému životu chybí přesně tato dimenze lidskosti a životnosti, která přichází se vztahy. Mohla bych se stáhnout do nelidské kukly lhostejnosti. Ale to bych přestala být lidská, zranitelná a empatická. Kdyby přestaly existovat mé city, pak bych mohla cítit už jen jejich absenci – a možná ani to ne! Stala bych se vysmívaným, prostým stvořením, naprostým citovým ubožákem. Když budou druhy vjemů jednodušší a méně početné, když kontury a kontrasty života vyblednou, pak se zredukuje i síla citu. Intenzita mého života by poklesla a hlubiny mého nitra by se proměnily v povrchnost, takže bych ztratila přístup ke své vlastní intuici a realitě. Bez citů by moje hodnoty zmizely, protože bych se už nemohla radovat, kdybych dělala věci, které považuji za hodnotné. A ani bych se už nestyděla, za to, že prozradím nějakou věc nebo zradím své zásady, když udělám věci, které jsem dříve odsuzovala.

City jsou vysoce inteligentní seismografy mého blaha, protože mě varují před nadměrným zatížením a překročením mezí, a navigují mě tím, že mi  ukážou, v jakých situacích a s jakými lidmi se cítím dobře, v bezpečí a uvolněná. Také moje životaschopnost a životní síla by byly stále slabší, kdybych přišla o impulsy v podobě radosti a strachu. Když mi můj rozum vysvětluje, co je pro mě dobré, ale nedotýká se mě to v srdci, budu se sama sebe vyptávat jen zdráhavě a nejspíš se nedostanu příliš daleko. Ztratila bych své charisma, protože každý člověk má určité základní emoční nastavení, které ostatní lidé velice dobře vnímají. Existují lidé, kteří působí latentně rozzlobeně, jiné obklopuje aura bojácnosti, další vyzařují klid a přátelství. Bez citů bych patřila k těm lidem, jejichž oči ztratily lesk. Bez citů bych neměla spojení sama se sebou a s lidmi kolem sebe. Bez nich bych ztratila svůj vnitřní kompas, podle nějž se orientuji. Hnala bych po hladině oceánu jako loď bez kormidla. Kdybych si tohle uvědomila, znamenalo by to konec mé životnosti a začátek hluboké deprese.

Raději hněv než deprese 

Žena, která trpí těžkou depresí, by byla vděčná, kdyby se dokázala vztekat, protože je neschopná cítit radost, a nedokáže být ani smutná nebo rozzlobená. Všechno by bylo lepší než necítit vůbec nic. A přesně to je podstata deprese: neschopnost cítit. Deprese je pocit, že lidská duše je mrtvá, zatímco tělo žije. Právě kvůli absenci citu jsou deprese tak neuvěřitelně těžce snesitelné. Možná nás tento poznatek utěší, když nám někdy bude připadat, že naše bolest je takřka nesnesitelná: kdo intenzivně žije, cítí jak bolest, tak radost, protože obě patří k sobě jako důsledek city naplněného života..

Ukázka z knihy Sabine Groth: Cesta hrdinky. Portál 2020.