Stres, nepohoda, vyčerpání… To vše nás může dovést k psychoterapii

Mgr. Pavla Zelenáková, psycholožka a koučka, ve společnosti Hedepy.cz pečuje o komunitu certifikovaných terapeutů z celé ČR, kteří vedou terapie online. Má také zkušenosti s kariérním poradenstvím vysokoškolských studentů na Masarykově univerzitě, kde působila jako lektorka celouniverzitního předmětu Kariérní start.

Co nás přivádí do pracovny psychoterapeuta?

Je to hodně individuální. Velká část lidí přichází do terapeutovny až ve chvíli, kdy vyčerpala jiné možnosti, které jim nezabírají. Důvodem bývá to, že se cítí ve svém životě nešťastně, že se něčím trápí… Často to jsou problémy ve vztazích, ať už partnerských, nebo rodinných, nebo nějaké nepříjemné pocity, jako je úzkost nebo symptomy jako deprese, smutek. Bývají to i větší otázky, třeba po smyslu života, kdy se člověk ptá, co tu vlastně dělá. Ale mohou to být i mnohem konkrétnější věci, které se týkají například stresu v práci nebo doma, případně určitá událost, která se klientovi přihodila a kterou potřebuje nějak rozebrat.

Část lidí chodí i preventivně. Jsme v HEDEPY rádi, že spolupracujeme s firmami a organizacemi, které nabízejí terapii jako benefit. Jejich zaměstnanci mají možnost mít u nás až čtyřikrát měsíčně on-line terapii. Mohou mluvit jak o pracovních tématech, jako jsou stres nebo přetížení, konflikty na pracovišti či syndrom vyhoření, ale mohou mluvit i o tom, co je v životě trápí a nad čím teď hodně přemýšlejí, což se odráží i v pracovním životě, ovlivňuje to jejich pracovní kapacitu, energii, motivaci k práci… I proto zaměstnavatelé tuto možnost osobního rozvoje podporují.

Ovšem chápu to správně, když si myslím, že to, co se odehraje mezi zaměstnancem a terapeutem, je chráněno terapeutickou zakázkou, že se o tom zaměstnavatel nic nedozví?

Ano, je to tak, stejně jako v klasické terapii se zachovává mlčenlivost. Klient proto může řešit vše, co potřebuje, bez rizika, že by se to dostalo ven.

Vlastně se tím asi do jisté míry stírá určité stigma, které psychoterapii stále provází. Vím, že někde nepanuje úplně vstřícná atmosféra a lidé, kteří chodí k terapeutovi, používají různé zástupné výrazy, třeba se omlouvají, že jsou na rehabilitaci. 

Pořád cítím, že tohle téma je ve společnosti stále ještě trochu tabuizované. Ne každý se odváží říci, že chodí na terapii. Proto pomáhá, že se psychoterapie stává oficiálním benefitem v zaměstnání, kdy se kromě příspěvků na sport nebo stravenky nabízí i terapie. Společenské klima se ale postupně mění, lidé přijímají, že stejně jako když má někdo zlomenou ruku nebo nohu, vyhledá odborníka i ten, koho trápí něco na duši. A pomalu přichází i vědomí, že důležitá je i prevence, že i když nás netrápí nic závažného, je dobré probrat i drobnější problém, zamyslet se nad tím, jestli je v životě všechno v pořádku. I k lékaři se chodí na preventivní prohlídky. Ostatně je lepší přijít dříve než s nějakým zakořeněnějším problémem.

Někdy si možná říkáme, že „podobné problémy přece mají všichni“, že je trapné s „něčím takovým za někým chodit“… Co na podobné výroky odpovídáte?

