Supervize není dozor

Když jsem se před lety zajímala o psychoterapeutickou profesi, zarazilo mě, kolik zkušených terapeutů o sobě říká, že pracují pod supervizí. Supervizi jsem tehdy vnímala jako nějaký dozor a nešlo mi do hlavy, proč zkušení terapeuti nemohou pracovat samostatně. Později jsem zjistila, jak moc jsem se mýlila. Celoživotní závazek k práci pod supervizí je pro naši profesi zásadní. Pravidelné dobrovolné využívání supervize nás odlišuje od mnoha „odborníků“, kteří všechno zvládají sami – až do té doby, než někomu ublíží, profesně selžou nebo prostě vyhoří.

Proč supervizi potřebujeme?

Jako terapeutka se týdně potkám průměrně s patnácti až dvaceti klienty. Vyslechnu si nové příběhy i pokračování těch stávajících. Klienti žijí různé životy – prochází různými fázemi nálad, jiným pracovním tempem, mají o spolupráci jiné představy a pracují na jiných tématech. Mám klienty, kteří mi po každém sezení děkují a prokazují vděk, na který se dá rychle zvyknout – a zpychnout. Ale mám i takové, kteří jsou věčně nespokojení, a zdá se, že je nelze žádnou terapeutickou intervencí uspokojit – a přesto se znovu objednají. Jsou klienti, na něž se vyloženě těším, ale jsou i tací, z nichž mám obavy: bojím se, že se dostaneme do konfliktu dřív, než navážeme pevný a důvěrný vztah, který konflikt snese. Mám ovšem i obavy, že nemůžu nabídnout to, co by klienti opravdu potřebovali. Někdy se bojím, že zklamu. Jindy jsem frustrovaná z toho, že se spolupráce nevyvíjí podle mých představ.

Jako psychoterapeuti nepracujeme s teoriemi, ale se vztahy. Vyladit se na potřeby, nálady a možnosti našich klientů je dovednost, kterou se učíme v komplexním psychoterapeutickém výcviku a následně soustavnou terapeutickou praxí. Střídat jednotlivé klienty a přizpůsobovat se odlišným kontextům ale vyžaduje i trochu „chameleonského“ umění.

Někdy nám dá klientská práce pořádně zabrat. Zůstat autentičtí a zároveň dodržovat nejvyšší standardy naší profese, jak nám to určuje etický kodex, je občas nadlidský výkon. Některé případy jako by z nás vytahovaly to nejhorší. Máme najednou pocit, že se nám nic nedaří, že jsme terapeuticky naprosto neschopní, pochybujeme o sobě. Jsme naštvaní, frustrovaní nebo demotivovaní. A to je přesně jeden z momentů, kdy je potřeba vyhledat bezpečný a podpůrný supervizní prostor.