Já vyhraju, uvidíš!

Soutěže nesmějí chybět na žádné akci pro děti. Vycházíme přitom z předpokladu, že děti právě tohle milují…


Na pěšině u potoka postává nebo pobíhá asi čtyřicítka předškolních dětí. Jejich mateřské školy se přihlásily do ekologické soutěže ke Dni Země a malí závodníci právě čekají na start prvního závodu, Běhu za žabičkou. Je sobotní dopoledne, a tak je doprovázejí nejen jejich paní učitelky, ale i rodiče. Někteří rychle dávají potomkům rady, kudy nejlépe proběhnout první zatáčku.


Závodníci se už řadí na startu, jen Martínek pořád zaujatě zkoumá břeh potoka: pozoruje totiž žabičku. Opravdickou, ne tu namalovanou maketu, co se culí u startovní čáry. „Martínku, podívej, všichni už vyběhli. Poběž se taky podívat, co dělá žabička v cíli,“ otáčí maminka jemně syna po směru závodní dráhy. Martin vyráží za ostatními. Je mrštný, rychlý, brzy je dohoní a za chvíli běží vpředu.


Kousek před cílovou rovinkou je vpravo vedle pěšiny veliká louže – Martin neodolá a odbočí, aby ji přeskočil. Povedlo se! Spokojeně dojde do cíle někde kolem dvacátého místa…


„Zábavné soutěže“ nesmějí chybět na žádné akci pro děti. Se soutěžemi se kluci a holčičky setkávají prakticky denně v mateřských školách, své místo má soutěžení i doma. Vycházíme přitom z dobré víry, že děti právě tohle milují. Že stačí jen najít správnou motivaci a všechny se nadšeně vrhnou do soutěžení. Pokud by o tom někdo pochyboval, uslyší pádné argumenty, že v současné kompetitivní společnosti je naší povinností připravit děti včas na soutěživé prostředí s neustálým vzájemným porovnáváním.


Každý samozřejmě známe děti, které soutěží opravdu s chutí a v atmosféře závodění se dají vyhecovat k vyššímu výkonu. Přesto bychom neměli soutěživost považovat za přirozenou vlastnost všech dětí ani očekávat, že ji spontánně projeví v každé situaci, kterou jim připravíme.


Přece nebudeš poslední? 


V předškolním věku i na počátku školní docházky mají pro děti rozhodující význam „jejich“ dospělé autority – rodiče, prarodiče, učitelky v mateřské škole… Takže motivaci k vyššímu výkonu s prvky soutěživosti si mohou velmi často překládat jako: musím se snažit, abych jim udělal radost, aby se mnou byli spokojení, abych dostal pochvalu, odměnu, nebo případně: aby se mi nesmáli, že jsem poslední.


Mnohdy právě toho vědomě i nevědomě využíváme, například jde-li o sebeobsluhu nebo úklid hraček. Kdo sní první polévku? Kdo si nejrychleji oblékne bundu? Která skupina bude mít všechny kostky uklizené v krabici? Opravdu tím občas docílíme, že se dítě méně loudá s jídlem, rychleji se oblékne na vycházku, uklidí si v pokojíčku dřív než sourozenec. Je ale naivní předpokládat, že dítě, které kvůli vnější motivaci rychle sklidí hračky, začíná být automaticky pořádkumilovnější.


Psycholožka Jana Nováčková to v jednom ze svých starších článků shrnula takto: „Děti nejsou od přírody zdaleka tak chtivé soutěží, jak se nám zdá… Využíváme a zneužíváme u dětí přirozenou lidskou potřebu být úspěšný a být přijímán, uznáván, oceňován. Potřeba úspěšnosti však znamená především být dobrý v tom, co dělám, zlepšovat se, jak jen mi to mé schopnosti dovolí, nikoliv být lepší než někdo druhý.“


Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu Informatorium 3-8 nebo v online archivu.

Daniela Kramulová