Mimotělní zkušenost

„Vyskočila jsem ze svého těla a zastavila jsem se asi pět metrů nad zemí. Ohromilo mě to, protože nemám žádné sklony k mysticismu či spiritualitě,“ vzpomíná Lesley Lupová. Šestatřicetiletá žena se dostala na farmě v americkém Tucsonu do cesty stádu splašených koní. Zvířata ji porazila a přeběhla přes její ležící tělo.   „Netrpěla jsem, protože jsem necítila žádnou bolest, i když do mě koně kopali. A pak se začalo okolí ztrácet. Viděla jsem se, jak vystupuji ze svého těla. Bylo to jako zbavit se opasku, který máte utažený o čtyři dírky víc, než je třeba,“ popisuje Lupová nevšední zážitek a přiznává, že mnoho lidí by asi bylo přesvědčeno, že se ocitli na cestě do nebe. Ona jako zarytá ateistka raději hovoří o „výstupu“. 

Lesley Lupová není zdaleka jediná, kdo zažil něco podobného. Odhaduje se, že nějakou formou tzv. mimotělní zkušenosti projde za život každý desátý člověk. U někoho nastane tento velmi zvláštní stav jen za zcela výjimečných okolností, jako je těžké zranění, kruté mučení, krajní fyzické vyčerpání nebo velké přetížení, jakému jsou vystaveni třeba piloti nebo kosmonauti.  U jiných se objevuje mnohem častěji a někteří lidé se dokážou do stavu mimotělní zkušenosti dostat zcela vědomě. Mimotělní zkušenost patří k účinkům halucinogenních drog. Dostavuje se i při silně omezeném kontaktu s okolím prostřednictvím smyslů. Někdy ji zažívají lidé po mozkové cévní příhodě, při epileptických záchvatech nebo po poranění mozku.  

Čtěte dále: Jak vypadá "správná" výchova?, Vina v životě odsouzených žen, Přiznání o letech: jsem homosexuál, Já se ještě nechci vázat

V zásadě jsou pro mimotělní zkušenost typické tři hlavní rysy. Tím prvním je pocit, že člověk plave v prostoru. Další typický znak spočívá v dojmu, že člověk vystoupil ze svého těla a dívá se na sebe z perspektivy cizí osoby. Třetím rysem je zostřené vnímání a silný pocit smysluplnosti.  

Za mimotělní zkušeností do mozku 

Mimotělní zkušenost se dostala do popředí zájmu už v samotných počátcích psychologie a psychiatrie. K její popularitě významně přispěli romantičtí spisovatelé 19. století, kteří jí nejednou nechávali projít hrdiny svých románů. I když se věda zabývá tímto fenoménem déle než století, jasno v něm ještě zdaleka nemá.  

Poprvé nahlédli neurologové do tajů mimotělních zkušeností víceméně náhodou už ve 40. letech minulého století. Významně se o to přičinil americko-kanadský neurochirurg Wilder Graves Penfield, který spolu s Herbertem Jasperem vyvinul tzv. montrealskou proceduru. Při ní se elektrickým výbojem ničily v mozku pacientů s těžkou epilepsií buňky, jejichž abnormální aktivita byla zdrojem epileptických záchvatů. Z reakcí na podráždění různých částí mozku během experimentů Penfield a Jasper usuzovali na funkce jednotlivých mozkových obvodů a center.  

Mohou neurovědci číst naše myšlenky? - srozumitelně tlumočený souhrn aktuálních poznatků v řadě oblastí, které z oblasti neurovědeckého výzkumu pronikly do společenské diskuse.

V roce 1941 stimuloval Penfield jednomu epileptikovi část mozku označovanou jako gyrus temporalis superior. Pacient popsal své pocity jako „plavání v prostoru“, v mnoha ohledech podobné mimotělní zkušenosti. Po Penfieldovi potvrdila podobné reakce na podráždění této části mozku v pravé mozkové hemisféře řada dalších neurologů. Někteří dosáhli její stimulací u pacientů dokonce stavu, který se dal označit za plnohodnotnou mimotělní zkušenost se všemi typickými projevy.  

Z mnoha studií vyplývá, že mimotělní zkušenosti se dostavují poté, co je v pravé části mozkové hemisféry narušena spolupráce mezi centry zpracovávajícími smyslové vjemy, jež informují mozek o poloze, pohybu či zatížení těla. Významnou roli tu zřejmě sehrává zpracování podnětů přicházejících z rovnovážného ústrojí a podnětů z tzv. proprioreceptorů kontrolujících pohyb a polohu jednotlivých částí těla. Čeština má pro smysl propriorecepce hezký a výstižný výraz polohocit.  Pravděpodobnost, že člověk zažije mimotělní zkušenost, je vyšší i u lidí s onemocněními narušujícími funkce sluchověrovnovážného aparátu vnitřního ucha provázená závratěmi nebo úporným „pískáním v uších“ označovaným jako tinnitus.

