Dva roky prázdnin

PSYCHOLOG VÁCLAV MERTIN: O VZDĚLANOST OBAVY NEMÁM 

Mezi dětmi i rodinami (a rovněž mezi učiteli) jsou obrovské rozdíly. Existují tedy případy, kdy odpověď bude ve všech případech kladná. Šikanovanému dítěti se pobytem doma uleví, možná je spokojené i to, které školu nesnáší a nemůže se dočkat, až z ní vypadne, v některých případech se dítě (mj. roztěkané, obtížně se soustřeďující v ruchu třídy) doma naučí výrazně víc a hlavně podstatně rychleji než ve škole. Doma totiž lze látku předávat skutečně individuálním tempem a leckdy i formou. Jsou rodiče, kteří zatím pořád ještě neznervózněli a jsou s domácí výukou docela spokojeni. Uznávám ovšem, že každým dnem distančního vzdělávání ubyde část těch, kterým situace vcelku vyhovuje. Na druhé straně dlouhodobý pobyt celé rodiny doma může zesílit animozity členů, vzroste domácí násilí, deprese. Dítě snadněji vzdoruje učení doma než ve třídě, kde pracující spolužáci vytvářejí neformální tlak.

Dokud škola představovala integrální součást života společnosti, ani nám na mysl nepřišlo, co by se stalo, kdyby škola přestala fungovat. Distanční vzdělávání dětí v podobě, kterou zažíváme, rozhodně není plnohodnotná náhrada za docházku do školy. Mám na mysli technické problémy, přetrvávající nezkušenost na obou stranách, ale i časovou provizornost podmínek. My stále počítáme s tím, že se vše co nejdřív vrátí zhruba do stavu, který známe z doby před březnem 2020. Pokud bychom věděli, že se bude jednat o dlouhodobou záležitost, naše veškerá opatření a tedy i přístup k učení by refl ektovaly právě tuto delší perspektivu. Vzhledem k tomu, že se zatím jedná o několik měsíců a situace zasahuje prakticky celou populaci, nemám nejmenší obavy o vzdělanost národa. Existuje však řada okolností, které určité obavy vzbuzují. Vzdělávání (nejen docházka do školy) je i návyk. Jestliže v některých rodinách není tento návyk podporován/ vytvářen, pak se po delší době dítě i rodina vydávají mnohem pravděpodobněji po cestě vedoucí k pocitu nepotřebnosti vzdělávání a tedy i k nevzdělanosti. Je tedy žádoucí, aby učitelé, případně další instituce (OSPOD, neziskovky), udrželi dítě v procesu vzdělávání. V této chvíli je mi vcelku jedno, jestli dítě zvládá přesně látku pro příslušný ročník nebo dělá něco do školy jiného. Složité je to pro žáky prvních a druhých ročníků základní školy a v menší míře i pro primány, studenty prvních ročníků středních a vysokých škol (zapomenout nesmíme na absolventy devítiletek i maturanty). Především u těch nejmenších zůstává vytváření studijních návyků plně na rodičích. Kontakty s vrstevníky hrají nepochybně důležitou roli při zvyšování přitažlivosti školní docházky. Jestliže tedy jsou tedy kontakty redukovány na minimum, zvyšuje se u některých dětí pocit osamělosti, smutku a beznaděje. 

Václav Mertin, psycholog, vyučující na Katedře psychologie FF UK

Nenechte si ujít: Rodiče a jejich mamahotely, Školní šikana: v zajetí role, Může mentální trénink zlepšit naši osobnost?, Proč bydlíme sami

UČITELKA MARKÉTA KLEMPÍŘOVÁ: PRVNÁKY BYCH NECHALA OPAKOVAT

Zatím mohu soudit jen podle horizontu, kam je snadné dohlédnout, tedy podle jara. Část třídy zůstala doma vlastně půl roku. Právě děti, které se nevrátily na konci května do třídy, projevovaly na začátku nového školního roku nedostatky především v sebeorganizaci a v pozornosti. Mám teď třeťáky, ale vypadalo to, jako by najednou přišly děti z první třídy. Nebyly schopné soustředit se na zadání, museli jsme vše několikrát opakovat, než informaci zachytily. Nepamatovaly si jednoduchá nová pravidla týkající se hygieny nebo i chování ve třídě. Mnohem častěji zapomínaly domácí úkoly a jiné zadané práce. Dceru to postihlo na konci první třídy a tam vnímám jako problém jednak úplné odtržení od spolužáků a paní učitelky, která vedla výuku pouze offl ine, a naprosto nezažité učivo. V prezenční výuce se vše stále opakuje, děti sledují probíranou látku na tabuli nebo v sešitech, v učebnici, slyší k tomu odpovědi dětí nebo učitele a ještě to rovnou píší nebo si to zkrátka přímo zkouší dělat. Doma jen sedí před obrazovkou, udělají to jednou v online hodině a někdy to tím také končí. Je mnohem méně prostoru pro procvičování, zažití, a tak je nutné počítat s tím, že takto vytvořené spoje v mozku budou mít spíše prchavý charakter. Děti mají k tématům mnohem méně prožitků, které bývají pro zapamatování klíčové, protože se učíme hodně přes emoce. Nejhůř jsou na tom letošní prvňáci. Tam budou dopady těžké a nebránila bych se tomu, nechat prvňáky třídu opakovat, pokud by se distanční výuka protáhla jako na jaře...“. Co se týče třeba sociálních vazeb, je to velmi různé. Jsou děti, které bez intenzivních a bohatých sociálních kontaktů nemohou být vůbec, a ty se často scházely venku a všelijak se i navštěvovaly, ať už virtuálně, nebo později i osobně, protože to zkrátka nemohly vydržet. O nic moc tak nepřišly. Jiné děti odřízli rodiče vyvezením na chalupy, často bez možnosti připojení k internetu, a ty pak trpěly víc. Nejhůř jsou na tom v tomto světle děti, které samy od sebe moc vazeb nemají, kontakty nevyhledávají a ještě jsou odříznuté od ostatních nemožností být pravidelně online se svými spolužáky, a pokud to pokračuje i teď v září, bude to mít velký dopad na jejich postavení ve třídě. Výrazným faktorem, který se může na dětech podepsat, je způsob vedení online výuky. Zda mají děti možnost vidět se s celou třídou, povídat si spolu i o přestávkách mezi hodinami, pracovat aktivně a tvořivě na úkolech, které spočívají i v něčem jiném než jen v pasivním sledování obrazovky. Zda je jim umožněno navazovat na spolupráci ze třídy a mohou úkoly plnit ve dvojicích či skupinkách. Ze své zkušenosti bych ráda vyzdvihla to, že osmileté děti se naučily velmi rychle ovládat online prostředí a distanční výuka je katapultovala do standardní gramotnosti. Umějí si spolu domluvit schůzku přes Google Meet, plánují si učivo pomocí online nástrojů, vytvářejí a sdílejí nejrůznější materiály, prezentace… Děti na druhém stupni se v tom myslím naučily moc dobře chodit, protože jejich IT gramotnost je často nesrovnatelně vyšší než u učitelů. Jejich školní vědomosti to tím bohužel moc neposílí. 

Markéta Klempířová, učitelka na základní škole