Výchovná facka

Česká republika je spolu se Slovenskem a Belgií jednou ze tří posledních zemí v Evropské unii, jež ve své právní úpravě nemá ustanovení o nepřípustnosti tělesného trestání dětí. Dlouhodobě jsme proto kritizováni výborem OSN pro lidská práva. Teď se však zdá, že se k zákonu posouváme. 

Sněmovní komise pro rodinu i podvýbor pro prevenci domácího a sexualizovaného násilí se nyní shodly: V zákonech České republiky je třeba jasně stanovit, že fyzické a psychické násilí na dětech není přijatelnou výchovnou metodou. Vyřešit by to měla právě připravovaná novela občanského zákoníku. Pokusím se popsat, proč z toho nemám radost.

Jak přitížit rodičům

Podle vládní zmocněnkyně pro lidská práva Kláry Laurenčíkové panuje představa, že dítě musím tvrdě vést, aby z něj vyrostl dobrý člověk. A to je třeba změnit. „Můžu zmínit případ vysoce vzdělaného otce, který bil své dítě páskem přes obličej, aby se dobře učilo,“ popsala vládní zmocněnkyně pro lidská práva v nedávném rozhovoru pro Novinky.cz.

Nevím, o jakém otci paní Laurenčíková hovoří, kdy se ke svému dítěti takto choval a jak jej paní zmocněnkyně znala, ale mezi rodiči, s nimiž se setkávám – jak ve svém sociálním okolí, tak ve své psychoterapeutické praxi, a dokonce i v azylovém domě pro matky s dětmi, kde pracuji –, taková představa nepanuje. Častěji se s používáním násilí ve výchově setkávám pouze v azylovém domě, ani zde ale nejde o bití předmětem. Obecně vzato bych spíše řekla, že dnešní rodiče na sebe mají velké nároky. Sami si umiňují, že nechtějí své dítě bít, nechtějí křičet. Občas se jim však stane, že ve vypjaté situaci plácnou.