Šálení smyslů 

Často si ani neuvědomujeme, nakolik nám rovnovážný smyslový orgán zasahuje do života a ovlivňuje naše vnímání okolí. Když budeme sledovat padající předmět a odhadovat jeho dráhu, abychom ho bezpečně chytili, je pro nás výhodné, abychom přitom stáli. Pokud si ke stejnému úkolu lehneme na bok, náš odhad dráhy letícího předmětu se citelně zhorší. Je to tím, že většinu „úloh z pohybu“ řešíme ve stoje a máme v tom nejbohatší praxi. 

Člověk stojící před šikmou věží v Pise hodnotí její stabilitu při různých polohách těla odlišně, i když sklon věže vzhledem k ideální vertikále zůstává samozřejmě stále stejný a činí asi 4°. Pokud si lehneme na bok s hlavou ve směru, kterým se věž naklání, bude nám stavba připadat stabilnější, než když jsme stáli. Když si naopak lehneme na bok s hlavou proti sklonu věže, budeme mít pocit, že riziko pádu věže citelně narostlo. 

Pokud navodíme v mozku rozpor mezi tím, co člověk vidí a jak vnímá své tělo, můžeme dosáhnout iluze, která se mimotělní zkušenosti v mnoha ohledech podobá. Jeden takový experiment provedl švédský neurolog Henrik Ehrsson ze stockholmské Karolinska Institutet. Dobrovolníky posadil před dvojici kamer tak, aby obě zabíraly dobrovolníkova záda. Speciálními brýlemi pak promítal dobrovolníkovi do levého oka záběry levé kamery a do pravého oka záběry pravé kamery. Dobrovolníkovi pak klepal v pravidelném rytmu na hrudník, zatímco před kamerou prováděl ve stejném rytmu pohyb druhou rukou, jako kdyby klepal dobrovolníkovi i na záda. Zad dobrovolníka se ale nedotýkal. Trvalo asi minutu a u dobrovolníka se dostavil silný pocit, že nesedí ve svém vlastním těle, ale v místě, odkud ho zabírají kamery. Iluze byla dokonalá. O tom se Ehrsson přesvědčil, když vedl předstíraný úder kladivem proti kamerám. Dobrovolníci se snažili před úderem uhnout, jako kdyby skutečně seděli v místě kamer. Stačilo však, aby klepání na hruď a předstírané klepání na záda nebyly zcela synchronní, a iluze „přemístění“ byla tatam.  

Čtěte dále: Jak přežít pracovní úspěch, Když tělo stůně za duši, Domov, nebo jen místo k přespání?, Panenství: Hodnota, nebo přežitek?

Nejde o nadpřirozeno 

Mimotělní zkušenost představuje pro každého zcela jistě mimořádný zážitek. Přes veškerou podivuhodnost ale není projevem paranormálních sil ani jiných nadpřirozených fenoménů. Jde o velmi komplikované šálení smyslů, ke kterému může v reálných situacích docházet z mnoha různých důvodů. Někdy je na vině abnormální zpracování podnětů z různých smyslových orgánů mozkovými centry. Není pochyb, že mozek může sklouznout do abnormálního režimu vyhodnocování smyslových vjemů v krajně stresových situacích, jako je těžké zranění nebo krajní vyčerpání. Také halucinogenní drogy do této schopnosti mozku silně zasáhnou.  Jindy je příčina v poruše smyslového vnímání. Tak je tomu např. u lidí trpících poruchami rovnováhy nebo vystavených silnému přetížení, kteří mají nadměrným podrážděním ochromen rovnovážný orgán. V některých případech máme smysly i mozek zcela v pořádku, ale nabízejí nám vnímání světa zdánlivě odporující zdravému rozumu. Tento rozpor vyřeší mozek přechodem do modu mimotělní zkušenosti. Jasně to lze demonstrovat v experimentálních podmínkách. Je ale pravděpodobné, že se i v reálném životě můžeme vzácně dostávat do situací, které náš mozek mylně hodnotí jako mimotělní zkušenost.   

Prameny:  

Blanke O., Dieguez S. Leaving body and life behind: out-of-body and near-death experience. The Neurology of Consciousness, (eds. Laurcys S., Tononi G.) pp 303–325, Elsevier 2009. 

Blanke O.. Landis T., Spinelli L., Seeck M. Out-of-body experinece and autoscopy of neurological origin. Brain 127, 243–258, 2004. 

Ehrsson H, H. The experimental induction of out-of-body experiences. Science 317, 1048, 2007. 

Sellers J. Out-of-body experience: review & a case study. Journal of Consciousness Exploration and Research 8, 686–708, 2017.