Pevnosti, mosty a hranice

Jsem manželka Slováka. Vzhledem k mému příjmení je to možná úsměvné, nicméně dlouhé cesty přes hranice to neulehčuje. Při přejezdu řeky Moravy si uvědomuji, jak nám krajina slouží jako inspirace v psychologickém uvažování a terapeutické praxi. Dává nám nepřeberné podněty, jak přemýšlet o tématu propojování a rozdělování, podobnosti a jinakosti i blízkosti a vzdálenosti. V krajině můžeme nalézt i překvapivé návody, jak některé obtížné situace řešit.

Práce s hranicemi patří k nejčastějším tématům, se kterými klienti přicházejí. Mnohdy se ocitají na „hraničních“ bodech spektra: část klientů má kolem sebe zdi, za nimiž se sice cítí bezpečně, ale také velmi opuštěně. Druhá část zase hranice „neumí“. Nedokážou odmítat více pracovních úkolů ani nepříjemné partnery; je pro ně obtížné nepřebírat odpovědnost za druhé, i když to vůbec není potřeba.

Hrady a pevnosti

S „opevněnými“ klienty hledáme způsoby, jak je znovu propojit s okolním světem. Jejich životní situaci lze přirovnat k obyvatelům hradů či pevností. Klienti obvykle od dětství pracují na své obraně – staví zdi, budují střílny, kopou příkopy. Často žili s pečujícími osobami, které používaly násilí a zastrašování jako prostředky výchovy, čímž nevědomky rozvinuly u dítěte sofistikované bojové strategie.

Klient, který se s obdobnou symptomatikou přihlásí do terapie, už většinou hodně trpí. Nezřídka ve společném dialogu dojdeme k obrazu vězení ve vysoké věži (to když je také přítomná „elitní“, narcistní, „já jsem nej“ tematika) či v hlubokém sklepení (když klient trpí výrazným nedostatkem vlastní hodnoty). Obrazy pevností doplňuje kopcovitá až hornatá krajina, ve které je nutné podávat výkon, neustále někam stoupat a nikdy nebýt dost (dobrý, spokojený, úspěšný...) 

Práce na navázání terapeutického vztahu připomíná úsilí pohádkových princů, kteří vysvobozují uvězněné princezny. Terapeut musí prokázat trpělivost, důvtip, odhodlání i důvěru v dobré konce. V první fázi terapie totiž potřebujeme dostat klienta na partnerskou úroveň a začít spolu-pracovat.

Zatímco někteří klienti potřebují z věže sestoupit k nám na zem, jiným musíme pomoct vyškrábat se z hloubi – deprese – a vyjít na světlo. Někteří klienti sice pomyslně volají: „Pomoc! Zachraňte mě!“, ale pak překvapivě hází z výšky kamení, lijí horkou vodu nebo alespoň terapeuta poplivou. Když mám tedy konečně klienta navázaného „na laně“ a pracujeme ve vzájemné důvěře, je půl práce hotové.

Mosty

Druhá fáze terapeutické práce začíná v momentě, kdy klient projeví zájem o svět mimo svou pevnost. Postupem času – počítáno na jednotky i desítky sezení podle toho, jak je problém na začátku vážný – klienti zjistí, že žití v bezpečí samoty je sice někdy jednoduché, ale často smutné nebo neuspokojivé. Cílem této fáze je umožnit klientům stavět mosty z vlastních „království“ do jiných. Některé mosty budou spíše krátkými lávkami; do některých panství vede jen pár kamenů přes potok, člověk je tam cobydup. Jiné mosty budou dlouhé a bytelné a budou muset překonávat hluboké propasti, divoké řeky nebo nebezpečná území. U jejich stavby se pomyslně terapeuticky zapotíme, první pokusy budou kolabovat – vztahy se nevydaří, klient bude odmítnut a tak dál – a bude potřeba získat se stavěním zkušenosti. Když se však dílo podaří, otevře se nový obzor.

Vybudované mosty jsou báječnými zkratkami. Někdy si ale cestou po mostě nestačíme uvědomit, že jsme překonali zásadní přírodní překážku, která historicky oddělovala odlišná území, a že svět na „druhé straně“ funguje úplně jinak.

Hranice

Když přecházíme hranici, je skvělé si na informační tabuli přečíst, kam vlastně vstupujeme, jakým jazykem se v místě hovoří, jaká tam platí pravidla a co se od nás očekává. Takový servis bychom měli nabízet i lidem, kteří se s námi rozhodnou komunikovat či tvořit vztah a přibližují se k našim hranicím.

Máme k tomu skvělé nástroje: emoce vyjádřené naším chováním. Autentickými reakcemi dáváme ostatním najevo, že vcházejí do míst, kam je nevhodné či přímo zakázané vstupovat. Svým chováním můžeme také příchozí zvát i lákat, aby k nám zavítali. Zda zvolíme informační tabule, dopravní značky, uděláme patou čáru na zemi či postavíme zeď, je jen na nás. Hranice mají spoustu forem a každá má své výhody i nevýhody:

• Čára patou na zemi je rychlá, snadná, ale snadno překonatelná, pomíjivá.
• Živý plot je příjemný na pohled, přirozený, ale dlouho roste a je potřeba ho zastřihávat, aby si udržel hustotu.
• Drátěný plot je trvanlivý, propustný, ale je snadné do něj vystřihnout díru.
• Zeď je bytelná, poskytuje bezpečí, ale bez oken nás zároveň izoluje a ochuzuje nás o informace, jak to vypadá venku.

Uvažování o tom, jak pracujeme s vlastními hranicemi, nás vede k mnoha dalším otázkám: máme kolem sebe přátelské sousedy, nebo se cítíme pod neustálým tlakem nepřátel? Respektují blízcí lidé naše pokusy chránit si vlastní území? Daří se nám s ostatními propojovat různými mosty či tunely, nebo vynikáme spíše v budování pevností?