Břemena druhých

Jsou to asi dva roky, kdy na konci naší ulice nechali radní městské části vybudovat podzemní velkokapacitní kontejnery na tříděný odpad. Předchozí, volně stojící barevné popelnice dávno nestačily pojímat separované zbytky našich blahobytných životů, neustálý nepořádek kolem navíc hyzdil okolí. I tak se poměrně často děje, že tři vyklápěcí násypníky, které ční nad úroveň chodníku, bývají obestavěny kartonovými krabicemi, skleněnými lahvemi anebo pytli s plastem. 

Chodím denně kolem a říkám si, co se asi stalo? Popeláři stávkují, nebo zapomněli? Máme se tak dobře, že už ani ty zvětšené nádoby nestačí? Nebo jsme tak pilní a víc třídíme? Před koncem roku jsem v Národní sbírce zlozvyků, uměleckém projektu výtvarnice Kateřiny Šedé, který v tomto smyslu mapuje českou povahu a je postavený na příspěvcích de facto kohokoli, kdo je ochoten se o svůj zlozvyk podělit, našla tento příspěvek: „Moc dobře vím, co si myslíte, protože si to myslí většina lidí. Popelář je podřadná práce a nakonec vždycky zbyde na ty, kteří nemůžou nic jiného sehnat. Kdo by chtěl vyvážet bordel po lidech, že jo? Ale uvědomte si, že je to vždycky jen o úhlu pohledu. Teď jsme měli školní sraz a došlo mi, že bordel po lidech ‚vyvážíme‘ v práci všichni – právníci, politici i doktoři.“ (P., 47 let, svoz komunálního odpadu) 

Vzpomenu si na ta slova pokaždé, když vynáším odpad nebo jdu právě kolem těch kontejnerů, ať už plných, nebo prázdných. Ale třeba i ve chvílích, kdy zpovídám, naslouchám těžkostem druhých a pomáhám jim k úlevě. V novozákonním dopise Galatským (6,2) se píše: „Berte na sebe břemena jedni druhých, tak naplníte zákon Kristův.“ Berte na sebe břemena druhých, protože v tom je sounáležitost, protože v tom je nesobecká bezpodmínečná láska člověka k člověku. Mějte soucit a pomáhejte tam, kde můžete, kde je vás třeba. Zdá se, že toho nepořádku, nesouladu, těch různých věcí, které nám „hoří“ pod rukama a v nichž se brodíme, neustále přibývá. Svět, naše životy se v mnohém víc a víc komplikují. Je těžší se zorientovat, „číst znamení doby“, najít se. Pro jednotlivce, ale i pro lidstvo jako celek. 

Filozofka Alice Koubová v předmluvě ke knize Odolná společnost: Mezi bezmocí a tyranií píše: „Současné problémy nás nutí měnit vlastní zvyky. Schopnost společnosti procházet nepříznivými situacemi se ve velké míře opírá o naše mentální nastavení a konkrétní fyzické vztahové jednání s druhými lidmi.“ Brát na sebe břemena druhých, pomáhat si vzájemně „vyvážet“ to špatné, nepotřebné, svazující, sytit se vzájemně zkušeností, že se můžeme spolehnout na své okolí – i tyto momenty jsou v naší společnosti přítomné, také toho jsme svědky. Solidarity a vzájemnosti. Je jich potřeba, a to nejen tehdy, když se nám před očima dějí tragické věci, ale i ve chvílích, kdy se zdánlivě neděje „nic“. Bible obsahuje několik trefných podobenství o bdělosti a ponouká člověka, aby nežil v nastavení „něco za něco“, ale naopak, abychom žili – obrazně řečeno – s otevřenou náručí, připraveni. Je to, myslím, velká výzva a zároveň potřebný úkol, abychom neuvázli ve vlastním „bordelu“.