Hadi, pavouci, infekce a znechucení

Více než na babičku, u které jsem jako dítě trávíval v Jindřichově Hradci letní prázdniny, se pamatuji na pavouka u branky na zahradu jejího domečku. Byl to křižák a s končícím létem si tam mezi brankou a plůtkem do předzahrádky každoročně utkal obří, monumentální pavučinu. Sledoval jsem jako dítě z paneláku tu krásu bez dechu – křižák se rok po roce kolem půlky srpna objevil, a po dešti byla jeho pavučina zdobena blyštivými kapkami vody. Myslím, že díky němu mám v podobných tvorech celoživotní zálibu a chovám je.  

Odpor, znechucení, hnus - sirotci mezi emocemi, jimž psychologové nevěnují příliš mnoho pozornosti. O to více zajímají psychosomaticky uvažující lékaře a terapeuty. „Hnus, v jemnějším provedení odpor a ještě delikátněji vyjádřený jako nechuť patří mezi prazákladní ‚ a život zachraňující emoce,“ říká psychiatr Radkin Honzák.

Žebříček nejneoblíbenějších a největší strach vyvolávajících zvířat je zcela racionální: podle pořadí to jsou pavouci, hadi, vosy, myši a psi. A tento strach je generalizován i na tvory podobné – stonožky, sršně, mnohonožky, drobné korýše a kdeco podobného. Když se podíváme objektivně na možnost přijít k újmě při kontaktu s nějakým zvířetem, se kterým skutečně přicházeli naši předci a dnes přicházíme i my do styku, nestačíme se divit. Mezi obávanými zvířaty není tygr či žralok, s tím se naši předci nesetkávali. Ale v Africe, kde náš rod i druh vznikl, je opravdu dobré nesahat na zvířata v přesně tom pořadí důležitosti nesahání, jak je uvedeno výše. Pavouci a pavoukovci (štíři), hadi, vosy (a i divoké včely) nás mohou pocuchat opravdu zle. Od myší se jak dnes, tak před půl milionem let může hominid opravdu snadno nakazit kdejakou infekční nemocí, a od krysy či potkana dvojnásob. A konečně psi – jako by do výčtu „neseděli“, vždyť jde o zvíře domestikované! S těmi se předkové nesetkávali! Není to pravda. Spolupráce člověk – pes je téměř s jistotou prokázána i na našich gravettienských nalezištích na jižní Moravě. Slavné lebky „malých vlků“ ze sídlišť lidu, který stvořil Věstonickou Venuši, jsou známé dlouhá desetiletí. Prohlásit je za „psy“ ale bude na vědecké úrovni možné po genetické analýze, ne dřív. Na popularizační úrovni je ale možné ty „malé vlky“ pokládat za domestikované a s tlupou Gravettienců koexistující psy bez výčitek svědomí. Pětadvacet tisíc let je dostatečně dlouhá doba, aby se něco v genech zapsalo. Takže ten „pes“ na páté příčce žebříčku zvířat vyvolávajících strach je také plně adaptivní hodnocení. Vždyť zvířetem, obratlovcem, který způsobí vůbec nejvíc zranění člověku, je právě pes.  

Strach nás varuje před nebezpečím. Potud je to emoce užitečná a zdravá, kterou bychom si měli tak trochu pěstovat – a zároveň zkoušet její hranice postupně posouvat. Pokud nás ovšem strach začne ovládat, je nejvyšší čas poradit se s odborníkem.

Tato zvířata nevyvolávají jen strach – u některých je to i znechucení. V řadě subtropických a tropických zemí se to vztahuje i na toulavé psí párii. Když jsem je v Indii, ale i v jižním Bulharsku někdy zahlédl, bylo prašivinu vidět i na sto metrů. Bez ohledu na Freuda je i toto znechucení vrozené a nemá nic společného s anální fází. Jen naše pudy v hlubokém podvědomí (jehož objev je Freudovou zásluhou a které skutečně existuje) fungují tak, jak mají, a chrání vyššího primáta před zraněním a infekcí. Toto podvědomí má mnohem více vrstev a je mnohem komplikovanější, než mohl Freud tušit. Ale než začnu vyprávět – píšu o „normálním“ strachu z hadů, když se běžný člověk na lesní pasece lekne při spatření hada nebo pavouka. Můj text se vůbec netýká fobií – chorobného strachu –, které se jako projev nemoci, nejčastěji neurózy, mohou soustředit na libovolné zvíře či předmět, třeba na veverky nebo perleťové knoflíčky.  

