Adaptace dítěte na mateřskou školu

Pojďme se podívat, co vše se za adaptací dítěte do školky skrývá a jak mu můžeme pomoci. Dítě vstupuje do mateřské školy zpravidla po ukončení třetího roku, tedy v období, kdy přechází z hlediska vývojové psychologie ze stadia batolete do období předškolního věku. V psychice dítěte to znamená významné změny z hlediska motorického, kognitivního, emocionálního i sociálního vývoje. Nástup do mateřské školy je pro každé dítě i jeho rodiče významným okamžikem, předělem, ale i velkou zatěžkávací zkouškou. 

Protože je každé dítě jiné, vychází z jiných poměrů a má i jiné vztahy s ostatními, také adaptace dětí bývá různá a může trvat různě dlouho. Také probíhá různě – od naprosto přirozeného zapojení dítěte do nového kolektivu a odloučení od rodičů přes různé formy obtíží až po projevy maladaptace. Stejně tak je nutné si uvědomit, že nástup dítěte do školky prožívají různým způsobem a v různé míře i rodiče dítěte. I pro ně se život mění, musí se přizpůsobit nové situaci, nové roli svého dítěte, odloučení, případně opětovného nástupu do práce…

Předpoklady k nástupu do mateřské školy

Pro nástup do mateřské školy by dítě mělo zvládat [4]:

• Běhat, skákat, jezdit na tříkolce.
• Zacházet s tužkou, pastelkami.
• Mít zájem o knížky, soustředit se na jednoduchá vyprávění a převyprávět slyšený příběh.
• Mluvit v rozvinutějších větách, vyjádřit svá přání a potřeby.
• Znát různé básničky a písničky.
• Rozumět zadaným pokynům.
• Překonávat období vzdoru.
• Být samostatné při stolování i při hygieně a převážně samostatné při oblékání.
• Mít zájem o domácí práce, snažit se při nich.
• Vyhledávat společnost vrstevníků, spolupracovat při hře, respektovat je.
• Umět chvíli počkat. [2]

Socializace předškolního dítěte

Hlavním posláním mateřské školy je zejména socializace předškolního dítěte, tedy začlenění dítěte do širší společnosti, umožnění navázání vztahů s vrstevníky a rozvíjení vlastního „já“, tj. vlastní identity, v konfrontaci s individualitami dalších osob (vrstevníků, dospělých autorit), rozvíjení schopnosti spolupráce a prosociálního cítění, to vše jako doplnění rodinné výchovy, která zůstává stále tím nejdůležitějším činitelem. V kompetenci mateřské školy je v co největší míře usnadnit dítěti i rodičům vstup do mateřské školy, pomoci odbourat rodičům jejich vlastní nejistoty ve výchově a nasměrovat je žádoucím směrem, umožnit rodičům, aby se podíleli na výchově i v rámci mateřské školy, vytvořit vhodné adaptační programy nebo přístupy individuálně zaměřené na potřeby konkrétního dítěte nebo rodiny. [1] 

Podle Heluse [7] můžeme socializaci osobnosti definovat jako proces utváření a vývoje člověka působením sociálních vlivů a jeho vlastních aktivit, kterými na tyto sociální vlivy odpovídá: vyrovnává se s nimi, podléhá jim, či je tvořivě zvládá. Tento proces se uskutečňuje ve třech formách: 

1. začleňováním člověka do mezilidských vztahů,

2. zapojováním člověka do společných činností,

3. integrováním člověka do společensko-kulturních poměrů.

Období předškolního věku je etapou, kdy se u dítěte začne projevovat potřeba osamostatňovat se od nejbližších (rodiny, dospělých) a navazovat vztahy s širším okolím, zejména s dětmi stejného či podobného věku, se svými vrstevníky. Pobyt v MŠ mu přináší novou zkušenost – dlouhodobější a intenzivnější účast ve skupině vrstevníků, jejíž normy je třeba přijmout a zaujmout v ní určitou pozici. Vrstevníci se v této etapě podle Hoskovcové stávají cílovou skupinou sociálního vývoje dítěte, z tohoto okruhu si dítě později volí své přátelé, spolupracovníky, partnera atd.). Kontakt s vrstevníky vystavuje dítě všem druhům prosociálního chování a umožňuje tím vznik prosociálních postojů, díky němu jsou položeny základy vlastností, které následně umožňují osobnosti zařadit se do širší lidské společnosti: společná hra a činnost, spolupráce, soucit, společně trávený volný čas, zábava, humor. Rozvíjí se schopnost sdílení pozitivních emocí. Vrstevnická skupina může dítě naučit řešit konflikty, spolupráci, pomáhá odpoutávat se od dětského egocentrismu. [6] 

Základním psychologickým mechanismem procesu socializace je sociální učení. Podle Řezáče [7] je učení vnitřní organizovaný proces závislý na nervové soustavě, v jehož důsledku dochází ke změně množství, míry určitosti, stupně uspořádanosti psychických obsahů a zároveň i ke změně forem chování a jednání. Učení je doprovodným jevem všech aktivit. Sociální učení pak definuje jako osvojování si komplexních způsobů chování a jednání přiměřených určité sociální situaci. Produktem sociálního učení jsou tedy sociální role, postoje, hodnoty, ideály atd. Sociální učení probíhá v několika formách. Jednou z nejjednodušších forem je zpevňování (posilování). To znamená, že chování nebo jednání je posíleno, upevněno podnětem sociální povahy, který může být kladný (kladné zpevnění) nebo záporný (negativní zpevnění). 

Další formou sociálního učení je imitace neboli nápodoba a hra. Právě při hře v MŠ dochází k nejvýraznějším kontaktům s ostatními dětmi, děti si v ní zkouší svůj postoj, své řešení situace, své postavení „nanečisto“, dochází k interakci, komunikaci, sociálnímu učení. Hra je základní potřeba dítěte a v předškolním období by tato potřeba měla být maximálně uspokojována, je hlavním prostředkem učení, optimálního vývoje jak psychického, tak sociálního.