V duši ti mňouká lev…

Vstávám ráno za tmy a s tmou v patách se odpoledne vracívám domů. I když to tak je každou zimu, úplně mě to netěší. Nabalená, s křísící kávou, kterou mi v kávovém bistru, kolem kterého chodím do práce, „načepují“ do termohrníčku, vcházím do práce. A v tu chvíli nevidím, brýle se zamlží, občas i s kávou v ruce nakopnu schod. Ještě že má můj hrneček víčko. Možná by pomohlo, kdybych si lehla na podložku na cvičení, přikryla se svetrem a nedělala nic. Ale to, jak uznáte, úplně nemůžu. Najednou jako by mi v duši něco zamňoukalo, potichu a něžně, ale za pár minut už se probírám a někdy i se lví, občas ale „pouze“ s kočičí silou začínám pracovat. Netrvá to dlouho, „dopeču“ se rychle, v počítači i v hlavě na mě čekají písmenka, která se hlásí o slovo. Protestovat proti ranní pomalosti nemá smysl, z jedničky na šestku moje spojka neřadí. Respektovat svoje tempo, vědět, kdy si mohu dovolit zrychlit a kdy naopak vyřadit a jet na volnoběh z kopce, jsem se učila docela dlouho. Déle, než jsem přijala osobní tempo lidí kolem sebe. Obvykle se k sobě chováme přísněji. Není to ale škoda? Neubíráme si tlakem, který na sebe vyvíjíme, sílu, která nám v náročné situaci umožní zrychlit, přidat, vydat se sebe sílu lva?

Milé čtenářky a milí čtenáři Informatoria 3–8, přeji vám, abyste se sebou zacházeli laskavě, ctili své limity a nenakládali si víc, než je rozumné. Vím, že je to těžké, učíme se tomu celý život, ale zkusit to se vyplatí. Možná pak zjistíte, že pomalý start rozhodně nebyl ztrátou času, že se vám toho hodně povedlo. Držím vám palce.

Mgr. Marie Těthalová