K čemu se hodí člověk?

Nesnáším nakupování. Od dob, kdy se rozmohly samoobslužné pokladny, e-shopy a distribuce do boxů, je to jen horší. Novým technologiím jinak docela holduji, a tak mě zarazilo, jak silně – a nepříjemně – jsem tímto vývojem zasažená. Začala jsem tedy o svých pocitech hlouběji uvažovat. Proč nemám radost z toho, že můžu nakupovat a vyzvedávat zboží v době, která mi vyhovuje? Co přesně se mi protiví v obchodech, kde nejsou prodavači? Proč doslova zuřím, když se dovolám na automatickou telefonní ústřednu? Důvodů je více, ale jedním ze zásadních je… chybějící člověk.

Od kamenných pazourků přes kolo až po knihtisk či telefon jsme své základní lidské schopnosti neustále vylepšovali. Šetřili jsme své síly, zesilovali svůj hlas, šířili dále své myšlenky. Zatím jsme však nenahrazovali sebe samé.

Důležitost mezilidských vztahů

S nástupem umělé inteligence se významně posouváme. Chatboti nám nabízí možnosti, jak komunikovat snáze, jak se vyhýbat bolestivým nedorozuměním, dokážou nám rozumět lépe než běžný člověk. Bohužel se však také objevují první příběhy o lidech, kteří se do svých „botů“ zamilovali nebo z AI udělali svého terapeuta, aby pod jejím vlivem spáchali sebevraždu. Otevírá se tím zásadnější otázka: má v „nové době“ ještě smysl budovat své vztahové a komunikační kompetence? Využijeme empatii, když s lidmi nebudeme muset do kontaktu vstupovat tak intenzivně? Dává smysl zapojovat se do lidských interakcí i přesto, že jsou frustrující a nemusí vést k dohodě?

Jako profesionálka v oblasti mezilidských vztahů jsem na intenzivní komunikaci zvyklá. Jsem placená za to, že své klienty dokážu padesát minut plně vnímat, naslouchat jim a empaticky reagovat na jejich sdělení. Každý člověk mě zajímá, přemýšlím o něm, uvažuji o tom, proč se chová tak, jak se chová, napojuji se svými emocemi na klientská sdělení. Zažila jsem již rozličně komplikované situace, které jsme společně zvládli, a tak mám vybudovanou důvěru v to, že se s lidmi většinou domluvím – i mimo terapeutovnu.

Nemám žádnou formální průpravu v předvídání budoucnosti, ale přesto se pokusím popsat několik trendů, které vidím a považuji za problematické. Pevně doufám, že až si je po sobě za třicet let přečtu, zjistím, že jsem se ve všem pletla a byla úplně „mimo“!