I terapeut musí růst

Na pomyslných vahách každé profese stojí proti sobě strach a chuť – či motivace. Když v oboru začínáme, mohou nás sžírat pochybnosti: „Jsem dobře připravený? Co když to pokazím? Vím už dost? Co když klientovi ublížím?“ Děje se to obzvlášť v případě, kdy je předmětem naší práce něco tak křehkého jako vnitřní prožívání člověka. Avšak ani po desetiletích provozování psychoterapeutické praxe se potížím nevyhneme. Jen jsou odlišné. 

Postupné zlepšování

Pomineme-li odbornost psychoterapeutických výcviků, intervizí, supervizí a mentorování, může nás posílit uvědomění, že křivka účinnosti se v jednotlivých profesích proměňuje. Jizva po první chirurgově operaci bude zřejmě trochu větší, než když půjde o operaci číslo devět set osmdesát sedm. Podobně tomu bude i s bolestí u zubaře – jinou zkušenost si odnese první pacient a jinou pacient po deseti letech zubařovy praxe. Nejinak je tomu v psychoterapii: na začátku možná řekneme něco, co klienta zarazí, co se ho dotkne… Důležité je klienta ani sebe neopouštět a pokračovat v dialogu. Vysvětlit, že jsme si všimli klientovy reakce na to, co jsme řekli. Ještě podstatnější je záměr, s nímž do vztahového procesu vstupujeme. Nemáme v úmyslu klientovi ublížit. Chceme pro něho vytvořit bezpečné prostředí, které jej podpoří ve změně.

V centru pozornosti je klient

Může nás napadnout otázka: „Vždyť přece v prvním období svého působení nemůže odborník poskytnout takovou péči jako po dvaceti letech praxe?!“ Odpovědí je, že může. Začínající psychoterapeuti a jiní odborníci se ustavičně věnují svému vzdělávání. Na intervizích s kolegy a supervizích s kovanějšími kolegy probírají své klienty, své nejistoty, mluví o tom, co je dostává zpět do sedla a co jim pomáhá sevřít pevněji otěže, posílit víru v proces toho, co dělají. Starší kolegové na druhou stranu i přes širší záběr a značné množství zkušeností mohou setrvávat v předvytvořených kategoriích – přestávají se vzdělávat nebo o pacienty ztrácejí zájem. Efektivita mladších a starších psychoterapeutů tak zůstává vesměs podobná. Každopádně je dobré ve vzdělávání a seberozvoji neustat. Zajímat se o to, co je na poli, kterému se věnuji, nového. Číst, bavit se s kolegy, potvrzovat, rozporovat a znovu potvrzovat. To je pro výkon práce psychoterapeuta či psychologa zásadní. V centru naší odpovědnosti leží klient.

Jen blázen si myslí, že je moudrý

V případě zkušeností a odbornosti se také potkáváme s Dunning-Krugerovým efektem, tendencí „méně výkonných či schopných“ jedinců přeceňovat své dovednosti a „výkonnějších či odborně zdatnějších“ se naopak podceňovat. Pěkně to ilustrují výroky typu „vím, že nic nevím“ nebo „blázen si myslí, že je moudrý, ale moudrý muž ví, že je hlupák“. Obraz spirály točitého schodiště bez začátku i konce může být v tomto ohledu osvěžující. Když po schodišti stoupáme výše, díváme se na svá předchozí já a lidi pod sebou. Nestoupáme pro dosažení vrcholu, protože neexistuje, ale pro to, abychom získali další perspektivu, abychom se dozvěděli něco nového. 

Opřít se o sebe

Pocit smysluplnosti se může vytrácet. Příliv klientů a pacientů neutichá. Ba naopak. Můžeme se cítit stále zahlcenější. Práce s lidmi je obtížná. Tuto přetrvávající sisyfovskou nálož pociťuje psycholožka, lékařka i číšnice. Náročné je též odborně se vzdělávat. Když si vzdělání rozšiřujeme, mnohdy se poddáváme procesu integrativnímu (propojování více směrů v jeden vnitřně soudržný celek), nebo eklektickému (nahodilejší proces volení toho, „co funguje“).

Důležité je potkávat se na konferencích, sympoziích, výcvicích, protože tak se na točitém schodišti posouváme výše a zároveň se o sebe opíráme. I přesto, že je mým směřováním rogeriánský, na člověka zaměřený přístup, jsem nyní ve výcviku aktivní imaginace, kde jsem s tímto zaměřením jediný. Většina kolegů má výcvik psychodynamický nebo daseinsanalytický. S největší pravděpodobností se aktivní imaginaci nebudu věnovat tak aktivně jako moji spolufrekventanti, to však neznamená, že bych se během výcviku nudil nebo byl pobouřen. Jako inspirativní vnímám i něco, co nemusím nutně praktikovat. V odpovědnosti za klienta se můžeme rozpouštět. Motivovat, růst a zhmotňovat se pak můžeme v rámci svého vzdělávání a v podpůrné komunitě, kterou si každý z nás buduje. Budujme společně.

Adam Táborský

Autor je psycholog a psychoterapeut. Pracuje v Psychiatrické nemocnici Bohnice a v Psychosomatické klinice Tulsia. Založil projekt Terapie mezi stromy. 

https://www.terapiemezistromy.cz

Repro: Archiv Jiřího Anderleho