Důvěru nehojí čas, ale kontakt

Jakou roli hraje teorie attachmentu, tedy vazby, v párové terapii?

Obecně se dá říct, že důležitou. Záleží na tom, v jaké modalitě párovou terapii děláte. Na teorii attachmentu je také postavený celý směr amerického výcviku Sue Johnson, kterým právě procházím – Emotionally Focused Couple Therapy (párová terapie zaměřená na emoce). Sue Johnson říká, že láska je neustálým hledáním bezpečného citového pouta. I v dospělosti toužíme být někým přijati, slyšeni, viděni. Pomůckou pro hledání zdravého pouta je v této terapii akronym ARE: availability (jsi tu pro mě), responsiveness (odpovíš, když potřebuju) a engagement (jsi v tom se mnou) – to jsou klíčové otázky, které si v partnerství klademe.

Jaké druhy citových vazeb podle teorie attachmentu rozeznáváme?

Teorie attachmentu v dospělosti vychází z pozorování, která její autoři John Bowlby a Mary Ainsworth učinili ve studiích s dětmi a jejich primárními pečovateli, respektive matkami. Mnoho dalších vědců se pak snažilo na základě tohoto a při replikaci dalších podobných výzkumů vydestilovat účinky charakteru primární citové vazby na intimní vztahy, které máme v dospělosti.

Máme dva základní modely, primární a sekundární. Primární model attachmentu je bezpečná citová vazba, což velmi zjednodušeně znamená, že mám a priori důvěru ve svět a v druhého. Žiju v přesvědčení, že jsem hodna lásky, zasloužím si být milovaná a přijímaná. Můžu se k ostatním vztahovat, protože dokážu do reakcí vstupovat, seznámit se, ve vztahu dokážu být zranitelná a projevit svoje potřeby. Zároveň umím pružně a přiléhavě reagovat na to, co dělá ten druhý. Když moje kroky kvituje, otevírám se víc a pouto prohlubuju. Naopak když něco nehraje, jsem schopná se „zavírat“, aby mě partner nezraňoval. Umím dobře pracovat s hranicemi, důvěrou a intimitou.

V sekundárním modelu jsou celkem tři ne-bezpečné vazby, které vznikly zřejmě proto, že nedošlo ke vzniku vazby primární, bezpečné. První taková vazba je úzkostná, kdy jsem vysoce citlivá vůči tomu, jak na mě ostatní reagují. Na základě toho určuji, jestli mám, nebo nemám hodnotu a můžu být milovaná a přijímaná v bližším vztahu. Najednou to těžiště není ve mně a není dané, ale je podmíněné tím, jak se ke mně chová ten druhý. Potřebuju hodně důkazů pozornosti, neustálé ujišťování, že lásky hodna opravdu jsem. Pro některé partnery to může být „příliš“. Na začátku bývám v kontaktu intenzivnější, daleko častěji můžu vyvolávat konflikty. Dostávám se do dramatických smyček, v nichž potřebuju žít a živit je – pořád tam potřebuju centrovat to těžiště, které je mimo mě, protože ho vkládám do druhého.

Druhý sekundární model je vyhýbavý, kdy člověk „už nevěří“. Mám pocit, že musím být sám za sebe. Opět „nejsem hoden lásky“, nevím, jestli mám na ni právo, ale už to ani nezkouším. Pro svoje bezpečí jsem nucený přestat lásku chtít, bojovat o ni. Ve chvíli, kdy mi někdo lásku a snahu o intimitu projevuje, lekám se toho. Musel bych se otevřít a být zranitelný, a to je pro mě těžko snesitelné. Radši uhnu. Nevím, jak pracovat s pozorností, která tu pro mě je, tak radši uteču.

Poslední model předchozí dva typy vazeb kombinuje. Nemůžu mít lidi moc blízko, ale když je nemám, tak strádám. Blízká osoba je tu zároveň zdrojem i řešením strachu. Neustále vysílám ambivalentní signály a stávám se ve vztahu matoucím elementem. Lidé nevědí, co přesně potřebuju, protože se to různě proměňuje.

Rodíme se s důvěrou ve svět, nebo se ji musíme učit? Dokážou na to už neurovědy odpovědět?

Až někdo na toto odpoví se stoprocentní jistotou, zřejmě objevíme svatý grál terapie a psychologie jako takové. Nicméně pokud se opřu o Erika Eriksona a jeho osm věků nebo o Billa Plotkina, který na něj moc hezky navazuje, je budování důvěry náš první vývojový úkol. Hledat, jak se vztahuju k sobě, k ostatním, ke světu, jestli dostávám základní důvěru v život.

Dítě se s nějakou důvěrou rodí, možná je to dáno i tím, že si v prvních měsících života neuvědomuje, že je někým jiným než matkou, cítí s ní symbiotické propojení, že jsou jedno. Zároveň každá další zkušenost důvěru posiluje, nebo naopak oslabuje. Budování důvěry závisí na péči a spolehlivosti primární pečující osoby – jestli dokáže naplnit moji potřebu, kterou komunikuju křikem nebo pláčem. Všechny informace si mozek ukládá – například „ano, tento svět je náročné místo, ale zároveň je bezpečné a věřím mu, můžu se na něj spoléhat“. Pokud jsou potřeby dítěte neuspokojované, nebo pečující člověk fyzicky či mentálně chybí, není tam něha, láska a pozornost, v tu chvíli si říkám „co je to za místo, ten svět, co tu mám dělat?“ To vše se děje na nevědomé úrovni, ale do těla a emočního prožitku se to ukládá. Je to něco, co pak horko těžko jako dospělí objevujeme v terapiích, kde se snažíme hledat, jaký vztah k sobě, ostatním lidem a světu máme.