Pracuji, tedy jsem?

Svoboda versus závislost

Práce. Obvykle ji vnímáme jako jednu ze stěžejních oblastí lidského života. Kromě materiálního zabezpečení přináší pocity radosti, spokojenosti a naplnění. Zážitky tvoření, učení a růst skrze výzvy. Nebo také tlak, zahlcení a úzkost. Co rozhoduje, jestli se můžeme těšit z darů  práce, nebo klopýtat a padat pod její tíhou? My sami, naším vztahem k ní. Důležitou kvalitou každého vztahu je, jestli v něm stojíme svobodně, nebo závisle. Svoboda se přitom projevuje jako schopnost vést spokojený život v přítomnosti i v nepřítomnosti toho, k čemu se vztahujeme. Například schopnost pobýt s danou osobou, činností, věcí, užít si ji a pak se na čas oddělit a soustředit se na jiné oblasti svého života. Závislost je naproti tomu nutkavé tíhnutí k neustálému spojení. O workoholismu mluvíme tehdy, když jsme v takovémto nutkavém spojení s prací. Práci děláme, na práci myslíme, o práci mluvíme. Téměř nepřetržitě. Musíme, jinak se cítíme špatně. Jsme nervózní, nevíme, co se sebou. Workoholismus však není určen intenzitou a počtem hodin strávených prací. Můžeme zaníceně a často pracovat, a přesto nebýt na práci závislí. Vedle intenzivní práce můžeme být schopni kvalitně odpočívat a věnovat se dalším věcem a vztahům.

Specifika pracovní drogy

Stavy u závislosti na práci jsou svou nutkavostí a pocitem zahlcení podobné stavům závislosti na látkových drogách. Na alkoholu, na heroinu... Na rozdíl od mnoha látkových drog však nechceme práci ze svého života vypustit. Jenom svůj vztah k ní proměnit a začlenit ji do svého žití zdravě. A to je často ještě složitější než s něčím úplně seknout. Zároveň je tu ještě jedno specifikum. Naše západní společnost často výkon za každou cenu podporuje a uznává jako důležitou hodnotu. Což uvědomění a proměnu nezdravého vztahu k práci ztěžuje. Člověk se totiž nepotýká jenom se sebou, ale i s tlakem  a očekáváním společnosti.

Stopy příběhu pod povrchem

Do terapie přichází klient. Necítí se dobře fyzicky, zažívá úzkost, nedokáže se radovat a uvolnit, má problémy ve vztahu s partnerem. Často až v terapeutickém dialogu začne nahlížet, jak v tom všem významně figuruje jeho zahlcení prací. Na scénu vstupují nové souvislosti. Ukazuje se širší obrázek klientova života, pořád se ale nacházíme na povrchu. Pod ním jako šedé eminence stojí klientovy vnitřní obsahy. Ty určují hru, která se hraje. Zajímá mě proto, co se nachází pod povrchem klientova problému. Jaká přesvědčení, pocity, potřeby a příběhy. Nemám k dispozici instantní recept typu: „Jo, workoholik, jasně. Provedeme s vámi těchto pět kroků a máme vyřešeno.“ Každý klient má svůj osobitý příběh, který ho dovedl na místo, kde se nachází. A každý má svůj osobitý klíč k vystoupení ze scénáře, který mu už nevyhovuje. Úkolem terapeuta je doprovázet a podporovat klienta v hledání stop vlastního příběhu. K uvědomění, co ho dovedlo do aktuální situace a co ho v ní drží. Terapie vynáší na světlo potřeby, které se klient skrze workoholismus pokouší naplnit. Odhaluje silné vnitřní obrazy, hlasy a přesvědčení, které situaci ovlivňují a tvoří.