Nejprve několik faktických údajů. Primáti se v Africe vyvinuli z předka, který připomínal vzhledem i velikostí nejspíše dnešní tanu, menšího králíka, a byl loven hady. Takže kdesi hluboko, v nejzazším koutě podvědomí, dosud tento adaptivní strach z hadů přebývá. A sdílíme jej se šimpanzi. Dokud byli naši společní předci malí, byl strach z krajty královské plně adaptivní. Je evolučně výhodnější nebýt sežrán. Když naši předci povyrostli, stal se tento strach reliktním pudem, který už neměl žádnou evoluční hodnotu, neposkytoval výhodu. Ale ani nevýhodu. Tak v tom podvědomí zůstal jako slepé střevo. A k němu naši předkové získali ještě jiný typ strachu z hadů, který je relevantní dodnes. Oni totiž někteří hadi, zvlášť v Africe, jsou dost jedovatí. A hominid, který neměl strach z kobry, do další generace tyto geny nepředal. Strach z hadů je vývojem získaný a plně adaptivní, prospěšný pud. Freudova teorie, že se bojíme hadů pro jejich podobnost s penisem, v palbě etologických poznatků neobstojí. Krajty královské, metr a půl dlouhého nejedovatého hada lovícího kořist do velikosti králíka, se panicky bojí i šimpanzové bonobo, kterým tato krajta nemůže nic udělat. A jestli někdo opravdu nemá strach z penisu, tak to jsou bonobové.  

Přečtěte si také: Když vztah určuje strach

Časopis Behavioural Processes v roce 2010 publikoval výzkum slovenských a tureckých vědců, kteří výše popsaný evoluční pohled zastávají. A vysvětlují jím i další emoce spojené s hady a bezobratlými – znechucení, štítění se. I emoce byly formovány přirozeným výběrem a jejich primární funkcí je chránit lidi před ohrožením. Tedy před predátory a ohrožením chorobami. Slovensko-turecká studie zkoumala interkulturní a interpersonální rozdíly v chování imunitního systému měřeného znechucením, strachem a vnímaným nebezpečím u účastníků z oblastí s vysokou prevalencí patogenů (Turecko) a nízkou (Slovensko).  Nejde o diskriminaci Turků, ale o to, že v Turecku je jak výskyt nebezpečných hadů, tak riziko infekce vyšší, neboť v Turecku je výrazně tepleji. Vědci zjistili, že behaviorální imunitní systém po spatření podnětu byl u tureckých účastníků aktivován více než u slovenských účastníků. Štítění se a strach z těchto zvířat byly přímo úměrné riziku nákazy či úrazu, které v daném místě tato zvířata představují. Zcela konkrétně – když na Slovensku kousne člověka zmije, bude to Vipera berus, naše zmije obecná, po jejímž kousnutí dospělý zdravý člověk pravděpodobně nezemře. Kousne-li člověka zmije v Turecku, bude to nejspíš Macrovipera lebetina, po jejímž kousnutí zdravý člověk pravděpodobně zemře.  A o pozitivním vlivu teploty na možnost nákazy nějakým svinstvem asi netřeba zdůrazňovat. V tropech hnisá každé škrábnutí.  

Mohlo by vás také zajímat: Strach: Nejčastější emoce

Na serveru psychologicalscience.org publikovaný výzkum s tím, že je strach z hadů adaptivní reliktní pud, už počítá a jde dál.  Lidé a ostatní primáti se snáz než jiným věcem učí většímu strachu z hadů už klasickým podmiňováním v dětství na základě reakcí matky. Lidé navíc mají tendenci vnímat iluzorní korelace mezi hady a averzivními podněty. Ve složitém vizuálně komplikovaném poli – třeba hromadě listí a klacků – je lidská pozornost automaticky zaměřena primárně na hady. Tento modul chování – detekce hadů – je selektivně a automaticky aktivován při spatření ohrožujícího podnětu – tedy „něčeho, co trochu připomíná hada“. „Selektivní vnímání hadů“ je relativně zapouzdřený modul chování a poznávání a probíhá ve specializovaných nervových obvodech.