Čím bych byla bez citů?

Hledáte sebe samu? Vykročila jste po nesnadné cestě ke své skutečné podstatě? Kniha německé terapeutky Sabiny Groth inspirovaná slavným titulem Ženy, které běhaly s vlky byla napsána jako pomoc ženám, které se na podobnou pouť vydaly. Přinášíme vám z ní ukázku.

Zkoumání našich citů je jedním z největších životních dobrodružství. Co je víc vzrušující než strach, co je nebezpečnější než vztek? Nic v nás nevyvolá takový soucit jako smutek a nic člověka nenaplní víc než upřímná radost. Zkoumáním našeho emočního světa objevujeme spoustu věcí, po nichž jsme celá léta pátraly: pro jednu ženu to může být kreativita, radost ze života nebo možnost cítit, že skutečně žije. Pro jinou to je schopnost rozhodovat, stanovovat meze nebo se pustit na tenký led. Další zase otevře srdce a stane se z ní empatická, srdečná žena, z níž navzdory její zranitelnosti tryská opravdová síla.


Síla citů 

City určují náš život, ať chceme, nebo nechceme. Investujeme spoustu času, peněz a energie do toho, abychom určité city zažily co nejčastěji, a jiným citům se zase vyhnuly. Co však city skutečně jsou a k čemu je vlastně máme, to mnoho lidí netuší. Ve škole se učíme cizí jazyky a jak vyřešit tužkou na papíře příklady na dělení, ale co si počít s city, nás nikdo nepoučí – přestože jich nás každý den zaplavuje celá plejáda. Neexistuje žádný předmět „nauka o citech“, v němž bychom se učily cítit a zacházet se svými pocity, ačkoli už ve věku sedmi let jsme schopné cíleně se svými pocity zabývat. Začneme tedy otázkou: co jsou vlastně city zač? City komunikují s naším tělem. Vnímáme je jako brnění, mrazení, horkost, jako bodavou nebo tupou bolest. Nebo je cítíme jako knedlík v krku, nervozitu v žaludku nebo prudce bušící srdce. Tyto stavy se objevují, když hodnotíme události nebo myšlenky na pozadí svého životního příběhu, svých potřeb a očekávání. Když do nás někdo na ulici vrazí, nejprve to v nás nejspíš vyvolá hněv, protože bychom si přály, aby se k nám ostatní chovali s větším respektem a ohleduplností. Když je tma a onen „někdo“ je podezřele vyhlížející muž, pak nejspíš stejná historka vyvolá strach. Ale když přijde ještě žena, která chování muže omluví a vysvětlí nám, že to je její bratr, který trpí poruchou vnímání, pak v nás stejné chování vyvolá spíš soucit než hněv. Pocit se tedy zrodí, až když – cíleně nebo nevědomě – hodnotíme nějakou událost nebo myšlenku. Ačkoli je naše tělo velice inteligentní, nedokáže rozlišovat mezi skutečnou situací a myšlenkou. Reaguje na to, co si myslíme, stejně, jako by to byla skutečnost. Naše tělo neví, že se jedná o pouhou myšlenku. Myšlenka naplněná strachem pro tělo znamená: jsem v nebezpečí! I když sedíme ve svém pohodlném, bezpečném domě a pomyslíme na vloupání, srdce se nám rozbuší rychleji, svaly se napnou a dýchání zrychlí. Tyto reakce vyvolávají další zneklidňující myšlenky. Tímto způsobem často vzniká začarovaný kruh neověřených myšlenek a emocí. Myšlenky ovlivňují naše city, city ovlivňují chemické reakce v našich mozcích. Ty pak zpětně ovlivňuje naše myšlenky a city. Stabilní stavy jsou čirá teorie, protože všechno se nachází v pohybu. „Panta rhei“ – „všechno plyne“, jak pravil filozof Herakleitos už 500 let před naším letopočtem.



Placená zóna

Sabine Groth