Workoholismus jako nástroj k naplňování potřeb

Klientovi například v dětství chyběla bezpodmínečná pozornost rodičů. Naučil se, že jistou pozornost od nich získá, když podá výjimečný výkon. Naučil se, že pozornost je vzácnost, kterou je potřeba si vydřít. A jeho dnešní život je jenom pokračováním strategie, kterou tenkrát objevil, aby získal aspoň zlomek toho, co potřeboval. Nebo se kdysi dávno naučil, že bude chválen nebo odsuzován v závislosti na podaném výkonu. Že jeho hodnotu určuje to, co udělá. Ve vnitřních záznamech mu  chybí dostatečné množství zážitků, kdy je vnímán jako vzácný a hodnotný bez ohledu na výkon. Že má hodnotu sám o sobě, jenom tím, že je. Jeho práce je pak nutkavým, nikdy nekončícím bojem o vlastní hodnotu. Klient možná zažil traumatickou situaci a neměl v té  době kapacitu na její zpracování. A jeho systém zvolil strategii zahlcení činností. S cílem vytvoření bezpečného  prostoru, kde na něho nebudou útočit nezpracované přízraky traumatu. V prostoru zaplněném prací pro ně není místo. Možná se klient naučil, že blízké vztahy jsou příliš komplikované, nekontrolovatelné, vyčerpávající, zraňující. Práce pak může být místem jeho úniku do bezpečí. Je mnohem jednodušší a uchopitelnější. Díky ní cítí, že svůj život zvládá a má pod kontrolou. Intimní vztahy mu přinášejí pocity na opačné straně spektra. Pracovní vytížení mu pak poskytuje navenek obhajitelný důvod k zanedbávání vztahů. Klient hraje před sebou i svými  blízkými hru „já bych rád, ale bohužel nemám čas“. A často to vůbec nedělá vědomě. Také se mohlo stát, že z dětské lásky na sebe vzal nenaplněné sny svých rodičů. O seberealizaci v určité oblasti. O dosažení jisté profesní mety. Aniž si to uvědomuje, honí se a pachtí za něčím, co ani není jeho. A protože je to cizí touha, klientovi práce nepřináší radost, nedaří se mu v ní a stojí ho nadměrné množství energie. Vnitřní tlak je neúprosný, ale když neúnavně pracuje, aspoň trochu povolí. Práce je pro něj strategií, jak si dopřát  aspoň trochu klidu a úlevy od svých vnitřních tlaků. Nebo je pod povrchem úplně jiný, specifický příběh.

Léčba pohádkou „A proč piješ?“ zeptal se Malý princ. „Abych zapomněl,“ řekl pijan. „Nač abys zapomněl?“ vyzvídal Malý princ a užuž ho začínal litovat. „Abych zapomněl, že se stydím,“ přiznal se pijan a sklonil hlavu. Pohádkové příběhy často velmi dobře nastiňují řešení zdánlivě neřešitelných problémů. Německý psychoterapeut Mathias Jung se v kratičkých kapitolách své knihy zamýšlí nad dramatickou dobou vzniku Saint-Exupéryho knihy a uvažuje o strachu či úzkosti, bez nichž není lidského růstu. 

Hledání zdravějších strategií

Všechny projevy, včetně závislostí, jsou snahou našeho systému vypořádat se s určitou potřebou. Často se to děje  na nevědomé úrovni. A často k tomu volíme ne úplně zdravé a podporující nástroje. Protože ty zdravější nejsou v daném momentě pro nás dostupné. Časem, a někdy to může trvat i hodně dlouho, nám začíná být zřejmé, že za naše strategie platíme příliš vysokou cenu. Trpíme fyzicky, cítíme se mizerně psychicky, máme narušené vztahy. Rádi bychom naše nezdravé fungování opustili. Nemůžeme však jenom odložit nástroj a ničím ho nenahradit. Klient se nezbaví workoholismu, pokud neopečuje své potřeby jiným způsobem. A to se potřebuje naučit. Jinak tady máme brzký relaps nebo závislost v jiné oblasti. Důležitým úkolem terapie je tedy podpora klienta v hledání a žití zdravějších strategií pro naplňování svých potřeb.

Dvouproudá silnice

Nacházíme se v místě, kde vidíme jasněji, jak a o co se tady hraje. Toto vědomí, spolu se skutečným rozhodnutím ke změně, je zásadní. Nejsme však u konce. Čeká nás období přítomnosti starého i nového. Období dvouproudé silnice. V jednom proudu zeslabujeme stará nefunkční přesvědčení, opouštíme ubližující vnitřní obrazy či cizí představy o životě. V druhém proudu se učíme novým způsobům zacházení se sebou. Jak být v laskavém spojení se všemi svými částmi. Jak hojit své rány, jak se vyživovat, vnímat svou hodnotu a být v zdravém kontaktu s druhými. Je to běh na dlouhou trať a v jistém smyslu každodenní důsledná vědomá práce se sebou. Přináší však nesmírné dary – postupnou  skutečnou proměnu závislého života v život svobodný.

O principu závislosti pojednává také skvělý článek filozofky a fenomenoložky Anny Hogenové