Usnu a vstanu…

Někdy je to hračka, jindy to trvá. Někdy mě ve chvilce zabalí milosrdná tma, do které se propadnu a která je plná snů, jindy na sebe spánek nechá čekat… A někdy vstanu čilá jako rybka, jindy se pak ploužím bytem a říkám si, jestli mám to brzké ranní vstávání vůbec zapotřebí. Vím, že popisuju něco, co dobře znáte, že to je možná banální, ale spánek a sny jsou něco jako lázně pro náš mozek, pro celé tělo i pro naši duši. Nemusíme prospat celý den, jen je prima, když se ráno vzbudíme aspoň trochu osvěženi, a ano, taky ráno mžourám do zrcadla a říkám si, co je tam za tak zmačkaný obličej. Jakou noc mají za sebou děti, které ráno přišly do školky nebo do ranní družinky? Jak se jim vstávalo? Musely spěchat? Bude jim lépe, když ve třídě necháme spíše tlumené osvětlení, nebo jim naopak pomůže svižnější start? Už to první pochopení pro jejich potřeby vyjadřuje empatii, vcítění se do potřeb a přání druhého člověka. A empatie je možná to nejzásadnější, co od nás druzí potřebují.
Milé čtenářky a milí čtenáři Informatoria 3–8, přeju vám bezbolestná rána a klidné sny. A mezitím pak, abyste měli kolem sebe lidi, kteří pro vás mají pochopení. Přeji vám také, abyste v sobě pěstovali schopnost empatie. Tak jako jarní květinka potřebuje (pomyslnou) zálivku.
Mgr. Marie Těthalová