Když láska nemá šanci

Třeba jako Petrův vztah. Chodil s Libuší něco přes dva roky, když jsme se setkali poprvé, abychom se pokusili z trosek kdysi krásné romance vytvořit fungující svazek. 

Nejsem dost dobrý…

Pověděl mi, že z těch dvou společných let bylo opravdu krásných jen pár prvních týdnů, možná měsíců. Pak se něco zvrtlo a to, co mezi nimi bylo hezké, se pomalu (ale jistě) začalo vytrácet. 

Prvotní zamilování vyvanulo a zbyla jim jen vleklá a únavná krize. Docela záhy mi bylo jasné proč, když mi o sobě Petr začal vyprávět stylem, že ví, že není žádný krasavec ani tak inteligentní jako řada jeho kamarádů. Že jistě není tak přitažlivý a charismatický jako jeden kolega. Vypadalo to, že se mě snaží přesvědčit, že není nic extra. Moc si nevěřil, nahlížel na sebe velice tvrdě a kriticky. Sám sebe shazoval, a i proto měl velký strach, že skončí sám.  Že ho žádná dobrá žena nebude chtít. 

A jak se při našem rozhovoru ukázalo, už to nebyl jen strach s pochybnostmi, ale úplná jistota – žádná dobrá žena přece mě nemůže chtít, co by se mnou dělala? Proč by si vybrala zrovna mě?

Proto když Petr potkal ženu, která ho zaujala a přitahovala, stáhl se zpátky a o žádný kontakt se ani nepokusil. V jeho hlavě se okamžitě vyrojily myšlenky strachu a nedůvěry, jeho sebevědomí se začalo snižovat ještě víc. 

Byl téměř mentálně paralyzovaný a snažil se sám sobě namluvit, že tahle pro něj stejně není ta pravá. Určitě bude namyšlená, nebo to bude nevěrnice. Jeho mysl plná strachu nad ním zvítězila. Samozřejmě, že doma, v klidu a bezpečí, si svou pasivitu vyčítal a sliboval si, že příště už do toho půjde… jenže když to „příště“ nastalo, nic se nestalo.

Petr moc dobře věděl, s jakou ženou chce být – jen si na ni netroufal. Místo toho si vybíral takové, které vyhodnotil jako bezpečné – kterým nebude vadit být zrovna s ním. Potom se hrozně moc snažil sám sebe přesvědčit, že vše je úplně ideální, že spolu mohou být šťastní a všechno může perfektně fungovat. 

Místo reality začal žít v iluzi, kterou se snažil za každou cenu udržet při životě. První týdny nebo měsíce ještě sám sebe dokázal účinně obelhávat, že si vybral tu nejlepší možnou partnerku, jenže potom se vždycky objevily myšlenky a pocity hluboké nespokojenosti, které se jen stupňovaly.

Jeho duše mu tím dávala najevo, že je se špatným člověkem na špatném místě, a svým vlastním hlasem ho nabádala ke změně. Ponoukala ho, aby se vydal se za voláním svého srdce. 

Zůstat? Odejít?

Najednou se ale sám v sobě dostal do neřešitelného vnitřního konfliktu. Sice už cítil, že je ve špatném vztahu, ale pořád měl šílený strach ho opustit a pořád chtěl věřit, že situace půjde nějak spravit a bude zase ideální, protože to by vyřešilo všechny jeho problémy. 

Petr je poctivý muž, takže se svůj konflikt snažil všemožně vyřešit, bohužel vždy s tím samým výsledkem – vztah se rozpadl. Teď už i on viděl paradoxy těchto konců – když cítil, že jeho partnerka už má všeho dost a odchází, začal jí k sobě připoutávat, jen aby neodešla… i když už věděl a cítil, že ona pro něj není ta pravá (a on ten pravý pro ni). 

Ano strach je mocný čaroděj. Když ho necháme, aby nás ovládal a řídil, zavede nás tam, kde se nám to opravdu nebude líbit.  Vlastně všechny Petrovy vztahy byly už od počátku odsouzeny k záhubě, protože byly založené primárně na strachu, skrz který si zcela neomylně vybíral jen nekompatibilní partnerky, které by ho za jiných okolností vůbec nepřitahovaly.  Kdyby se nebál a zdravě si důvěřoval, vybral by si takovou, kterou skutečně chtěl. 

Tohle uvědomění (a následná práce na sobě) mu umožnilo svůj strach a nedůvěru začít řešit a úspěšně zpracovávat. Pokud vím, dneska jeho vztah vypadá úplně jinak než ty před lety. Dokázal poslechnout svoje srdce, odvážit se a aktivně si troufnout na jednu dříve „nedostupnou“ ženu, a podle všeho jim to klape.

Koho bych si vybral?

Ačkoli podobných vztahů existuje celá řada, jedno mají společné. Jsou plné vyřčených i nevyřčených konfliktů a ze své podstaty předem odsouzeny k neštěstí a úpadku.  Jsou vytvořené ze strachu, na strachu založené i udržované, a kde vládne strach, důvěře a lásce se nedaří. V takovém prostředí se nemůže dobře žít nikomu, protože strach do vztahu přivádí a spojuje lidi, kteří se k sobě nehodí, neladí spolu a velice často, i kdyby se snažili sebevíc, ladit nikdy nebudou. 

Aby pak spolu mohli vydržet, musí rezignovat na svoje přání a sny a pasivně přežívat s někým, s kým být nechtějí. To je samo o sobě frustrující a tíživé, navíc pak takoví partneři vidí chyby a příčinu svého osobního neštěstí především u svého protějšku… kdyby se on či ona změnili, zase by vše fungovalo.

Petr se s tím dokázal vypořádat a věřím, že podobně to dokáže každý, kdo se vědomě rozhodne a bude na svém rozhodnutí poctivě a aktivně pracovat.  Někde hluboko v sobě máme poměrně jasnou představu, s kým chceme být. Jen ten strach nám tento vnitřní obraz dokáže velice účinně zamlžit nebo překroutit. 

Cesta ke vztahu, který je životaschopný a blahodárný, vede právě skrze konfrontaci s vlastním strachem a pochybnostmi o sobě, protože naplňující život i vztah začíná tam, kde nad námi strach přestává mít kontrolu a moc. Všichni chceme mít dlouhodobě fungující a příjemné vztahy. Jen docela často podceňujeme prvotní motivaci a zacílení. Místo vlastního srdce se raději řídíme strachem. 

Dobrá otázka na nový začátek může být tato: Kdybych neměl/a strach, koho bych si vybral/a?