Takovouto nejistotu a ostych s kolegy zaznamenáváme. Někdy je pro klienty on-line forma terapie bezpečnější, je pro ně snadnější se na terapii dostat, mohou být v bezpečí svého domova. Pochybnosti jsou úplně normální reakcí, ale také se to mění. Terapeut by měl umět s nejistotou pracovat, všechno klientovi vysvětlit. Proto je první sezení více vysvětlovací, informativní… Terapeut mluví o tom, jak bude terapie probíhat, v jakém terapeutickém směru absolvoval výcvik, co je pro jeho práci klíčové. Při prvním setkání se může mluvit i o tom, kolik sezení bude terapie přibližně trvat. Terapeut mluví i o etice své práce, o mlčenlivosti. I díky tomu se podaří navodit bezpečnou atmosféru. Klient pak snáze pochopí, že k tomu, aby zahájil terapii, nepotřebuje nějakou závažnou diagnózu.

Jak si můžeme psychoterapeuta vybrat?

Nabízí se řada kritérií, podle kterých si člověk může vybrat. Česká asociace pro psychoterapii přímo definuje, jaké vysokoškolské vzdělání by měl psychoterapeut mít, pokud se chce stát řádným členem této asociace. Může to být psychologie, lékařství či jiná pečující profese. Za ukončené vysokoškolské vzdělání se považuje magisterský stupeň a podmínkou je také akreditovaný psychoterapeutický výcvik v délce trvání 500 a více hodin. Roli hrají i subjektivní faktory, jako je třeba osobní sympatie. Současné výzkumy ukazují, že napříč všemi terapeutickými směry je klíčovým faktorem vztah, který je podmínkou toho, aby klient v terapii pociťoval bezpečí a důvěru. Klient se občas svěřuje s opravdu intimními detaily nebo hlubokými obavami. Proto je třeba, aby si vybral někoho, kdo je mu osobně, lidsky sympatický. Může si přečíst profesní životopis terapeuta, oblasti a témata, na něž se zaměřuje, podívat se na jeho fotku, přečíst si, jaké výcviky prodělal… Na naší platformě si klient může pustit videomedailonky jednotlivých terapeutek a terapeutů, což mu daného odborníka přiblíží dříve, než terapie vůbec začne. Klient si může poslechnout jejich hlas, získat představu, jak se chovají.

Faktorů je hodně a důležité je, aby měl terapeut patřičné vzdělání. Garancí je už to, zda je terapeut členem nějaké odborné společnosti, třeba České asociace pro psychoterapii, která má definovaná kritéria, jež musí psychoterapeut splnit. I u nás na platformě HEDEPY najdete informace, které vám potvrdí, že terapeut má potřebnou kvalifikaci a může poskytovat terapii.

Co pro nás může psychoterapeut udělat?

Základní limity souvisejí s prací psychoterapeuta. Někteří psychoterapeuti mají kromě potřebných výcviků i další odborné vzdělání, jsou to například psychologové nebo lékaři. A v takovém případě se jejich role může zdvojit. A naopak, psychoterapeut, který není zároveň lékařem, nám nemůže třeba předepsat léky. Je ovšem odborníkem na terapeutické prostředí a nabízí bezpečný prostor, kde klient může sdílet témata, s nimiž přichází. Také ví, jak by měl reagovat na klientovy emoce, dokáže si během sezení hlídat čas, vymezuje hranice spolupráce a dává prostor k tomu, aby klient mohl řešit to, co potřebuje.

Co se stane, když psychoterapeutovi prozradíme něco opravdu hodně osobního? Nedozví se to někdo?

Terapeut je vázaný profesní mlčenlivostí a nikomu nic nesděluje. Má ovšem oznamovací povinnost, stejně jako každý jiný občan, ale až v mezních situacích, kdy by mohlo dojít k ohrožení zdraví nebo života. A to je dobré si na začátku terapie s klientem vymezit, říci si, v jakých případech musí informovat příslušné orgány.

Co pro nás může být rozhodující: terapeutický směr, vzdělání psychoterapeuta, nebo jeho osobnost? Co je tím rozhodujícím prvkem? 

Podle mého názoru to je velmi individuální. Ve hře je i osobnost daného klienta. Někteří klienti jsou například racionálnější, mají rádi fakta. A přesně ty může zajímat profesní životopis a výcviky daného odborníka.