Uprostřed haly je natažená volejbalová síť. Za ní najdeme na jedné polovině branky na florbal, lavičky, žíněnky, basketbalové koše. Na druhé straně se vyjímá malé judistické tatami. Začíná správný mumraj, ale organizovaný. Děti se štosují do tří skupinek a každá z nich se pouští do studia základní abecedy pestré škály sportů. Ale pozor, ani nevědí, že se učí. Na všechno si přicházejí samy. Trenér jim je k ruce pouze jako rádce. Nevěříte?
Tak prosím nakoukněme na rozcvičku v basketbalové sekci. Žáci hromadně driblují na malém prostoru a musí po očku sledovat ruku trenéra. Kolik prstů totiž v nestřeženém okamžiku vztyčí, tolik míčů musejí kluci a holky naskládat na sebe. Kdo zůstane s balonem na ocet, nevadí, příště má šanci se rychleji orientovat a být třeba naopak první. „Dobře, super,“ chválí trenér svěřence za přístup. A jede se dál.
Držet míč v rukou před sebou, pustit ho, pod ním tlesknout a znovu ho chytit. Nebo dribluji a při tom narovnávám kloboučky, které jsou otočené vzhůru nohama. Anebo ve dvojicích hodit míče nahoru, a než ho každý chytne, vzájemně si tlesknout. „Dali jsme to!“ křičí nadšeně drobečkové.
Je čas na výměnu sportů. Tři tábory se protočí. Basketbalisté jdou na florbal, florbalisté na gymnastiku a gymnasté na basketbal. Jede se bez prostojů. Takhle nějak vypadá hodina tělocviku ve více než devadesáti základních školách v republice. Záživnější se je snaží dělat parta proškolených trenérů, kterým se nelíbilo, jaký mají děti vztah ke sportu.
Jít jen tak ven
Sestupnou tendenci v pohybových dovednostech v posledních deseti letech pozorují podle zprávy České školní inspekce z roku 2020 tři čtvrtiny učitelů. Podle dalších průzkumů jen zhruba třetina dětí zvládá to, co by měla – tedy asi šedesát minut středně intenzivní zátěže. A jen zhruba čtvrtina dětí se pohybu věnuje jako neorganizované aktivitě, tedy tomu, co dřív bývalo úplně normální – jít ven „blbnout“ s kamarády. Jenomže právě toto prostředí učilo děti kreativitě a základním pohybovým dovednostem, které pak některé děti dál pilovaly ve sportovních klubech. „Jako desetiletý jsem tři až čtyři hodiny týdně trénoval v Ajaxu, především jsem ale čtyři hodiny denně byl na ulici,“ vzpomínal například jeden z nejlepších fotbalistů všech dob Holanďan Johan Cruyff na své dětství.
Projekt Trenéři ve škole ale nemá jako cíl poukázat na nepřipravenost učitelů v oblasti tělesné výchovy. Má jim pomoct, inspirovat a poté jít o dům dál. Důraz se klade především na kvalitu – přidání další hodiny tělesné výchovy cílem pražských škol není. „Nechceme na sílu přidat třetí hodinu tělocviku, ale zkvalitnění těch dvou, co teď máme. Velmi malé procento učitelů na základních školách dokáže v tělocviku to, co do toho přinášejí vyškolení trenéři,“ říká Jakub Stárek (ODS), místostarosta Prahy 6 a jeden z patronů projektu.
Začalo to na šestce
Právě vedení šesté pražské městské části se projekt Trenéři ve škole líbil a základním školám, které zřizuje, jej nabídlo jako první v republice. „Líbilo se mi, že se spojilo dohromady sedm velkých sportovních klubů, které jinak spolu mnohdy o děti soupeří. Šly do toho společně s myšlenkou, že chtějí školáky nadchnout pro více druhů sportů a poskytnout jim všeobecnou sportovní průpravu. A až teprve poté je případně nalákat na konkrétní druh sportu,“ vysvětluje radní pro oblast školství a vzdělávání Prahy 6 Marie Kubíková (ODS). Projekt začal před třemi lety na čtyřech školách Prahy 6, nyní docházejí vyškolení trenéři do hodin tělocviku už v devadesáti školách po celém Česku. V Praze se od té doby zapojilo dalších sedm městských částí a desítek škol na jejich území.
Placená zóna
Předplaťte si časopis a od dalšího vydání získáte neomezený přístup k článkům publikovaným od r. 2005 až do současnosti.