Předškolní děti v době covidové a lockdownové

Všichni určitě chápeme nutnost takových rozhodnutí, ale těch, kterých se to týká nejvíc, se nikdy nikdo na nic neptá. Jak ale celou tuto anabázi prožívají děti samotné?

První lockdown

Před rokem k pandemii každý přistupoval velmi zodpovědně, všichni jsme se báli, visel tu nad námi strašák takřka apokalypsy, a zároveň jsme všichni věřili, že do léta se to vyřeší a brzy na všechno zapomeneme. Těsně před prvním lockdownem se mé děti vrátily z jarních prázdnin a tohle téma jsme samozřejmě v ranním kruhu rozebírali. „Je koronavirus, je to zlá nemoc,“ říká jeden kluk, „a asi budeme mít zavřenou školku.“ Kdyby tak věděl, jak moc velkou pravdu bude mít… Loňské jaro jsme nějak zvládli, a když se pak v květnu zase všechno otevíralo, říkalo nám pár rodičů: „Jemu/jí strašně chybí kamarádi.“ V tom se všichni shodli. Ne učitelé, ne školka jako taková, ne příběhy, které čteme, nic takového. Kamarádi. V tu chvíli jsme samozřejmě netušili, co bude na podzim, protože naši celorepublikoví šéfové nás přesvědčovali, že žádná druhá vlna nebude. Věřili jsme jim, že ano?

Druhý lockdown

Co přijít nemělo, přišlo. Většina z nás byla mnohem lépe připravena, ale zároveň opadla většina strachu a obezřetnosti. Na jaře jsme totiž viděli, že se dohromady vlastně nic nestalo. Děti tedy opět dostaly stopku, ovšem ne ty školkové! Protože v mateřských školách se přece covid nešíří, učitelky jsou nenakazitelné a děti nejsou přenašeči. Děti tedy sice do školky chodily, ale kvalita předškolního vzdělávání logicky klesla. Eliminace takových zážitků jako výlety, exkurze, plavání a další nás samozřejmě obírá o možnosti, co s dětmi dělat a jak zpestřit naši vzdělávací nabídku. „Když přijdeme do školky, jdeme si umýt ruce a pak vydezinfikovat.“ To jsou slova jednoho předškoláka z loňského podzimu, kde je vidět, na co se vlastně smrskla školka a jak ji děti vidí. S kamarády tedy tentokrát děti zůstaly, ale z hlediska kvality šlo jejich prožívání tak jako tak dolů.

Třetí lockdown

Přišla zima 2021 a země je v takové situaci, že se budou zavírat i školky, to už opravdu stojíme před branami pekelnými. Děti jsou opět doma, počet školek, kde se prokázal covid, se dá počítat na tisíce, a předškoláci jsou na distanční výuce, ať už to v kontextu mateřských škol zní jakkoli zvláštně. Tato výuka je schopná v nějaké míře zajistit naplňování cílů kognitivních, v menší míře cílů senzomotorických, a v úplně minimální míře cílů afektivních. Ve chvíli, kdy tohle píšu, pořád netušíme, jestli a kdy se školství začne vracet do normálu. Jasná je jediná věc, že školky, speciální školy a první stupně jsou na řadě nejdříve. Alespoň že tak, protože když si vezmeme, že takové čtyřleté dítě se s pandemií potýká už čtvrtinu svého života, a třetinu řekněme vědomého života (kojenecký věk úplně nepočítám mezi dobu chápání světa), běhá z toho mráz po zádech.

Jak to děti vnímají?

Každý malý človíček má tu neuvěřitelně krásnou vlastnost, že si hraje za každých okolností. I během válek, hladomorů a vůbec všech hrůz, co se kdy lidstvu děly, si děti hrály a nezastavilo je nic. Tak je tomu samozřejmě i dnes, ale umělá separace lidí (a opakuji, pořád si myslím, že nezbytná) je něco nového, co tu ještě nikdy nebylo. Nikdy dřív, ani během okupace nacisty, neměli lidé v takovém rozsahu zakázáno se spolu stýkat. Ročnímu dítěti je to v podstatě jedno, to si hraje především samo, případně s jedním blízkým dospělým, ale dítě předškolního věku? To staví svůj vývoj především na interakci s jinými dětmi, osobnostně roste skrze socializaci. A tu jsme jim teď zatrhli.