Když vztah určuje strach

Před téměř 20 lety jsem dostal tak velkou životní lekci, že jsem se z ní už nikdy nevzpamatoval. Dostal jsem od života facku, která dost bolela, ale i tak jsem za ni moc rád a vděčný. Byl jsem mladý kluk a hledal brigádu. Žádnou jsem nemohl najít, a tak jsem nakonec vzal práci, o kterou nikdo nestál. A popravdě ani já ne. Jen jsem prostě potřeboval peníze. Šel jsem dělat do domova seniorů ošetřovatele. A od lidí na konci života se dozvěděl hodně o vztazích a strachu.

Teď z odstupu to vnímám jako zcela zásadní, život měnící zkušenost, bez které bych dneska nebyl tam, kde jsem. Bylo pro mě nezvyklé a nové pečovat o někoho dalšího. Do té doby jsem byl zvyklý starat se jen sám o sebe. Po prvotní chuti to vzdát a raději prázdniny přežít bez peněz jsem ale ve své práci našel určité zalíbení. Najednou – a možná poprvé v životě – jsem cítil, že to, co dělám, má smysl a hodnotu. Pomáhal jsem zlepšovat život lidem, kteří by to sami už nedokázali.


Proč jsem s ním byla tak dlouho…? 

Bylo léto a já začal brát babičky a dědečky ven. Jen tak na procházku, aby se mohli nadýchat čerstvého vzduchu a přijít na jiné myšlenky. Popravdě nevím, jak vypadají dny v domovech dnes, a věřím, že se mnohé změnilo, ale tenkrát byl pobyt velmi monotónní a náladu celého zařízení v podstatě určoval televizní program. Při procházkách jsme si povídali a řeč se většinou dříve nebo později stočila k tomu samému. K zoufání nad svými životními rozhodnutími a hlavně nad vztahy. Už ani nedovedu spočítat, kolikrát jsem ten příběh slyšel – příběh o promarněném životě po boku někoho, s kým vlastně ani nechtěli být. Větu „já už vlastně ani nevím, proč jsem s ní/m byl/a a proč tak dlouho“ jsem slyšel téměř na každé naší procházce. Tenkrát jsem tomu moc nerozuměl. Vůbec jsem nerozuměl, proč to ti lidé dělali, proč svůj život trávili po boku někoho, s kým vlastně vůbec nechtěli být? Proč si raději nevzali ženu nebo muže svých snů?  Vždyť to je jasné jako facka, myslel jsem si. Tenkrát jsem těm milým lidem na sklonku jejich života nedokázal pomoct. Oni sami to už stejně dávno vzdali a nad svým životem zlomili hůl. Čas nejde vrátit, špatná rozhodnutí nejdou vrátit, a proto jediné, co jim zbylo, byla smutná lítost a životní zklamání. Na druhou stranu, pokud to my se sebou nevzdáme, každý den máme možnost svoje životy naplnit něčím lepším než smutkem a zklamáním. Nemusíme opakovat chyby ostatních.  Dnes, po více než 2 500 hodinách strávených při individuálních konzultacích s klienty, už mnohem jasněji vím, proč lidé marní svůj život ve vztazích, ve kterých se necítí dobře.  Z jednoho prostého důvodu – mají strach. Dovolili strachu, aby za ně dělal rozhodnutí – vybíral partnery a ve vztahu řídil jejich chování.


Nejsem dost dobrý 

Z čeho všeho měli strach? Ze samoty, z opuštění, ze zklamání, z toho, že je nikdo nebude milovat a oceňovat, že lepší už to stejně nebude atd. Jeden strach však vládne všem a je příčinou všech ostatních. Strach, že nejsem dost dobrý člověk. Dost zajímavý, odvážný, sebevědomý, silný, pevný, vtipný, chytrý, krásný, přitažlivý nebo úspěšný. Muž dost mužný. Žena dost ženská. Tento strach se velmi rychle přetransformuje v pocit vlastní nedostatečnosti a posléze do osobního přesvědčení – nebudu dost dobrý/á ani pro svůj protějšek.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu Psychologie dnes nebo v online archivu.